V praxi se orgány státní správy myslivosti pravidelně setkávají se situací, kdy dojde k zániku honitby (viz níže) bez toho, že by obratem byla konstituována honitba nová, a kdy se jeden nebo více subjektů domáhá zajištění kontinuity mysliveckého hospodaření. Orgán státní správy tak stojí před...
V praxi se orgány státní správy myslivosti pravidelně setkávají se situací, kdy dojde k zániku honitby (viz níže) bez toho, že by obratem byla konstituována honitba nová, a kdy se jeden nebo více subjektů domáhá zajištění kontinuity mysliveckého hospodaření.
Orgán státní správy tak stojí před dilematem, zda se při řešení uvedeného problému držet ustanovení § 17 odst. 1 zákona číslo 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o myslivosti), které stanoví, že myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby, nebo aplikovat § 29 odst. 4 téhož předpisu stanovující, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby užívá honitbu její dosavadní uživatel. Nabídnout odpověď na tuto otázku, je cílem následujícího článku.
POJMY HONITBA, PRÁVO MYSLIVOSTI
Pojem honitby definuje § 17 zákona o myslivosti - jde o soubor vzájemně souvisejících honebních pozemků1), který má vhodný tvar a dosahuje alespoň minimální zákonem vyžadované výměry (§ 17 odst. 5, odst. 6 a odst. 7 zákona o myslivosti). Jde o materiální vymezení honitby. To je obsaženo i v rozhodnutí o jejím uznání (§ 18 zákona o myslivosti) a kvalifikuje tak předmětnou část zemského povrchu, jako způsobilou pro to, aby na ní bylo vykonáváno právo myslivosti. Zákon o myslivosti zároveň v § 17 odst. 1 vylučuje, aby bylo právo myslivosti vykonáváno jinde než v uznané honitbě.
V kontextu uvedeného je třeba se zastavit u samotného pojmu práva myslivosti. Ten je definován v § 2 písm. h) zákona o myslivosti jako souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Je na místě dodat, že v době, kdy byla ústavnost zákona o myslivosti předmětem posuzování Ústavního soudu, věnoval soud v první řadě pozornost naposled citovanému ustanovení, neboť vymezení charakteru práva myslivosti bylo určující pro posouzení zákona o myslivosti jako celku. V nálezu Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. prosince 2006 proto Ústavní soud označil myslivost a právo myslivosti jako společenské aktivity aprobované státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře. Podle Ústavního soudu je myslivost cílevědomou a regulovanou činnosti směřující k ochraně a rozvoji přírody. Výkon práva myslivosti je proto nezbytné považovat za naplňování ústavní povinnosti státu zakotvené v čl. 7 Ústavy České republiky2). Z dikce citovaného nálezu tak lze dovodit, že kontinuální výkon práva myslivosti je veřejným zájmem3).
Koncepce myslivosti v českém právním prostředí vychází z toho, že právo myslivosti náleží primárně držiteli honitby, kterým je vlastník honebních pozemků, resp. právnická osoba tvořená takovými vlastníky (honební společenstvo).
S tímto právem je neodmyslitelně spjata také povinnost příslušné pozemky myslivecky obhospodařovat, jíž se nelze zprostit. Tento fakt přímo vyplývá z již zmíněného § 2 písm. h) zákona o myslivosti. Dále je dovoditelný i z toho, že zákon o myslivosti vůbec nepočítá s tím, že by honební pozemek nebyl myslivecky obhospodařován, resp. nebyl součástí honitby (§ 17 odst. 3 ). Podotýkám, že zákonem upravený institut nájmu honitby (§ 32 a násl.) je ve v tomto kontextu třeba považovat za možnost držitele honitby zajistit plnění popsané povinnosti odlišnou osobou. Tato osoba se stává uživatelem honitby. Zákon o myslivosti tak coby předpis svou povahou veřejnoprávní, upravuje nájem jakožto institut bytostně soukromoprávní. Uvedená skutečnost je dalším důkazem toho, že zákonodárce od počátku (tzn. již při tvorbě předpisu) vnímal výkon práva myslivosti jako realizaci veřejného zájmu a výslovnou úpravou nájmu tak chtěl předejít situaci, kdy by držiteli byla honitba sice uznána, avšak tento by právo myslivosti nevykonával. Tomu odpovídá i dikce § 32 odst. 1 zákona o myslivosti držitel honitby může honitbu využívat sám nebo ji může pronajmout, která nepřipouští žádnou třetí možnost. Výkon práva myslivosti uživateli odlišnými od držitelů honiteb je přitom v současnosti zcela dominantní, neboť z celkového počtu 5730 honiteb jich je pronajímáno 5073 (uživatelem je osoba odlišná od držitele) a pouze 657 honiteb je tak provozováno tzv. ve vlastní režii (držitel honitby je zároveň jejím uživatelem)4).
