Úředníci městských a obecních úřadů, ale i starostové malých obcí musí často řešit situace, kdy někdo zabrání průjezdu po veřejné cestě ať už proto, že cesta prochází po jeho pozemku a on s jeho užíváním nesouhlasí, nebo proto, že jej provoz na ní ruší. Nejjednodušší je, když se situaci podaří...
Úředníci městských a obecních úřadů, ale i starostové malých obcí musí často řešit situace, kdy někdo zabrání průjezdu po veřejné cestě ať už proto, že cesta prochází po jeho pozemku a on s jeho užíváním nesouhlasí, nebo proto, že jej provoz na ní ruší. Nejjednodušší je, když se situaci podaří vyřešit dohodou - obec získá pozemek pod cestou tak, že jej smění s vlastníkem za část obecní louky, nebo upraví směry dopravy tak, aby těžší a hlučnější vozy neprojížděly kolem rodinných domů. Ne vždy je ale takové řešení možné nabídnout. Jindy zas není protistrana ochotna na smírné řešení přistoupit. V takových případech musí zasáhnout úřední autorita.
Nejprve je vhodné shrnout, že pozemní komunikace (někdy též lidovější pojem »veřejné cesty«) se dělí na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na dálnicích a silnicích se také může vyskytnout překážka. Děje se tak ale spíše výjimečně a většinou nejde o ničí záměr, ale o důsledek působení živlů či jiných okolností. Překážkou může být sesutý svah po silné bouřce nebo motorové vozidlo s náhlou poruchou. Naproti tomu na místních komunikacích, které vlastní obce, a zejména na komunikacích účelových, které mohou být i ve vlastnictví soukromníků, dochází často k tomu, že na ně někdo překážku umístí záměrně, aby zabránil provozu na nich. Může přitom jít nejen o sloupky či závory, ale i hromady sutě či vykopané jámy.
Zákony sice nabízejí nástroje, jak takové situace řešit úřední cestou, ale právní úprava je v tomto směru poněkud nepřehledná. Různé druhy překážek vyžadují různá povolení a pokud je nemají - jde tedy o překážky nelegální - nařizuje se jejich odstranění podle různých právních ustanovení. Tento článek shrnuje přehledně, jaké typy situací obecní úřady v souvislosti s omezením přístupu na pozemní komunikace nejčastěji řeší, jak jednotlivé typy překážek od sebe odlišit a jaké právní normy použít.
VOZIDLA A VRAKY
Pro provoz motorových i nemotorových vozidel jsou pozemní komunikace přímo určeny včetně stání a parkování. Jestliže však někdo umístí vozidlo tak, že tím poruší dopravní předpisy a zablokuje nebo ztíží průjezd po veřejné cestě, vytvoří překážku provozu. Odtah vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci může nařídit policista nebo strážník obecní policie (§ 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 813/2007, www.nsoud.cz). Jedná-li se o následek neuposlechnutí dopravní značky zakazující dočasně stání vozidel na místní komunikaci - zpravidla z důvodu jejího blokového čištění - může dokonce vozidlo odtáhnout obec jako vlastník místní komunikace bez předchozího rozhodnutí či pokynu úřední osoby (§ 19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009).
Zvláštní podskupinu vozidel tvoří vraky. Vrak je především takové vozidlo, u kterého je to zjevné »na první pohled«; zákon v této souvislosti hovoří o vozidlu zjevně technicky nezpůsobilém (chybějící kola, zcela poničená karoserie, vytlučená skla a rozbitá zpětná zrcátka apod.). Nebo může jít o vozidlo bez registrační značky, které je zároveň trvale technicky nezpůsobilé k jízdě. V tomto případě nestačí pouze ověřit, že vozidlo nemá státní technickou kontrolu - to představuje pouze právní, nikoliv faktickou nezpůsobilost k jízdě. Zpravidla je proto třeba získat doklad o skutečně trvalé technické nezpůsobilosti, např. fotografii motoru s chybějícími podstatnými díly, vyjádření odborníka z dopravního inspektorátu Policie ČR apod.
