Letos v létě uplynulo 10 let od ničivých povodní v Čechách a 15 let od těch na Moravě. Vhodný čas veřejně diskutovat o tom, v jakém stavu je u nás protipovodňová ochrana.
To bylo i smyslem setkání odborníků z oblasti vodního hospodářství, stavitelství, státní správy a hydrometeorologie a jejich kolegů ze Saska, jež pod názvem 10. výročí povodně 2012 ve dnech 14.-15. srpna v Praze uspořádala Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost ve spolupráci s partnery.
Velká voda, která v roce 1997 udeřila na Moravě, zastihla podle odborníků veřejnou správu zcela nepřipravenou. Ještě v témže roce proto započala opatření legislativního, výzkumného i technického rázu, která se pozitivně projevila již při povodni 2002 (např. zavedení krizového řízení, rozvoj předpovědní služby, I. etapa protipovodňových opatření v Praze). Po povodni v srpnu 2002 následovala řada dalších opatření a rozvojové programy, které pokračují.
Co však v praxi komplikuje účinné fungování protipovodňových opatření především? Vedle krácení veřejných výdajů a tedy i těch určených na protipovodňovou prevenci či údržbu provedených opatření, jsou to nevypořádané majetkoprávní vztahy a stanovování záplavových území v územně plánovací dokumentaci. (Vodítkem obcím mohou být i vznikající mapy povodňových nebezpečí a rizik, které by měly být hotovy do konce příštího roku.)
Jenže vyznačení záplavových území, potažmo jejich aktivních zón v územních plánech se nelíbí vlastníkům dotčených nemovitostí. Realitou je tlak na stavební povolování a výstavba v těchto územích. Tento stav u nás nezohledňuje ani pojistný systém. Pomohlo by pojištění na způsob povinného ručení? Stěžejní otázkou však zůstává, zda by vymezení rizikových území nemělo být direktivní povahy včetně možnosti sankcí ze strany vodohospodářských subjektů.