ZÁNIK HONITBY
Způsoby zániku honitby, jak jsou uvedeny v § 31 odst. 6 zákona o myslivosti, lze rozdělit do dvou základních skupin v závislosti na tom, zda k zániku dojde v důsledku vydání správního aktu /viz písm. a), b) a e) citovaného ustanovení/5) nebo zda honitba zaniká ex lege v důsledku nastalých právních skutečností /§ 31 odst. 6 písm. c) a d) zákona o myslivosti a také § 69 odst. 1 téhož předpisu6). Ve vztahu k aplikaci § 29 odst. 4 zákona o myslivosti bude významná pouze druhá popsaná skupina. K zániku honitby v těchto případech dochází vlastně kombinací dvou právních skutečností - poklesu výměry honitby a uplynutí času (tedy tím, že mine rozhodné datum). Okamžikem kumulativního naplnění obou skutečností honitba zaniká. Je však na místě uvažovat toliko o zániku právním - správní akt, na jehož základě byla honitba konstituována, pozbývá sice své účinnosti, ale pozemky, jimiž byla honitba materiálně vymezena, svůj charakter pozemků honebních neztrácí. Stávají se však tzv. pozemky bezprizorními a to až do okamžiku, kdy bude o jejich osudu pravomocně rozhodnuto.
APLIKACE § 29 ODST. 4 ZÁKONA O MYSLIVOSTI
Právě za situace popsané v předchozím odstavci nastává čas pro aplikaci nadepsaného ustanovení § 29 odst. 4 zákona o myslivosti7), které je třeba považovat za ustanovení speciální k § 17 odst. 1 téhož předpisu. Jako takové se proto aplikuje přednostně. Jeho základním (a v podstatě jediným) účelem je umožnit překlenutí období, kdy je právní osud honitby nejistý, bez toho, aby byla dotčena nepřetržitost mysliveckého hospodaření na sumě pozemků vymezených naposled vydaným rozhodnutím. Smyslem aplikace § 29 odst. 4 zákona o myslivosti tedy v žádném případě není zajistit užívání honitby jejímu dosavadními uživateli8), nýbrž zajistit v honitbě, resp. na sumě příslušných honebních pozemků, péči o zvěř prováděnou skrze výkon práva myslivosti. Takový teleologický výklad koresponduje se závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu a projevuje se i v judikatuře krajských soudů na úseku správního soudnictví (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j.: 59Ca 116/2008-41, ze dne 2. března 2009).
PRAKTICKÉ ASPEKTY
Lze namítnout, že dojde-li v okamžiku, kdy je zánik honitby postaven na jisto, k zahájení řízení o uznání nové honitby, tak časový úsek 30 dní předpokládaný správním řádem pro vydání rozhodnutí /(§ 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád)/, je natolik zanedbatelný, že nestojí za to o aplikaci § 29 odst. 4 zákona o myslivosti zmíněným způsobem uvažovat.
Taková úvaha je správná pouze formálně. Jak je dozajista známo všem, kdo se na realizaci státní správy myslivosti podílejí, jsou řízení o uznání honiteb silně poznamenána vzájemnými animozitami jejich účastníků. To vede často až k nadužívání účastnických práv a nutně způsobuje faktickou neukončitelnost těchto řízení v přijatelných lhůtách. Přidruží-li se k popsanému stavu ještě podaná správní žaloba s přiznaným odkladným účinkem, je jisté, že vydání pravomocného rozhodnutí může být otázkou let.