Je-li vrak vozidla umístěn na dálnici, silnici nebo místní komunikaci, má vlastník této komunikace právo jej po neúspěšné výzvě adresované vlastníkovi vraku odstranit a zlikvidovat na jeho náklady (§ 19 odst. 3 a 4 zákona o pozemních komunikacích). Pokud by byl vrak umístěn na komunikaci účelové, toto ustanovení využít nelze a jeho odtah musí buď nařídit policista podle výše citovaného ustanovení dopadajícího na veškerá vozidla (§ 45 odst. 4 zákona o silničním provozu), nebo je nutno nařídit jeho odstranění jakožto pevné překážky (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích).
STROMY A DALŠÍ PŘÍRODNÍ PŘEKÁŽKY
Zvláštní právní úpravu mají překážky, které jsou výsledkem působení přírodních sil. Jde především o sesuvy půdy, padlé stromy, utržené kameny a laviny. Jestliže takové jevy teprve hrozí - ještě nenastaly, ale již je zřejmé, že bude nutné přijmout preventivní opatření na sousedních pozemcích (např. podmáčený svah nad cestou se začíná sesouvat, strom rozťatý bleskem se naklání nad vozovku) - měl by silniční správní úřad nařídit provést nezbytná opatření vlastníkovi pozemní komunikace (§ 35 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Vlastník sousedního pozemku je povinen provedení zásahu pouze strpět; jemu samotnému lze preventivní opatření nařídit jedině v případě, že nebezpečí vzniklo jeho jednáním (např. změnil odtokové poměry na svých pozemcích a tím způsobil podmáčení svahu, zanedbal péči o strom a ten prohnil).
Jestliže ohrožuje pozemní komunikaci nebo provoz na ní nějaký jiný přírodní jev (např. přerůstání větví stromu ze sousedního pozemku jiného vlastníka), nařizuje se naopak preventivní zásah zásadně vlastníkovi či provozovateli zdroje tohoto ohrožení, nikoliv vlastníku cesty (§ 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 7/2008-50, www.nssoud.cz).
Jiná pravidla platí v okamžiku, kdy se hrozící nebezpečí již proměnilo ve skutečnost a na cestě se samovolně vyskytla přírodní překážka, např. se na ni svalil balvan nebo v ní voda vymlela jámu. Jedná-li se o dálnici, silnici nebo místní komunikaci, je povinností vlastníka ji pravidelně kontrolovat a udržovat sjízdnou (§ 9 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích a z něj vycházející § 7 a § 9 prováděcí vyhlášky). Neplní-li vlastník tyto své povinnosti, může mu silniční správní úřad uložit opatření k nápravě v rámci státního dozoru (§ 41 zákona o pozemních komunikacích, k tomu viz zpráva o šetření ombudsmana sp. zn. 2984/2012/VOP/MBČ, www.ochrance.cz). U účelových komunikací ovšem žádná povinnost údržby stanovena není. Opřít by se tak při ukládání nápravných opatření dalo snad jedině o obecnou povinnost každého předcházet vzniku škod (§ 415 občanského zákoníku) v kombinaci s povinností strpět obecné užívání pozemních komunikací vozidly a chodci k účelům, ke kterým jsou určeny (§ 2 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).
Jiná bude situace, kdy někdo překážku přírodního původu - např. veliký kámen či kmen stromu - umístí na pozemní komunikaci záměrně, aby zabránil průjezdu. V takovém případě bude namístě využití ustanovení o odstraňování nelegálně umístěných pevných překážek (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích).
Specificky je dále stav, kdy provoz na pozemní komunikaci ohrožují stromy či jiná vegetace rostoucí na silničních pomocných pozemcích. To jsou pozemky přiléhající k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, které jsou v majetku vlastníka této komunikace (§ 11 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích). Vlastník komunikace je oprávněn, a zároveň má povinnost, tuto vegetaci podle potřeby ořezávat či kácet, aby neohrožovala bezpečnost užití pozemní komunikace (§ 15 zákona o pozemních komunikacích). Jestliže tak nečiní, přichází opět ke slovu státní dozor a uložení nápravných opatření (§ 41 zákona o pozemních komunikacích).
SLOUPY TELEKOMUNIKAČNÍCH A ENERGETICKÝCH VEDENÍ
Nedovolené zasahování sloupů telekomunikačních a energetických vedení do pozemních komunikací je pozůstatkem minulosti, který dosud zcela nevymizel. Prováděcí vyhláška k dříve platnému silničnímu zákonu sice stanovovala, že na silnicích a místních komunikacích I. a II. třídy mají být tyto sloupy odstraněny do 31. 12. 1990, ovšem zdaleka ne vždy se tak stalo.
