Zaměstnavatelské svazy kritizují reformu veřejné správy. V zákonech mj. chybí vymezení odpovědnosti krajů a obcí za veřejné služby nebo koncepce rozpočtových a příspěvkových organizací. Snaha přiblížit státní správu a veřejnou správu občanům a provádět ji tam, kde lze získat konkrétní informace a...
Zaměstnavatelské svazy kritizují reformu veřejné správy. V zákonech mj. chybí vymezení odpovědnosti krajů a obcí za veřejné služby nebo koncepce rozpočtových a příspěvkových organizací.
Snaha přiblížit státní správu a veřejnou správu občanům a provádět ji tam, kde lze získat konkrétní informace a přijímat odpovídající rozhodnutí včetně konkrétní odpovědnosti, jsou zásadním krokem k demokratické občanské společnosti. Veřejná správa a instituce, které ji vykonávají, mají dvě základní stránky a odpovídající funkce. První stránkou je vlastní výkon státní, resp. veřejné správy, tj. zejména péče o respektování zákonů a jiných právních norem a soubor navazujících činností. Zejména ve vyspělých státech je neméně významnou stránkou veřejné správy zabezpečení služeb ve veřejném zájmu, resp. veřejně prospěšných služeb a jejich určité úrovně pro všechny občany. Účelná a hospodárná koncepce veřejné správy by proto měla vycházet z vymezení obsahu a požadované úrovně těchto funkcí. Až na tomto základě lze účelně navrhovat instituce a orgány veřejné správy a požadovat odpovídající prostředky.
CÍLE SOCIÁLNÍCH PARTNERŮ
Lze bohužel konstatovat, že se těžiště zajisté náročných a rozsáhlých prací zatím orientovalo převážně na výkon státní správy a jejího částečného přenesení na kraje, resp. okresní úřady a obce. Tento přístup byl konceptory reformy obhajován složitostí definice veřejného zájmu a veřejných služeb vůbec a domnělou politickou neprůchodností odpovídajícího řešení.
Sociální partneři v tripartitě a v jejím týmu pro nevýrobní sféru požadovali naproti tomu od začátku diskuze o koncepci reformy veřejné správy zpracované Ministerstvem vnitra vypracování koncepce veřejně prospěšných služeb jako nezbytné organické součásti této koncepce, jako jejího základního východiska. Tento požadavek bohužel nebyl akceptován a v určité etapě se práce dostaly do prakticky neřešitelného stavu. Ministerstvo financí požadovalo oprávněně po zpracovatelích reformy vymezení působnosti samosprávných orgánů, aby jim mohlo poskytnout odpovídající prostředky z vybraných daní. K tomu ale chybělo právě, tedy koncepce veřejného sektoru. Je nutno konstatovat, že v prvém návrhu zákonů upravujících zřízení krajů a obcí nebyla vzhledem k tomu vůbec formulována odpovědnost těchto samospráv za veřejně prospěšné služby.
POŽADAVKY NA ŘEŠENÍ
Unie zaměstnavatelských svazů jako reprezentant převážné části organizací z oblasti služeb předložila za daného stavu tyto požadavky na žádoucí řešení:
- především zakotvit v zákonech o krajích a obcích, resp. okresních úřadech jednoznačnou odpovědnost za zabezpečení veřejně prospěšných služeb pro obyvatelstvo daného regionu,
- v návaznosti na to vymezit konkrétní odpovídající působnost ve zvláštních zákonech a zabezpečit jejich účinnost současně s účinností zákonů o samosprávách, samozřejmě současně s novým kompetenčním zákonem pro centrální orgány státní správy. Jde zejména o to, že dosavadní zákony se v této oblasti nevztahují na kraje, případně ani na obce a navíc vzhledem ke svému stáří (50. léta) neodpovídají novým podmínkám.
