(Dokončení) Ačkoliv jsou částky, které Rakousko získá v rámci strukturálních fondů, poměrně nízké, představuje přerozdělování těchto peněz značný politický problém. Federálním zemím (celkem 9) se v rámci tohoto procesu podařilo vymezit pro sebe jasné kompetence. Z politické dohody mezi spolkovou...
(Dokončení)
Ačkoliv jsou částky, které Rakousko získá v rámci strukturálních fondů, poměrně nízké, představuje přerozdělování těchto peněz značný politický problém.
Federálním zemím (celkem 9) se v rámci tohoto procesu podařilo vymezit pro sebe jasné kompetence. Z politické dohody mezi spolkovou vládou a federálními zeměmi vyplývá, že by právě federální země měly samostatně rozhodovat o podobě a velikosti jednotlivých podporovaných regionů. Úroveň solidarity mezi federálními zeměmi je však v tomto kontextu tradičně nízká, vždyť jde o financování důležitých projektů, o místo pro lukrativní podniky, o počet pracovních míst, a proto také o hlasy v dalších volbách.
Spolková vláda se do procesu rozdělování mezi federálními zeměmi nerada zapojuje, protože by se lehce dostala mezi fronty. Když jde o vypracování konkrétní národní koncepce pro regionální podporu, leží hlavní břemeno na jednotlivých federálních zemích. Na druhé straně je to rakouská vláda, která danou koncepci předloží Evropské komisi.
VÝSLEDKY
Na Vídeňském summitu Evropské unie v druhém pololetí 1998 bylo rozhodnuto, že do budoucna bude regionální politika EU koncentrována do méně regionů. Do roku 1998 žilo více než 50 % všech občanů EU v podporovaných regionech, v budoucnosti se má toto číslo snížit na 40 %.
Zmíněný cíl znamená pro Rakousko, že musí redukovat rozsah podporovaných regionů o jednu třetinu. O tomto bodu se jednalo na národní úrovni v prvním pololetí 1999. Představitelé federálních zemí předložili dva modely řešení. První model měl spočívat v tom, že budou aplikována kritéria nutnosti (nezaměstnanost, migrace atd.). Podle tohoto řešení by ztrátu pocítilo Horní Rakousko, protože místo dosavadních více než 600 000 osob by v podporovaných oblastech této země žilo jen více než 100 000 lidí.
Druhý model předložený právě Horním Rakouskem předpokládal, že se u každé země podpora sníží alikvotně, tzn. všude o jednu třetinu. Na tento způsob by doplatilo např. Štýrsko, které by ztratilo podporu pro 300 000 osob. Hornímu Rakousku by pak v podporovaných oblastech zůstalo 400 000 lidí. Konference hejtmanů v červnu 1999 ztroskotala vzhledem k těmto rozporům mezi jednotlivými federálními zeměmi.
Až na poslední chvíli, tzn. těsně před termínem odevzdání návrhu do Bruselu (1. srpna 1999), se představitelé federálních zemí dohodli na konkrétním klíči pro rozdělování peněz. Předložený návrh byl Evropskou komisi kritizován za to, že navržené oblasti byly příliš malé a roztroušené. Bruselská centrála si totiž přeje kompaktnější jednotky.
V případě nesouhlasu ze strany Komise hrozilo zdlouhavé řízení, během kterého jsou finanční toky blokovány, což znamená pro regiony malou katastrofu. V lednu 2000 Evropská komise ale vyjádřila souhlas s rakouským plánem a povolila prostředky ze strukturálních fondů. Vítězem se stal Burgenland, kterému jako jediné federální zemi přísluší status cílové oblasti 1.
Zatímco si Burgenland udržel svůj výhodný status, znamená nový plán EU na období 2000-2006 určitou ztrátu pro jiné evropské regiony. Z cílové oblasti 1 totiž vypadly takové regiony, jako např. Východní Berlín, Korsika nebo skotské Highlands. Jde na jedné straně o značný zásah do rozpočtu těchto regionů, na druhé straně to dokumentuje také úspěch regionální politiky. V roce 1993 bylo např. celé Irsko zařazeno do kontextu cílové oblasti 1. Od té doby tvořila podpora EU 4 % vlastního ekonomického výsledku Irska. Výsledek byl tak pozitivní, že skoro všechny irské regiony byly na období od roku 2000 vyřazeny z cílové kategorie 1.
Podle aktuální koncepce podpory se 50 evropských regionů nachází v nejvyšší třídě. Kromě rakouského Burgenlandu jsou to např. nové federální země SRN, Cornwall, Západní Wales, Kalábrie, Sicílie a Sardinie, ale také některé regiony ve Finsku a ve Švédsku, které byly zatím považovány za cílové oblasti 6.
DALŠÍ ASPEKTY
S pojmem regionální politiky se jak na národní úrovni, tak i na úrovni EU spojuje většinou totéž: rozdělování peněz. Za tímto problémem se ale skrývají další aspekty. Právem je někdy kritizováno, že aktuální koncepce regionální politiky se příliš orientuje na politicky definované administrativní jednotky a nerespektuje sociální "prostory". Chybí jasná kritéria, podle kterých se stanovují regiony.
Např. v Rakousku se již několik let diskutuje o vytvoření tzv. superregionu Vídeň, který by mohl do budoucna zahrnout celou oblast východního Rakouska. Vytvoření tohoto regionu by však kolidovalo s dosavadní administrativní strukturou, což by v praxi znamenalo zrušení federálních zemí.
Rakouský model je přitom názorným příkladem nekontrolovaného růstu administrativních a politických struktur. Devět federálních zemí má dohromady 9 hejtmanů, každá země má 7 až 9 členů federálních vlád, kteří mají podobný status a plat jako ministři spolkové vlády. Zbývá ještě uvést 9 federálních parlamentů (Landtag) s 450 členy a příslušnými prezidenty. Není proto divu, že se pravidelně ozývají hlasy, které navrhují zásadní reformu v podobě vytvoření tří hlavních regionů (Západ, Střed a Východ), které by lépe reagovaly na potřeby a strukturu EU.
EUROREGIONY
Další zajímavý aspekt se vyskytuje v souvislosti se vznikem nových struktur, které spojují regiony na obou stranách státních hranic. Tentokrát již nejde pouze o překonání hranic mezi federálními zeměmi v rámci stávajícího státu, ale dokonce o překonání hranic mezi suverénními státy. Opatrný pokus o takový model lze pozorovat v případě Jižního a Severního Tyrolska. V literatuře se hovoří o euroregionu (euregio) Tyrolsko.
V roce 1998 podepsali představitelé regionálních parlamentů rakouského Tyrolska, provincie Jižního Tyrolska a provincie Trentino na čtvrtém společném zasedání dohodu o spolupráci v rámci euroregionu. V preambuli najdeme jasný odkaz na evropskou integraci, když se přestavitelé regionálních parlamentů hlásí "k cílům a zásadám evropské spolupráce, jak jsou zakotveny ve statutu Rady Evropy a smlouvy o Evropské unii," a upozorňují na významnou roli, "kterou euroregiony mohou hrát při sbližování mezi administrativami 15 členských zemí a kandidáty pro členství". Od roku 1995 má euroregion Tyrolsko, Jižní Tyrolsko a Trentino společné kontaktní místo u Evropské unie.
Je zřejmé, že podobné iniciativy představují podnět k intenzivním teoretickým diskuzím o významu o funkci regionů v integrující se Evropě.
HARALD CHRISTIAN SCHEU,
katedra mezinárodního práva
Právnické fakulty UK v Praze
FOTO VÁCLAV DRAŠNAR