Pro odstranění zbývajících případů sloupů zasahujících do komunikací stanovuje zákon mírnější procesní úpravu než pro jiné pevné překážky na komunikacích (§ 29 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích). Ta umožňuje, aby byly jednotlivé sloupy buď dodatečně povoleny, nebo - není-li to možné - aby vlastník komunikace dohodl s vlastníkem vedení lhůtu k jejich odstranění. Pokud vlastník vedení odmítne na dohodu přistoupit, nemůže tuto překážku nařídit z komunikace odstranit silniční správní úřad, jak je obvyklé, nýbrž pouze soud. Při naprostém nedostatku judikatury ke komentovanému ustanovení lze jen těžko odhadovat, k jakému soudu by měla být správně žaloba podána - zda jde o věc obecného či správního soudnictví. Zákon také neoznačuje žalobce, aktivní legitimace by mohla nejspíš svědčit vlastníku dotčené pozemní komunikace. Zda by mohla žalobu na vlastníka vedení úspěšně podat též osoba dotčená tím, že k její nemovitosti předmětná komunikace vede, zůstává otázkou.
NELEGÁLNÍ DOPRAVNÍ ZNAČKY A ZAŘÍZENÍ
Dopravní značky a dopravní zařízení nelze umisťovat na pozemní komunikace zcela libovolně. Určité úlevy mají - nevyžadují povolení silničního správního úřadu jako pevné překážky podle § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích (s výjimkou zábradlí, zrcadel a hlásek), ani povolení podle stavebního zákona, což vyplývá z § 79 odst. 2 písm. e) ve spojení s § 103 odst. 1 písm. a) stavebního zákona (otázkou ale je, zda lze tuto úlevu vztáhnout na podpěrné konstrukce dopravních zařízení, která zde nejsou výslovně zmíněna). Každopádně umístění jakékoliv dopravní značky či dopravního zařízení musí povolit úřad stanovující dopravní značení; pro místní a účelové komunikace je příslušným úřadem obecní úřad obce s rozšířenou působností (§ 77 ve spojení s § 61 odst. 2 zákona o silničním provozu). Tento úřad záměr zhodnotí zejména z hlediska vlivu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemní komunikaci. Pokud by se jednalo o dopravní značení umisťované vlastníkem na účelovou komunikaci a ukládající účastníkům silničního provozu na této komunikaci nové povinnosti či omezení - typicky půjde o zákazové dopravní značky - bylo by navíc třeba si předem obstarat též rozhodnutí silničního správního úřadu, jímž úřad omezí či upraví veřejný přístup na danou účelovou komunikaci, a to s ohledem na zachování dopravní obslužnosti lokality i jednotlivých nemovitostí (§ 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).
Umisťovat dopravní značky či dopravní zařízení na dálnicích, silnicích a místních komunikacích bez potřebných povolení je zákonem výslovně zakázáno [§ 19 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích]. Jelikož i umisťování dopravních značek na veřejně přístupné účelové komunikace podléhá povolení, je logické tento zákaz vztáhnout i na ně, ačkoliv zde nejsou výslovně zmíněny. Porušení zákazu je možné řešit především prostřednictvím institutu státního dozoru (§ 41 zákona o pozemních komunikacích).
NELEGÁLNÍ REKLAMNÍ ZAŘÍZENÍ
Zvláštní režim povolování stanovuje zákon pro konstrukce reklamních zařízení na dálnici, silnici nebo místní komunikaci nebo v jejich okolí [§ 25 odst. 6 písm. c) bod 1. a odst. 7 zákona o pozemních komunikacích]. Umístí-li někdo reklamní zařízení bez takového povolení, musí je odstranit do pěti pracovních dnů poté, co jej k tomu příslušný silniční správní úřad písemně vyzve (§ 25 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích). Pokud vlastník výzvu nesplní, silniční správní úřad do patnácti dnů poté reklamu zakryje a následně ji odstraní na jeho náklad. Zákon pamatuje i na situaci, kdy se vlastníka reklamního zařízení nepodaří zjistit, tehdy se zařízení odstraňuje na náklady vlastníka pozemní komunikace (§ 25 odst. 11 zákona o pozemních komunikacích). Zákon sice v citovaných ustanoveních výslovně zdůrazňuje, že to, zda bylo reklamní zařízení povoleno stavebním úřadem, nehraje žádnou roli. Dále si ale ukážeme, že ve skutečnosti jde o obecné pravidlo, které platí i v případech jiných překážek na veřejných cestách.