Tyto a další problémy vedly k požadavku na svolání mimořádného pléna tripartity. Lze konstatovat, že návrh byl akceptován. K zohlednění požadavků došlo, ale jen ve velmi malé míře. V konečné podobě zákona o krajích a obcích se objevila podivuhodná formulace, že vedle péče o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů "chrání též veřejný zájem". Jako by veřejný zájem neměl být základním principem a kritériem veškeré činnosti krajských a okresních samospráv. Otevřen zůstane i nadále zásadní problém vymezení konkrétní působnosti připravovaných samospráv a jejich úřadů. Tím větší proto bylo naše překvapení, že vláda na svém následujícím zasedání návrhy těchto zákonů přijala.
Organickou součástí koncepce veřejně prospěšných služeb, resp. veřejného sektoru je nesporně koncepce transformace rozpočtových a příspěvkových organizací státu (ROPO) jako nástroje zabezpečování těchto služeb. Jeho řešení bylo přitom požadováno od začátku prací Unií ZS a sociálními partnery jako nezbytná součást a východisko reformy veřejné správy. Vzhledem k tomu, že tento požadavek nebyl konceptory reformy akceptován, vznikla paradoxní situace, že různé rezorty kompetentní pro jednotlivé oblasti veřejně prospěšných služeb připravují ve svých návrzích značně odlišné koncepty transformace svých ROPO. Podcenění tohoto problému se projevilo i v tom, že zpracování koncepce veřejného sektoru bylo pod zvláštním názvem Zvýšení účinnosti veřejného sektoru přislíbeno až na 2. pololetí 1999 a pak vládou odloženo až na březen 2000. Úspěch reformy veřejné správy předpokládá i v tomto případě včasné zabezpečení koordinující úlohy příslušného orgánu státní správy a promítnutí ucelené koncepce ROPO do návrhů zákonů upravujících reformu veřejné správy, resp. do navazujících připravených či připravovaných zákonů pro oblast školství, zdravotnictví, kultury a další oblasti. Způsob zabezpečování určité úrovně veřejně prospěšných služeb včetně využívání státního, resp. veřejného majetku prostřednictvím těchto organizací a promítání veřejného zájmu do jejich řízení, by měl být jednotně upraven a neponechán nahodilým přístupům.
FINANCOVÁNÍ Z VÍCE ZDROJŮ
Klíčový problém pro reformu veřejné správy z hlediska veřejně prospěšných služeb je problém financování. Je nesporné, že na tyto služby nebude nikdy dost peněz, neboť nároky lidí na služby včetně jejich možné technické úrovně neustále rostou a prostředky z veřejných rozpočtů budou vždy omezené. Tímto problémem se zpracovatelé návrhů zákonů zřejmě příliš nezabývali. Naopak formulovali v 1. fázi velmi náročný požadavek na zřízení státní příspěvkové organizace - pokrytí 70 % výdajů svými příjmy. Poté zvítězil rozum a tento návrh byl vypuštěn, problém však zůstává.
Unie zaměstnavatelských svazů na základě zkušeností svých členů navrhuje spojit jeho řešení s problémem zřizovatelských funkcí a vícezdrojového financování. Zabezpečit větší stabilitu činností těchto organizací také možností více zřizovatelů, kteří by tak kromě státu a samospráv měli větší zájem o činnost organizací, které spoluzřizují a na jejichž financování se podílejí. V souladu s tím by proto měl být upraven návrh zákona o pravidlech hospodaření územních samosprávných celků.
Podle návrhu zákona o krajích se v kraji zřizuje vládní delegát jmenovaný a odvolávaný vládou na návrh ministerstva. Tento delegát má oprávnění kontrolujícího a může pozastavit právní předpisy a všechna usnesení nebo opatření zastupitelstva či jiných orgánů kraje.
Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů vyslovila námitku proti zřízení tohoto orgánu: Má-li delegát posuzovat činnost krajské samosprávy z hlediska souladu se zákony, musel by mít srovnatelný a kvalifikovanější aparát než kraj. Vznikne tak na úrovni kraje duplicitní orgán. Nebude-li takový aparát mít, musí se stejně obracet na příslušné ministerstvo. Jeho úlohu může přitom přirozeně plnit resort. Navíc kdybychom akceptovali tento systém, pak bychom museli zřídit také krajské delegáty na okresech a okresní delegáty u obcí.
PAVEL ERNST,
prezident Unie
zaměstnavatelských svazů
(HN 5. 1. 2000)