Honitba, v níž není myslivecky hospodařeno, se však (podle lokality, v níž se nachází) může stát vážným problémem již v řádu měsíců. Zasažen přitom může být nejen již zmiňovaný zájem na péči o životní prostředí, o nějž jde v myslivosti především, ale například také zájmy osob, které na honebních pozemcích zemědělsky nebo lesnicky hospodaří. Těm je s to nepřikrmovaná a lovem neregulovaná zvěř způsobit značné škody. Ty přitom mohou vymáhat jen obtížně, neaplikuje-li orgán státní správy myslivosti § 29 odst. 4 naznačeným způsobem. Zmíněná »neaplikace« může spočívat například v tom, že dosavadní uživatel honitby je po deklarování jejího zániku vyzván, aby upustil od výkonu práva myslivosti, vrátil nepoužité plomby a lístky k označování ulovené zvěře, případně mu plomby a lístky nejsou vydány apod. Konečným důsledkem je to, že dosavadnímu uživateli honitby není umožněno vykonávat právo myslivosti.9)
Lichý je také občas zaznívající protiargument, že uživatel, který se ocitne v pozici »dočasného správce«, bude mít větší tendence počínat si excesivně a dojde tedy např. k tzv. vystřílení honitby (vybití zvěře). Tato úvaha je nesprávná z několika důvodů. Vzhledem k tomu, že ve většině případů je uživatelem honitby osoba odlišná od jejího držitele, není nepravděpodobné, že po právní moci rozhodnutí o uznání nové honitby bude tato pronajata témuž uživateli. Uznání nové honitby nemusí navíc nutně znamenat, že se změní její držitel. Ten může zůstat stejný.10) Tím méně je pak pravděpodobné, že honitbu pronajme jinému uživateli. Jinými slovy, riziko excesu hrozí vždy. Motivace k němu však může být natolik různá, že není na místě spojovat ji jen s potenciálním zánikem užívacího vztahu k honitbě. Pokud bychom přijali tuto tezi, musely by nutně panovat vážné obavy o osud zvěře v tisících honiteb, jejichž uživatelům v roce 2013 končí nájemní smlouvy. Ani z formálně právního hlediska není důvod, proč by na uživatele neměly dopadat všechny normy zákona o myslivosti až do konce jeho užívacího vztahu, tj. do právní moci rozhodnutí o uznání nové honitby. I po dobu »dočasného správcovství« lze ve vztahu k takovému uživateli činit úkony dozoru, sankcionovat jej za neplnění povinností nebo porušování zákazů apod.
Vhodné je rovněž poznamenat, že neaplikaci předmětného ustanovení, a tedy znemožnění výkonu práva myslivosti, je možné považovat za nezákonný zásah orgánu státní správy, jak jej definuje § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Žalobní legitimace přitom svědčí subjektu v postavení dosavadního uživatele honitby. Rozsudek znějící ve prospěch žalobce by byl dozajista důvodem pro uplatnění žádosti o náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Hlavním cílem tohoto článku bylo vymezit a argumentačně podepřít pozici § 29 odst. 4 zákona o myslivosti coby ustanovení speciálního k § 17 odst. 1 citovaného předpisu. A také poukázat na to, že i při reflektování možných protiargumentů, neexistuje důvod, proč toto ustanovení neaplikovat ve všech případech zániku honitby ex lege. Rovněž jsem chtěl upozornit na praktické dopady nezajištění kontinuity mysliveckého hospodaření.
Poznámky
1) Negativní definice honebního pozemku je obsažena v § 2 písm. f) ve spojení s § 2 písm. e) zákona o myslivosti.
2) Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
3) K ústavně právnímu pojetí problematiky blíže Plotová, J. Výkon práva myslivosti: veřejný zájem nebo nezájem. Správní právo 2010, roč. 43, č. 6, str. 367-372. ISSN 0139-6005.
4) Uvedené údaje vycházejí z výkazu o honitbách za rok 2010 vytvořeného Ministerstvem zemědělství (dostupné z http://eagri.cz/public/web/file/128971/Vykaz_MYSL_1_01_2010.pdf, navštíveno dne 19. 11. 2011).
5) Původní rozhodnutí o uznání honitby zaniká až právní mocí rozhodnutí nového. Vzniknuvší honitba plynule navazuje na zaniknuvší a neexistuje zde tedy období nepokryté správním aktem.
6) Honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003.
7) Stranou dalších úvah je třeba ponechat situaci, kdy dochází k zániku honitby zrušením honebního společenstva, které honitbu zároveň užívalo na vlastní účet. V tomto případě totiž dochází spolu se zánikem honitby také k zániku uživatele.
8) Dosavadním uživatelem se pak rozumí subjekt, který honitbu užíval ke dni jejího zániku.
9) Ve vztahu ke škodám způsobeným zvěří na zemědělských nebo lesních pozemcích je tato skutečnost liberačním důvodem pro zproštění se odpovědnosti za zakotvené § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti.
10) Mimo případy, kdy dojde k zániku honitby v důsledku poklesu výměry pod zákonnou míru a zbylé pozemky jsou přičleněny k honitbám sousedním.
ONDŘEJ ZEMANDL
právník Kancelář veřejného ochránce práv
Myslivost nejsou jen hony a toulky lesem, ale soustavná péče o zvěř.
ILUSTRAČNÍ FOTO: DAGMAR HOFMANOVÁ