Pro účelové komunikace žádné obdobné ustanovení upravující umisťování a odstraňování reklamních zařízení neexistuje. Důvodem je zřejmě jejich menší dopravní význam. Reklamní zařízení lze do jejich okolí umisťovat volně za podmínky, že takové zařízení nebude rušit provoz na komunikaci (např. oslňováním řidičů nebo tím, že by bylo zaměnitelné s dopravním značením). Pokud by však reklamní zařízení mělo svým umístěním zasáhnout do vozovky nebo krajnice účelové komunikace, musel by si jeho vlastník vyžádat od obecního úřadu předem svolení k umístění pevné překážky (§ 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Bez takového povolení by reklamní zařízení překážející užívání účelové komunikace muselo být odstraněno stejně jako jakákoliv jiná nepovolená pevná překážka (více o tom v následující kapitole).
STAVBY A DALŠÍ PŘEKÁŽKY PEVNĚ SPOJENÉ SE ZEMÍ
Pevné překážky definuje zákon o pozemních komunikacích v § 29. Činí tak proto, že k jejich umístění do vozovky, na krajnici, případně na dopravní ostrůvek pozemní komunikace je nutné získat předem povolení silničního správního úřadu. Povolení silničního správního úřadu vyžaduje umístění pevných překážek na veškeré veřejně přístupné pozemní komunikace.
Bylo by omylem se domnívat, že tato povinnost dopadá pouze na umisťování pevných překážek na dálnici, silnici či místní komunikaci, ačkoliv by tomuto chápání zdánlivě mohlo nasvědčovat znění prvního odstavce citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud však přesvědčivě vyložil, že v tomto případě je namístě rozšiřující výklad, neboť jinak by ochrana obecného užívání veřejně přístupných účelových komunikací byla zcela nedostatečná, ba iluzorní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 Ans 2/2007-128).
Pro názornost uveďme příklady předmětů, které lze považovat za pevnou překážku, pro jejíž umístění je nezbytné povolení silničního správního úřadu. Nepochybně sem spadají veškeré konstrukce pevně spojené se zemí, např. zabetonované sloupky městského mobiliáře bránící vjezdu dvoustopých vozidel na náměstí, oplocení soukromé zahrady či obrubník soukromého vjezdu zasahující do krajnice pozemní komunikace. Výjimkou nejsou ani závory, byť by třeba jejich opěrné konstrukce byly umístěny až za krajnicí pozemní komunikace; i taková závora, je-li uzavřena, fakticky překáží provozu na pozemní komunikaci, např. na lesní cestě, a vyžaduje proto povolení silničního správního úřadu.
Samostatnou zmínku si zaslouží pevné překážky na pozemní komunikaci, které jsou zároveň stavbami vyžadujícími nějakou formu povolení podle stavebního zákona. Jestliže půjde z hlediska stavebního práva o tzv. stavbu černou, tedy nepovolenou, měl by její odstranění nařídit v prvé řadě stavební úřad (§ 129 stavebního zákona). Úloha silničního správního úřadu je v takovém případě doplňková, má v řízení o odstranění stavby figurovat jako dotčený orgán, alespoň podle názoru veřejného ochránce práv (viz stanovisko ombudsmana sp. zn. 1239/2007/VOP/KČ). Stavební úřad ovšem hájí jiné veřejné zájmy než silniční správní úřad, zejména zájem na zachování stavební kázně. Proto není vyloučeno, aby řízení o odstranění černé stavby jakožto nepovolené pevné překážky narušující veřejný zájem na obecném užívání pozemních komunikací vedl souběžně i silniční správní úřad (rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 91/2010-141). To platí tím spíše v případě, kdy stavba byla kvůli pochybení stavebního úřadu povolena navzdory tomu, že stavebník si neobstaral předem povolení k umístění pevné překážky na pozemní komunikaci. Není-li již takové nezákonné povolení možno vzhledem k běhu lhůt zrušit, třímá v rukou nástroj k nápravě vzniklé situace již pouze silniční správní úřad (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích).
