Nově připravovaný zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci má údajně průlomově stanovit, že politici, jestliže jsou oprávněnými úředními osobami a rozhodují ve správním řízení (např. ministři), úředníci, ale třeba soudci a státní zástupci a zřejmě i další veřejné osoby...
Nově připravovaný zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci má údajně průlomově stanovit, že politici, jestliže jsou oprávněnými úředními osobami a rozhodují ve správním řízení (např. ministři), úředníci, ale třeba soudci a státní zástupci a zřejmě i další veřejné osoby ponesou za svoje chybná rozhodnutí odpovědnost spočívající v povinnosti náhrady státu způsobené škody. Za škodu způsobenou z nedbalosti s limitem do 4,5 násobku platu. Pokud by snad škoda byla způsobena úmyslně, byla by povinnost nahradit ji v plném rozsahu. Principiálně nic proti tomu. Něco podobného platí obecně ve všech pracovněprávních vztazích.
Jak by to však bylo v situaci, kdy úředník nebo soudce vyjádřil ve svém rozhodnutí pouze odlišný právní názor v konkrétní věci, a tento právní názor byl následně negován rozhodnutím třeba až Nejvyššího správního soudu? Je možné odlišný právní názor, jenž vedl k vydání onoho soudem přezkoumávaného správního rozhodnutí, které jím bylo následně označeno za nezákonné nebo věcně nesprávné, považovat za nedbalostní jednání, jež by mohlo vést až k náhradě škody ve výši 4,5 násobku platu? Jsem přesvědčen, že nikoliv.
Třeba mediálně nedávno propíraný příklad exministra financí Bohuslava Sobotky, jehož právní názor nevyplatit kdysi Evropským demokratům příspěvek za volby byl údajně podepřen právním stanoviskem několika renomovaných advokátních kanceláří, by těžko mohl povinnosti náhrady škody podle mě podléhat. Naopak správní rozhodnutí, které nebylo vydáno v zákonem pevně stanovené lhůtě nebo dokonce vůbec (a to bylo důvodem vzniku škody), je nepochybně zásadním procesním pochybením oprávněné úřední osoby nedbalostního charakteru. Odlišný právní názor však podle mého mínění nikoliv.
Kdyby se v důsledku hrozby finančních následků podle připravovaného zákona takto striktně skutečně postupovalo, mohlo by to vést i k tomu, že by především odvolací správní orgány, o které jde především, odmítaly o odvoláních meritorně rozhodovat, a věc by pro jistotu raději vracely zpět prvoinstančnímu správnímu orgánu.
Podle mne největší chybou veřejné správy na všech úrovních je nečinnost, rozhodovat pozdě nebo dokonce vůbec ne! Pokud je však rozhodnutí »jenom« vadné, existuje přece zásada dvojinstančnosti správního řízení a systém správního soudnictví, aby se takové vady odstranily. A hrozba povinnosti vymáhat bezvýjimečně každou náhradu škody, a to i za odlišný právní názor, ale třeba i za odlišný meritorní pohled na věc, by určitě v nekonečném souboji proti tomuto negativnímu trendu rozhodování určitě nepřispěla. Aby se s vaničkou pochopitelné potřeby náhrady státu způsobené škody nevylilo i dítě - nebát se rozhodovat, samozřejmě s příslušnou mírou erudice konkrétní oprávněné úřední osoby. O podobě připravovaného zákona je proto třeba diskutovat.
JIŘÍ NĚMEC
právník, působí ve veřejné správě, přednáší správní a ústavní právo na Metropolitní univerzitě
