Může na sběrném dvoře fungovat cosi jako bazar, kam by lidé odkládali věci, které lze ještě použít (nábytek, spotřebiče, hračky), aby si je někdo další mohl zadarmo vzít? Co na to říká Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP)?
Zeptali jsme se na to Ing. Lukáše Kůse, vedoucího odboru odpadového hospodářství ČIŽP.
Je pro takové řešení v zákoně o odpadech prostor?
Musím předeslat, že ČIŽP chápe přínosy níže uvedené teoretické situace z hlediska nutnosti předcházení vzniku odpadů. Tak jak ovšem je uvedená situace teoretická, je nutné chápat i to, že jde o teoretické odpovědi. Praxe, jak všichni víme, přinese řadu variant, které zcela logicky mohou být posuzovány jinak. Obdobně jako existují kontejnery na použitý textil, může obec zajistit sběr opětovně použitelných věcí pro sociálně potřebné. Musí si jasně vytyčit (nejlépe konkrétním vnitřním dokumentem, popř. do budoucna možná ideálně i obecně závaznou vyhláškou k systému sběru komunálních odpadů, jelikož je to jeden z prvků předcházení vzniku odpadů), které věci a za jakým účelem bude možné takto odděleně sbírat a pro koho je chce sbírat. K tomuto účelu může vyhradit i část sběrného dvora, ale tento prostor musí být od sběrného dvora zcela jasně oddělen.
Přináší toto uspořádání nějaké povinnosti pro občana a obec?
Odevzdávající musejí deklarovat, že věci odevzdávají za účelem opětovného použití, resp. s použitím odevzdávaných věcí pro opětovné použití musí být obeznámeni a souhlasit s ním. Pouze pak mohou být tyto věci dále nabízeny. Obec následně odpovídá za bezpečnost těchto výrobků (což může být spojeno v případě některých výrobků s náklady), u zařízení typu elektrozařízení, případně u stavebních materiálů z hlediska statiky, si to tak lze obtížně v praxi představit. Proto také zákon o odpadech svěřuje např. v případě zpětného odběru elektrozařízení odpovědnost za opětovné použití výrobci. Občané musejí být i seznámeni s tím, že na věci není automatický nárok, ale řídí se rozhodnutím obce jako novým vlastníkem věci, zda a jaké věci komu poskytne (obdobně jako charita). Tento scénář lze nazvat opětovným použitím.
A co když si věc bude chtít odvézt třeba restaurátor nábytku, opravář?
Kdyby měly sběrné dvory sloužit např. také právnickým osobám, které se zabývají renovací starého nábytku nebo dalších věcí, pak aby došlo k vyjmutí odpadu z neodpadového režimu, zákon definuje pojem »příprava k opětovnému použití«. Jde o jeden ze způsobů nakládání s odpady, konkrétně jejich využití (pozn. v příloze č. 3 k zákonu je uveden příkladný, nikoliv vyčerpávající výčet způsobů využití odpadů). Odpad po renovaci přestává být odpadem za předpokladu splnění ust. § 3 odst. 6, kdy odpad přestává být odpadem. Tzn. obec by mohla předat podle současného znění zákona odpady pouze takové osobě, která se prokáže oprávněním podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Potom je totiž mj. zodpovědnost za bezpečnost věcí přenesena na tuto osobu, nezůstává na obci.
Jak by tuto potenciální situaci viděla Inspekce při případné kontrole (a s jakými důsledky pro obec)?
Jestliže by nešlo o odpad, pak nelze nikomu vytýkat předání použitelné věci. Problém je v současné době v tom, že sběrné dvory dosud vše jako odpady přijímají a systém opětovného použití nemají nastaven. Obce by měly zvážit nejprve některé pilotní projekty v této oblasti. Je totiž otázkou, zda jsou na to obce a zejména občané připraveni. Neuváženým rozdáváním věcí v neodpovídající míře může dojít k nechtěným dopadům - rozebírání, pálení odpadů doma či venku, černým skládkám.
O legalizaci »bazarů« by se mohlo uvažovat, avšak s přihlédnutím k možným problematickým dopadům.