A jak se odstranění nepovolené pevné překážky řeší? Silniční správní úřad by měl zahájit správní řízení vydat správní rozhodnutí, kterým nařídí vlastníkovi takovéto překážky její odstranění. Účastníky takového řízení by měl být vlastník pevné překážky, vlastník předmětné cesty a její uživatelé z nutné komunikační potřeby, tedy - zjednodušeně řečeno - ti, k jejichž nemovitosti daná cesta vede. Ve výroku rozhodnutí je třeba přesně identifikovat jak překážku samotnou - přičemž vedle slovního popisu tu mohou opět pomoci plánky či fotografie, které se stanou nedílnou součástí rozhodnutí -, tak jejího vlastníka, kterému se povinnost odstranit překážku ukládá. Kromě toho je mimořádně důležité, aby silniční správní úřad v odůvodnění podrobně popsal nejen, z čeho dovozuje vlastnictví překážky, ale zejména, proč se podle jeho názoru jedná o veřejně přístupnou pozemní komunikaci a jaké kategorie.
Rozhodnutí, kterým se nařizuje odstranění pevné překážky ve stanovené lhůtě jejímu vlastníkovi, je především možno - jako každé jiné správní rozhodnutí stanovující povinnost něco konat či strpět - vykonat exekucí podle správního řádu, a to zpravidla náhradním výkonem (§ 119 správního řádu). Znamená to, že silniční správní úřad vydá exekuční příkaz, kterým pověří jinou osobu - obvykle stavební firmu - aby odstranění překážky provedla na náklady povinného (§ 116 odst. 3 správního řádu). Druhou možností je svěřit výkon rozhodnutí soudnímu, tzv. soukromému exekutorovi (§ 105 odst. 2 správního řádu). Třetí možnost - ovšem pouze v případě dálnice, silnice nebo místní komunikace - představuje využití alternativního, soukromoprávního způsobu odstranění pevné překážky zakotveného přímo v zákoně o pozemních komunikacích (§ 29 odst. 3 zákona). Konkrétně je dána možnost vlastníku komunikace, aby po uplynutí lhůty ke splnění povinnosti sám odstranil pevnou překážku z komunikace, a to na náklady vlastníka této překážky.
Procesní otázky spojené s řízením o odstranění pevné překážky a s výkonem vy-daného rozhodnutí by vydaly na samostatný článek. V zájmu zachování přehlednosti však nyní budeme pokračovat ve výčtu dalších typů překážek, které se na veřejných cestách nejčastěji objevují, a ujasníme si, zda na ně lze vztáhnout popsanou právní úpravu odstraňování pevných překážek.
SLOŽENÉ VĚCI A MATERIÁL
Je otázkou, zda lze za pevnou překážku ve smyslu citovaného ustanovení považovat též věci volně přemístitelné, např. přenosný zátaras, hromadu uhlí složenou dočasně na vozovce nebo židle a stoly předzahrádky pohostinství umístěné na chodníku. U místních komunikací, silnic a dálnic se v praxi povoluje dočasné využití těchto komunikací k umístění movitých věcí nebo materiálů jako zvláštní užívání pozemní komunikace [§ 25 odst. 6 písm. c) bod 2 zákona o pozemních komunikacích]. V takovém případě podle mého názoru již zvláštního povolení pro umístění pevné překážky podle § 29 není třeba - silniční správní úřad by měl při povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace zvážit i jeho dopad na obecné užívání této komunikace (případně může spojit řízení o povolení zvláštního užívání s řízením o umístění pevné překážky do společného řízení podle § 140 správního řádu).
