Komunální odpad v pojetí nového zákona Právní úprava nakládání s odpady patří k té části našeho právního řádu, která se mění takřka neustále. Zcela nový zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech schválil Parlament ČR 15. května 2001. P rvním krokem ke komplexní úpravě od padového hospodářství byl zákon č....
Komunální odpad v pojetí nového zákona
Právní úprava nakládání s odpady patří k té části našeho právního řádu, která se mění takřka neustále. Zcela nový zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech schválil Parlament ČR 15. května 2001.
P rvním krokem ke komplexní úpravě od padového hospodářství byl zákon č. 238/1991 Sb. a navazující vyhlášky Ministerstva životního prostředí a prováděcí nařízení vlády. Vznikl systém právních předpisů regulující nakládání s odpady na území ČSFR a později i České republiky. Zákon č. 238 byl posléze nahrazen dosud platným zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech. I tento, každoročně novelizovaný zákon však narážel na určité problémy v praxi, a především při harmonizaci práva ČR s právem Evropské unie.
Je pravděpodobně, že nový zákon se rovněž dočká změn, ať již přímých nebo nepřímých, neboť kompetence svěřené okresním úřadům budou muset, dojde-li skutečně k jejich zániku, přejít na jiné správní orgány.
Základní změny
Systematikou a obsahem se nový zákon příliš neliší od dosavadní úpravy. Mezi základní obecné změny patří zpřesnění definic, podrobnější úprava úředních postupů při povolování a schvalování definic a v případě příloh zákona, také zvýšení poplatkové povinnosti.
Zákon přináší některé nově upravené instituty, například úpravu zpětného odběru určitých výrobků, pravidla pro nakládání s některými specifickými odpady (autovraky, baterie, kaly z čistíren odpadních vod atd.).
Ačkoliv si nový zákon vyžádá určité vyšší náklady na rozpočtovou sféru (důvodová zpráva je uvádí za období do roku 2003 ve výši 538 mil. Kč), dopad na soukromou sféru bude ve stejném období mnohem těžší (dle důvodové zprávy 14 177 mil. Kč).
Zákonodárce také kromě zpřísnění podmínek pro nakládání s odpady posílil negativní motivaci formou poplatku a sankcí, která směřuje k snížení produkce odpadů. To je jistě účelné, neboť sama obecná povinnost minimalizovat produkci odpadu a povinnost maximální šetrnosti k životnímu prostředí by dostatečně motivovala jen velmi úzkou skupinu producentů odpadu.
Nový zákon se vztahuje na veškeré odpady s výjimkou vyjmenovaných odpadů. Nakládání s těmito vyjmenovanými odpady (odpadní vody, odpady z hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem uložené v odvalech, výsypkách a odkalištích, odpady drahých kovů, radioaktivní odpady, mrtvá lidská těla a ostatky, konfiskáty živočišného původu, nezachycené emise znečišťující ovzduší a odpady trhavin, výbušnin a munice) upravují zvláštní předpisy.
Nově přibylo ustanovení, podle kterého se tento zákon, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, vztahuje i na nakládání s nepoužitelnými návykovými látkami, přípravky a prekurzory a nepoužitelnými léčivy.
Nejdůležitější definicí v zákoně je definice odpadu. Zákon přejal definici odpadu, stanovenou směrnicemi evropského společenství. Odpadem je nově (§ 3 odst. 1) každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1. Oproti dosavadnímu vymezení je tato definice zpřesněná. Odpadem je dle tohoto zákona movitá věc, která splnila minimálně dvě kritéria.
První je vždy objektivní: movitá věc náleží do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1. Druhé kritérium lze ve dvou případech naplnit subjektivně, tj. chováním nebo úmyslem osoby (zbavuje se, má úmysl se zbavit) a v jednom případě i objektivně (je povinna se zbavit). Pro subjektivní naplnění druhého kritéria jistě netřeba uvádět příklady. Povinnost zbavit se může být založena zákonem nebo rozhodnutím, např. soudu nebo správního orgánu. Zákon stanovuje takovou povinnost v § 3 odst. 4: osoba má povinnost zbavit se věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže jí nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu.
Odst. 3 téhož paragrafu stanoví vyvratitelnou domněnku, podle které se předpokládá úmysl zbavit se i těch movitých věcí, které vznikají jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, a dále velmi široká skupina věcí, jejichž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo, aniž by bezprostředně vzniklo jiné.
Pokud jde o terminologické změny, nutno upozornit na § 3 odst. 2, který zcela nově definuje pojem zbavování se odpadu a na celý obsah § 4 a základní pojmy, v některých případech (zejména využívání a odstraňování odpadů) nově, v jiných případech byly definice upřesněny.
