Problematika veřejných zakázek se v posledních letech řeší nejčastěji v souvislosti s předraženými státními zakázkami. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže přitom každoročně vede kolem čtyř set správních řízení, které se tendrů týkají. Odborníci poukazují také na trend soutěžení na cenu, který má v Česku velkou tradici.
Podle nich se zejména menší zadavatelé bojí hodnocení podle jiných kritérií, a volí tak tuto nejjednodušší cestu. Chtějí se tímto způsobem vyhnout případným tahanicím, zároveň však musejí počítat s tím, že kvalita výsledného řešení nemusí být podle jejich představ.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) podle jeho předsedy Petra Rafaje každoročně vede přibližně 350 až 400 správních řízení ve věcech veřejných zakázek, kolem roku 2015 to však bylo až dvakrát tolik.
„Další zadávací řízení pak prověřujeme na základě podnětů či kontrol prováděných podle kontrolního řádu. Lze přitom vysledovat závislost počtu návrhů na zahájení řízení a podnětů na celkové ekonomické situaci. Zjednodušeně řečeno, jestliže je hodně zakázek, nejen veřejných, ale i soukromých, nemají firmy takovou snahu zadávací řízení napadat, neboť vůle účastnit se veřejných zakázek je v době konjunktury nižší,“ uvedl předseda ÚOHS.
Zadavatelé podle něj nejčastěji chybují při vymezování zadávacích podmínek, které nastaví tak, že jsou nejednoznačné nebo neadekvátní předmětu zakázky. „Dále se často setkáváme také s nepřiměřenými podmínkami kvalifikace, nesprávným vyřízením námitek dodavatelů nebo s tím, že zadavatel vybere dodavatele, který nesplnil stanovené podmínky,“ dodal Petr Rafaj. V době, kdy se odehrávala intenzivní soutěž o veřejné zakázky, byly podle něj velkým problémem i nízké cenové nabídky. Firmy totiž chtěly v tendrech vítězit za každou cenu.
„Zákon o zadávání veřejných zakázek zná pojem ‚mimořádně nízká nabídková cena‘ a zadavatel před odesláním oznámení o výběru dodavatele musí vždy provést posouzení mimořádně nízké nabídkové ceny. V případě pochybností si má nechat od dodavatele vysvětlit, zda je jeho cena reálná, či nikoliv. Jestliže dospěje k názoru, že cena je takříkajíc ‚podstřelená‘ a dodavatel není schopen ji vysvětlit, pak jej může ze zadávacího řízení vyloučit. Za určitých podmínek je pak zadavatel účastníka zadávacího řízení vyloučit přímo povinen,“ popsal předseda ÚOHS.
NA CENU SOUTĚŽÍ HLAVNĚ MENŠÍ ZADAVATELÉ S NEDOSTATKEM ZKUŠENOSTÍ
Přestože příliš nízké nabídkové ceny jsou tímto způsobem ošetřené, někteří odborníci poukazují na fakt, že soutěžení „na cenu“ není správnou cestou, jak si zajistit dodávku skutečně kvalitních služeb. Přitom právě tento model soutěžení je v Česku velmi rozšířený. „Obecně bych řekl, že má cena jako jediné kritérium smysl v případech, kdy zadavatel předem definuje v maximální možné míře předmět nákupu a úroveň jeho kvality. Za takové situace, kdy ‚kvalita‘ je v zásadě daná dopředu a manévrovací prostor pro dodavatele se ztrácí, se mi zdá racionální vybrat dodavatele podle nejnižší ceny,“ komentoval odborník na veřejné zakázky Robert Páleník.
Hlavní peloton zadavatelů v Česku – zejména z řad menších měst a obcí, ale i veřejných institucí – se podle něj ceny jako hlavního kritéria v tendrech stále drží. Tendry totiž nevypisují tak často a mají s nimi proto menší zkušenosti, stejně tak postrádají dostatek profesionálů v oblasti nákupu. „Jejich motivací bývá předem maximálně definovat kvalitu kvůli obavám z nejasnosti či nepřesnosti zadání a z toho plynoucích ‚právních‘ problémů. A také se obecně obávají nezvládnutí procesu zadávání, což je za mě tou horší variantou. Do rozhodování ve všech fázích to vnáší většinou iracionalitu a rezignaci pramenící ze snahy udělat hlavně jednoduchou soutěž, právně nenapadnutelnou, kde se ale ekonomické hledisko nákupu spíše ztratí,“ konstatoval Robert Páleník.
