Kdo je poplatníkem?

Kdo je poplatníkem? Kdo je povinen platit poplatek za sběr, třídění a zneškodňování odpadu? Tato otázka je ve městech a obcích stále aktuální. Nejdříve zopakujme základní předpisy. Pokud se obec rozhodne vydat obecně závaznou vyhlášku, vydává ji dle § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a...

Kdo je poplatníkem?

Kdo je povinen platit poplatek za sběr, třídění a zneškodňování odpadu? Tato otázka je ve městech a obcích stále aktuální.

Nejdříve zopakujme základní předpisy. Pokud se obec rozhodne vydat obecně závaznou vyhlášku, vydává ji dle § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a na základě zákonného zmocnění v § 9 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech. Správa poplatků vybíraných dle této vyhlášky spadá pod zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ZSDP.

Vymezení poplatníků a plátců

V každém předpise stanovujícím daňovou (i poplatkovou) povinnost jsou tyto subjekty definovány ve vztahu k příslušné dani (poplatku). Nejinak je tomu i v zákoně o odpadech, který tak činí v § 10. Dle tohoto ustanovení je poplatníkem (poplatníkem je osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou podrobeny dani - § 6 odst. 2 ZSDP) každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad.

Zde se jedná o zdanění (zpoplatnění) úkonu - produkce komunálního odpadu. Vzhledem k široké definici komunálního odpadu v § 2 odst. 3 jde v podstatě o každou činnost mimo činnost podnikatelskou. Zpoplatněn není odvoz odpadu, ale jeho produkce (i kdyby se poplatník na vlastní účet zbavoval odpadu legálním způsobem, je jeho činnost stále zpoplatněna).

Pro obec je důležité, aby tato činnost byla vyvíjena na jejím území. Je běžné, že jedna fyzická osoba je poplatníkem ve více obcích.

Plátcem poplatku (plátcem daně se rozumí osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo sraženou poplatníkům - § 6 odst. 3 ZSDP) je vlastník nebo správce budovy či nemovitosti, kde vzniká komunální odpad. Takto definovaný subjekt je povinen daň (poplatek) odvést pod svou vlastní majetkovou odpovědností. Pro obec, která zde vystupuje v pozici správce daně (§ 1 ZSDP), je plátce ten, kdo má platit, i když sám vůbec nemusí vyvíjet zpoplatněnou činnost. Plátce odpovídá za to, že bude daň (poplatek) odvedena včas a ve správné výši. Ze zákona má právo na to, aby jednotlivým poplatníkům rozúčtoval poplatek a aby mu jej poplatníci zaplatili.

Z vyhlášek, které prošly naší kanceláří, můžeme vymezit v podstatě dvě skupiny. První představuje vyhlášky, které definují poplatníka a plátce doslovným citováním zákona. Druhou skupinu tvoří vyhlášky, které tyto pojmy mění nebo s oblibou rozšiřují (poplatníky na všechny osoby hlášené v obci k trvalému pobytu nebo zde vlastnící nemovitosti, plátce i na nájemce atd.).

K tomu nelze než dodat, že není v pravomoci obce rozšířit okruh plátců nebo poplatníků, neboť tím by ukládala povinnost, kterou lze v ČR uložit toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 Listiny základních práv a svobod - č. 2/1993 Sb.).

Zákon o obcích stanoví v § 10, že povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou: a) ve věcech stanovených zvláštním zákonem. Obec na základě § 9 zákona o odpadech může vyhláškou stanovit výši poplatku za komunální odpad, vznikající na jejím území. Obec tedy nemá možnost změnit vymezení plátce a poplatníka, uvedené v § 10 zákona č. 125/1993 Sb.

Výše poplatku

Ta část vyhlášky, která určuje výši poplatku, také většinou stanovuje období, za které se poplatek vybírá, tj. zdaňovací období. To je důležité, neboť poplatníkem se stane ten, kdo v tomto období vykoná zpoplatněnou činnost, tedy vyprodukuje komunální odpad. Zdaňovací období se v jednotlivých obcích liší (měsíční, čtvrtletní, pololetní, roční). Určení tohoto období, zejména v kombinaci s určením splatnosti má význam především ekonomický (kolik peněz obec dostane, v kterém období, kolik administrativních úkonů bude nutno učinit apod.).

Nejčastější námitky

V zásadě jsme se setkali se třemi typy námitek.

První skupina námitek se týká faktické nepřítomnosti osoby v obci, ať založené na prohlášení, že dotyčný se v obci vůbec nezdržuje. Tato námitka se vyskytuje většinou u osob, které jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu, ale fakticky žijí jinde. Další skupina osob tvrdí, že v obci sice žije, ovšem v obci neprodukuje žádný odpad. Konečně poslední námitky, především od chatařů a chalupářů směřují ke skutečnosti, že odpad sice produkují, nicméně jej odvážejí z území obce.

Ve všech těchto případech je třeba se zabývat otázkou, zda dotyčná osoba je skutečně poplatníkem, tj. zda jí vznikla v příslušném roce poplatková povinnost a zda za ni má plátce povinnost odvést poplatek obci.