Nová definice
Definice komunálního odpadu byla značně změněna. Původní je poměrně široká: "Komunální odpad je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, pro kterou nejsou právními předpisy stanovena zvláštní pravidla nebo omezení, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Komunální odpad je také odpad vznikající při čištění veřejných komunikací a prostranství, při údržbě veřejné zeleně včetně hřbitovů."
V novém zákoně je podstatně stručnější a také užší formulace: Pro účely tohoto zákona se rozumí: komunálním odpadem - veškerý odpad, vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání.
Nová definice především vyřazuje z komunálního odpadu poměrně velký objem odpadů, vznikajících při čištění veřejných komunikací a prostranství, údržbě veřejné zeleně a hřbitovů, pokud toto čištění a údržbu neprovádí fyzická osoba mimo svou podnikatelskou činnost.
V praxi však většinu těchto odpadů produkují právnické osoby (ať již obce, nebo jejich smluvní partneři).
Za původce a současně vlastníka komunálního odpadu se nadále považuje obec, a to od okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném. Od této doby se na ní také vztahují rozsáhlé povinnosti původce odpadu, upravené v § 16. Tyto normy se příliš neliší od dosavadní právní úpravy.
Možnosti obce upravit obecně závaznou vyhláškou povinnosti osob při nakládání s komunálním odpadem, dosud stanovené v § 9 odst. 2 - 5, byly přeneseny do § 17 nového zákona o odpadech v podstatě beze změny.
Obec nadále může ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou systém nakládání s komunálním odpadem, vznikajícím na jejím katastrálním územím včetně systému nakládání se stavebním odpadem.
Obec je stále povinna určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat komunální odpad, který produkují a zajistit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat nebezpečné složky komunálního odpadu. Tuto povinnost obec splní, zajistí-li pravidelný svoz těchto odpadů oprávněnou osobou.
Fyzické osoby jsou nadále povinny odkládat komunální odpad na místech k tomu určených a pokud jim to nařizuje obecně závazná vyhláška, třídit, odděleně shromažďovat a předávat k využití nebo odstraňování dle systému stanoveného obcí, nově ovšem tehdy, pokud jej samy nevyužijí v souladu s tímto zákonem a zvláštními předpisy.
Smlouva o využívání systému
Je poměrně běžné, že systém obce, stanovený pro nakládání s komunálním odpadem využívají i právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání. Ty produkují odpad (nově) zařazený v katalogu odpadů jako odpad podobný komunálnímu a využívají na základě smlouvy s obcí systém nakládání s komunálním odpadem.
Tato smlouva musí být už za současné úpravy písemná, nově však přibyl další prvek - smlouva musí obsahovat výši sjednané ceny za tuto službu. Nepřímo je tak zakotvena úplatnost této smlouvy.
V současnosti především neziskové právnické osoby a drobní živnostníci využívají tento systém bez smlouvy s obcí. Tato situace by měla vést k zamyšlení a nápravě. Těmto subjektům hrozí vysoké pokuty. Obce jednak přicházejí o své příjmy, jednak připouštějí bezdůvodné obohacení výše uvedených subjektů na svůj úkor. Navíc obě tyto skutečnosti jsou porušením povinností při správě majetku, obsažených v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích.
Poplatek z odpadů
Dřívější poplatek za komunální odpad nahrazuje nový institut poplatku z odpadů, upravený nově v § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Vláda sice předpokládá, že v budoucnu bude tato problematika upravena v zákoně o místních daních, ten však neprošel Poslaneckou sněmovnou. Osud nové verze, kterou má do konce roku předložit Ministerstvo financí, není jistý.
Původní konstrukce poplatku znala dva daňové (poplatkové) subjekty: poplatníka, kterým byla každá fyzická osoba, produkující komunální odpad (tedy de facto každá fyzická osoba, nacházející se na území obce) a plátce, kterým byl vlastník nebo správce budovy či nemovitosti, kde vzniká komunální odpad. Plátce měl povinnost rozúčtovat poplatek na jednotlivé poplatníky v jím vlastněné nebo spravované nemovitosti.
Podle nové konstrukce poplatku je poplatníkem fyzická osoba, která má v obci trvalý nebo dlouhodobý pobyt, a fyzická osoba, která vlastní stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci. Poplatník platí poplatek obci, v níž má svůj pobyt nebo k níž přísluší stavba sloužící k individuální rekreaci.