Soutěžení na cenu vidí jako dlouhodobý problém Česka i Lukáš Strnadel, CEO brněnské vývojářské agentury Futured. Podle něj nelze očekávat, že u složitějších zakázek, mezi něž se řadí například i oblast vývoje aplikací, dostane zadavatel s nejnižší cenou to nejlepší řešení. „Zejména u složitějších zakázek je pro zadavatele velmi obtížné definovat zadání tak, aby v něm přesně vymezil celý předmět plnění. V takovém případě mu pak při rozhodování hrozí, že sice vybere nejlevnějšího dodavatele, ale výsledná kvalita nebude ani zdaleka odpovídat jeho představám. Nebo, což není v našem oboru žádná výjimka, se s náklady na vícepráce dostane na nebo dokonce nad úroveň cenových nabídek, které byly z hlediska kvality nabízeného řešení lepší,“ uvedl Lukáš Strnadel.
POSUN K HODNOCENÍ PODLE VÍCE KRITÉRIÍ JAKO BĚH NA DLOUHOU TRAŤ
Hodnocení nabídek založené více na kvalitativních parametrech klade na zadavatele výrazně vyšší nároky při přípravě zadávacích podmínek, při vlastním hodnocení i při dokumentaci postupu hodnocení. Rovněž skutečnost, že jako nejvýhodnější nemusí být v těchto případech vybrána nabídka s nejnižší cenou, pak může znamenat pro zadavatele nepříjemnosti v podobě stížností či trestních oznámení. I z těchto důvodů je podle odborníků přesun ke kvalitativnímu hodnocení tendrů běh na dlouhou trať.
„V poslední době se však častěji setkáváme se snahou některých zadavatelů více zohledňovat kvalitativní hlediska, případně dokonce i hodnotit nabídky podle celkových nákladů na životní cyklus předmětu plnění. Je třeba zdůraznit, že stávající zákon poskytuje zadavateli široké možnosti, podle čeho lze nabídky hodnotit a vybrat dodavatele. ÚOHS vždy plně podporoval a podporuje to, aby se zadavatelé nebáli hodnotit podle více kritérií. V některých případech to může zadavateli zajistit ekonomicky výhodnější nabídku, než kdyby hodnotil a vybíral jen podle nejnižší nabídkové ceny. V tomto směru v rámci osvětové činnosti vzděláváme i členy Svazu měst a obcí ČR,“ řekl předseda ÚOHS Petr Rafaj.
Pozitivní příklad z poslední doby, byť se podle něj zatím jedná spíše o výjimku, uvádí i Lukáš Strnadel z Futured. „Setkali jsme se s tím, že jeden ze zadavatelů vypisoval tendr na vývoj aplikace dvakrát. V prvním případě měl jako hlavní kritérium právě cenu, výběrové řízení ale nakonec z obavy o výslednou kvalitu zrušil. Pro druhý tendr si sestavil tým odborníků, kteří již nabídky hodnotili na základě kvality. Vybrané řešení přitom nakonec nebylo to nejdražší, odborníci se ale shodli, že nejlépe odpovídá jejich představám,“ sdělil s tím, že podniky, instituce a města si podle jeho názoru jen potřebují dodat odvahu, aby ze zaběhnutých kolejí vystoupily.
Pomoci by v tom mohlo právě i sdílení zkušeností a kapacit jednotlivých zadavatelů. Podle Lukáše Strnadla by pak mohl počet zadavatelů hodnotících nabídky podle kvality růst velmi rychlým tempem. Jen je třeba se vzájemně inspirovat.
Robert Páleník k tomu dodává příklad z Velké Británie: „Před lety jsem o tomto problému mluvil s tamními kolegy. Ti se velmi divili, nic takového neznali. Obě strany – zadavatel i dodavatel – se tam spíše chápou jako partneři. To prvotní nastavení, že nejde o bitvu dvou nepřátel, vnímám jako důležité.“*
/zr/
Na snímku: brněnské sídlo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Foto: archiv