Fyzická osoba je poplatníkem, pokud v poplatkovém období (v tomto případě roce) produkovala na území obce komunální odpad. Jak je uvedeno výše, odvoz či jiná legální likvidace odpadu nic nemění na zpoplatnění jeho produkce. Vzhledem k vymezení pojmu "komunální odpad" je pak v podstatě nemožné, aby na území obce pobývala fyzická osoba nebo vyvíjela činnost právnická osoba, aniž by tento odpad produkovala. Zbývá otázka údajně nepřítomných osob.

Prakticky se nabízejí dvě cesty:

[*] Akceptovat tvrzení, že dotyčný poplatník se v obci nezdržuje, a tak zde neprodukuje komunální odpad. Jako doložení toho, že obec splnila své povinnosti, především dle § 38 zákona o obcích, lze jen doporučit, aby o tomto byl vyhotoven protokol o ústním jednání (§ 12 ZSDP). Tyto skutečnosti je možno projednat s poplatníkem i plátcem, nebo alespoň úřední záznam (§ 13 ZSDP) např. o tom, že obci je z vlastní činnosti známo, že se poplatník v obci nezdržuje a za nepřítomného poplatníka - poplatek nevyměřovat a nevybírat.

Tento způsob nevede k vybrání poplatku a pravděpodobně otevře i cestu k určitým únikům na základě nepravdivých informací, poskytnutých obci s cílem vyhnout se placení poplatku. Je však po administrativní i lidské stránce jednodušší a bezkonfliktnější.

[*] Pokud chce obec zjistit skutečný stav, případně prosadit placení poplatku ve sporných situacích, je možno poplatek vyměřit a v případě odvolání příslušného plátce provést dokazování v této věci.

Jako vhodné způsoby opatření důkazů se jeví výzva poplatníka k prokázání jím tvrzené skutečnosti (např. že se v obci skutečně nezdržoval). Dle konkrétní situace by bylo možno vydat tuto výzvu dle § 31 odst. 9 nebo § 43 ZSDP. Pokud poplatník sám neprokáže tvrzenou skutečnost, zjednodušeně řečeno, neunesl důkazní břemeno. Důkazy předložené nebo navržené poplatníkem jsou hodnoceny především s ohledem na § 2 odst. 3 a odst. 7 a § 31 ZSDP.

Správce daně si může opatřit i jiné důkazy, než které navrhnul plátce nebo poplatník (výslech svědka, časově určitelný videozáznam nebo fotografie, nebo cokoliv dalšího, co by mohlo sloužit jako důkaz). Zde je třeba připomenout, že důkazní možnosti obce v postavení správce daně jsou mnohem rozsáhlejší než při postupu podle správního řádu. Tato cesta může vést k větším poplatkovým výnosům, ovšem je náročnější po administrativní stránce.

Jako třetí způsob, vyžadující úpravu vyhlášky, se jeví možnost osvobození nebo snížení poplatku takovým poplatníkům, např. na jejich písemnou žádost. Tato úprava by snížila administrativní náročnost ve srovnání s individuálním sepisováním protokolů. Je nutno však upozornit na to, že jako každý systém osvobození nebo podmíněné slevy nese i tento riziko zneužití.

V případě, že plátce za nepřítomného poplatníka nezaplatí poplatek dobrovolně, bude jej příslušnému plátci nutno vyměřit platebním výměrem. Jelikož jde o správní rozhodnutí dle ZSDP, bude nutno, aby takové rozhodnutí mělo náležitosti rozhodnutí dle § 32 ZSDP a postupovalo se v souladu s dalšími ustanoveními tohoto zákona, zejména § 46 (vyměření daně).

Každé rozhodnutí správce daně by se mělo opírat o důkazy, případně o pomůcky. Důkazy by se měly zaměřit především přímo na produkci odpadu, nicméně dle našeho názoru stačí prokázání jejich přítomnosti v obci (to, že každá osoba už při základních činnostech nutných k zajištění svého života produkuje komunální odpad, by mohlo být považováno za skutečnost obecně známou, nebo známou správci daně /obci/ z jeho činnosti a tyto skutečnosti se dle § 31 odst. 3 ZSDP nedokazují).

Pokud obec ze své činnosti (např. jednání dotyčného s obcí v jiné věci) ví, že se dotyčný v obci zdržoval, nemusela by teoreticky dokazovat ani přítomnost v obci.

Samotné přihlášení k trvalému pobytu není dostatečným důvodem pro vyměření poplatku, neboť osoba, která není v obci přítomna, neprodukuje v ní žádný komunální odpad, a tudíž není poplatníkem. Ovšem byť i jen krátkodobá přítomnost (dovolená, víkendy atd.) osoby v obci může být dle našeho názoru dostatečnou oporou pro vyměření poplatku ať přímo jí (je-li součastně poplatníkem i plátcem) nebo příslušnému plátci.

Úspěšné vybrání poplatku je závislé nejen na důsledné evidenci, vyhledávání poplatníků a jejich kontrole, ale i na konstrukci a preciznosti příslušné vyhlášky. Je nutno si uvědomit, že se jedná především o legislativní činnost, vyžadující široké znalosti právních předpisů a určitou formulační zručnost, neboť nakonec bude v případných sporech rozhodováno dle skutečného obsahu vyhlášky, nikoliv dle dobrého záměru jejích tvůrců. Bohužel v mnoha případech tomu tak není.

Jiří Kasal,

advokátní koncipient, Dačice

FOTO MONIKA KÁBOVÁ