V případě, že má stavba určená či využívaná k individuální rekreaci více vlastníků, platí tyto osoby společně a nerozdílně poplatek ve výši poplatku za jednu osobu. Poplatníkem je v takovém případě společný zástupce zvolený spoluvlastníky nebo určený správcem daně, pokud si spoluvlastníci společného zástupce nezvolí.
Předmětem zpoplatnění již není produkce komunálního odpadu (evidentně z důvodů dokazování), ale pobyt v obci, nebo vlastnictví objektu určeného nebo využívaného k individuální rekreaci.
Zatímco předcházející úprava vycházela při určení výše poplatku ze skutečných nákladů na odvoz a likvidaci odpadu, rozpočítávaných podle komplikovaných a variabilních kritérií na jednotlivé poplatníky, nová úprava dává pevné rozmezí. Podle něho se výše poplatku může pohybovat v rozmezí 50 Kč - 420 Kč, pro vlastníky objektů určených nebo sloužících k individuální rekreaci se sazba poplatku snižuje o 50 %.
Na rozdíl od podmínek výběru poplatku, tedy především doby splatnosti, úlev na poplatcích pro dlouhodobě nepřítomné poplatníky atd., které byly v předcházející úpravě určovány především na základě obecně závazných vyhlášek obcí, zákon nově jasně stanoví, že poplatek je splatný ve dvou stejných splátkách, a to do 30. června a 31. prosince příslušného roku. V případě kratšího pobytu nebo změny vlastnictví stavby se poplatek poměrně snižuje tak, že poplatník uhradí poplatek za každý byť jen započatý měsíc, kdy mu svědčila definice poplatníka.
Tato nová úprava přináší značné zpřesnění a zjednodušení výběru poplatku pro obce. Obec, která zde figuruje v roli správce daně, se opírá o zákon, který převezme většinu toho, co dosud obsahují obecně závazné vyhlášky obcí. Je bohužel známo mnoho případů, kdy si jednotlivé části vyhlášek protiřečily nebo kdy obce překračovaly mantinely dané zákonem. Praxe ukáže, jaký dopad bude mít vypuštění institutu poplatníka. Osobně se domnívám, že bude pro celou věc přínosem. Obcím, jako správcům daně, teoreticky vzroste počet subjektů, se kterými jednají. Dosavadní systém však také vyžadoval, aby obce udržovaly přehled o počtu poplatníků.
Výkladové problémy
Asi největší problémy - důkazní i výkladové - bude činit definice dlouhodobého pobytu, který není, na rozdíl od trvalého pobytu, upraven. Rovněž bude problematická otázka uvážení, co je individuální rekreací a co dlouhodobým pobytem. Doba dvou měsíců může být dlouhodobým pobytem, ale například v případě učitele je to dovolena a není důvod, proč by se po tuto dobu nerekreoval.
Jsem toho názoru, že výklad zákona by měl směřovat k tomu, kam ho zřejmě směřoval i zákonodárce, tj. ke vzniku poplatkové povinnosti u osob, které nemají v obci trvalé bydliště a přesto zde fakticky bydlí (za jeden z rozhodujících znaků bych považoval, zda zde vyvíjí ekonomickou aktivitu, nebo odsud pravidelně cestují do místa své ekonomické aktivity).
Problémem také zůstává placení poplatků v případě, kdy osoba má v obci pobyt např. v nájemním bytě a současně rekreační stavbu (stavby). Zákon nijak neřeší souběžnou poplatkovou povinnost. Podle mne se zde potkávají dva předměty zdanění (pobyt a vlastnictví stavby) a dotyčná osoba je povinna platit poplatek z obou titulů souběžně.
Naopak zákon nestanovuje výši poplatků za počet pobytů (osoba může mít na jiné adrese trvalý pobyt a na jiném místě v této obci dlouhodobě pobývat) ani za počet rekreačních objektů. Výše poplatku se totiž stanoví za osobu a rok, odlišně potom pro vlastníka stavby určené nebo užívané k individuální rekreaci, vždy pro osobu a pro vlastníka. Vlastník více rekreačních objektů by tedy měl platit poplatek ve stejné výši jako vlastník jednoho objektu.
Ve svém výkladu jsem se nezabýval celým obsahem zákona o odpadech, pouze problematikou komunálního odpadu. Lze však konstatovat, že nová zákonná úprava je přehlednější a praktičtější, což se pravděpodobně kladně projeví i při její aplikaci v běžném životě.
Jiří Kasal,
advokátní koncipient, Dačice
FOTO ARCHÍV
Pro účely tohoto zákona se rozumí: komunálním odpadem veškerý odpad, vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání.