U účelových komunikací však jiný povolovací režim zákon nenabízí. Zcela volné umisťování nejrůznějších předmětů na účelové komunikace by se ovšem mohlo dostat do rozporu s právem veřejnosti na jejich obecné užívání (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Proto je namístě požadovat, aby si k umístění přemístitelných věcí či složení materiálu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci opatřil zájemce povolení k umístění pevné překážky, byť půjde o překážku dočasného charakteru. Z toho pak logicky vyplývá, že jestliže úřad zjistí umístění přemístitelné věci na pozemní komunikaci bez povolení, bude ji z veřejně přístupné účelové komunikace odstraňovat jako pevnou překážku (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), zatímco v případě dálnic, silnic a místních komunikací vyzve písemně vlastníka věci, aby ji neprodleně odstranil, jelikož nemá vydáno povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace. Neodstraní-li vlastník věc neprodleně, odstraní ji silniční správní úřad na jeho náklad (§ 25 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích). Také v tomto případě - obdobně jako u nelegálních reklamních zařízení - přenáší zákon povinnost uhradit náklady odstranění věci na vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace, pokud se vlastníka věci nepodaří zjistit (§ 25 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích).
JÁMY, STOKY A JINÉ »NEZAŘADITELNÉ« PŘEKÁŽKY
Definici pevné překážky již zcela nepochybně nevyhoví takové překážky provozu, které se vymykají obsahu pojmu »předmět«, jako například jáma vykopaná uprostřed pozemní komunikace nebo tok potoka svedený záměrně tak, aby bránil průjezdu po komunikaci. Faktická náprava takových schválností je možná jedině skrz institut státního dozoru (§ 41 zákona o pozemních komunikacích). Státní dozor probíhá tak, že úředník obecního úřadu s průkazem vydaným Ministerstvem dopravy musí na pozemní komunikaci provést kontrolu, sepsat o svých zjištěních protokol a seznámit s ním původce zjištěné závady. Postupuje při tom podle zákona o státní kontrole (je nutno mít na paměti, že od začátku příštího roku vstoupí v účinnost nový kontrolní řád - zákon č. 255/2012 Sb.). Následně písemně uloží způsob a lhůtu odstranění zjištěných nedostatků. Pokud by adresát výzvy ve stanovené lhůtě neprovedl nápravná opatření, silniční správní úřad mu může uložit pořádkovou pokutu až do výše 100 000 Kč, a to dokonce i opakovaně až do celkové výše 300 000 (§ 41 zákona o pozemních komunikacích).
Je nutno mít na paměti, že za »nedostatek« lze v zásadě označit pouze takový stav, který je výsledkem porušení právní povinnosti stanovené zákonem o pozemních komunikacích. U dálnic, silnic a místních komunikací je situace jednoduchá - jak už jsme si ukázali v části o odstraňování přírodních překážek, vlastník má povinnost je udržovat sjízdné a schůdné (§ 9 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích a z něj vycházející § 7 a § 9 prováděcí vyhlášky). Vlastníkům těchto komunikací je tedy možno ukládat dokonce i odstranění pouhých výtluků či závad v odvodnění pozemní komunikace. Avšak u účelových komunikací žádná povinnost údržby výslovně stanovena není. Pokud by nicméně vlastník pozemku či kdokoliv jiný záměrně zabránil průjezdu po účelové komunikací vykopáním jámy nebo svedením stoky či jiným podobným způsobem, lze to podle názoru autora považovat za porušení povinnosti strpět obecné užívání pozemních komunikací vozidly a chodci k účelům, ke kterým jsou určeny (§ 2 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).
SHRNUTÍ
Právní úprava odstraňování překážek z veřejných cest je, jak vidno, složitá. Záleží na druhu překážky a na tom, na jaké kategorii pozemní komunikace je umístěna - podle toho se liší procesní režim, který musí obecní úřad využít. Cílem tohoto článku bylo poskytnout obecním úřadům alespoň základní orientaci v této problematice, aby odpovědné úřední osoby věděly, o které zákonné ustanovení se opřít v různých situacích.
(Pozn. redakce: Které cesty lze považovat za veřejné, o tom se více dočtete v článku M. Černínové Proč neprodávat obecní cesty, který vyjde v některém z příštích čísel Moderní obce.)
KAREL ČERNÍN
asistent soudce Nejvyššího správního soudu
Pro reklamní zařízení podél pozemních komunikací platí zvláštní režim povolování.
ILUSTRAČNÍ FOTO: HN / MICHAELA HASÍKOVÁ
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Dobrý den,
se zájmem jsem si přečetl článek " veřejné cesty a odstraňování nepovolených překážek z účelových komunikací ", měl bych k tomu spoustu postřehů ,ale nevím komu by byl tento komentář určen, zda široké veřejnosti nebo k autorovi .
Děkuji za podání zprávy a jsem s pozdravem