Místa, která přirozeně podněcují dětskou fantazii a tvořivost, v našem veřejném prostoru stále chybějí. Problém přitom není jen v jejich malém počtu. Je třeba všímat si také způsobu vzniku a výsledného řešení veřejných (nejen herních) prostor.
Skutečnost, že se dětská hřiště dostala postupem let do značně vymezené uličky bez dlouhodobě pozitivní perspektivy, dokládá i rostoucí počet iniciativ, které se to snaží změnit. Často vycházejí od samotných tvůrců (výtvarníků, architektů, sochařů), v lepším případě se již potkávají s poptávkou zadavatele (školy, města, resp. komunity).
POZITIVNÍ RIZIKA
Některé iniciativy společně poukazují na jeden z častých nedostatků míst určených ke hře. Tím je jistá sterilita a chybějící kontakt s přírodou, tolik potřebný zejména ve větších městech. Zjevné je to už z pojmenování směrů, jež jdou alternativní cestou: přírodní (přírodě blízká) hřiště, zahrady v přírodním stylu, ekoškolky, lesní mateřské školy. Absence přírody není zdaleka jediný problém, s nímž se mnohé herní prostory potýkají.
Variabilita prostředí, výzvy a podněty, možnosti samostatného rozhodování a s tím spojená určitá míra rizika, zdá se, nejsou žádoucími atributy zdejších dětských hřišť. Alespoň podle dosavadního přístupu jejich výrobců i zadavatelů. Přispívá k tomu také nastavený legislativní rámec. Právě přísná pravidla certifikace atypických herních prvků a mobiliáře, ale i obava z vysokých nákladů a problematického zajištění bezpečnosti a údržby jsou nejčastější argumenty proti originálním řešením či autorským projektům. Důvodem je i nedostatečné povědomí o tom, že »to jde i jinak« - chybí inspirace a znalost dobrých příkladů od nás i ze zahraničí.
V tomto směru může pomoci iniciativa nadace PROMĚNY prostřednictvím nového programu nazvaného ZAHRADA HROU (více na www.nadace-promeny.cz). Je určen k podpoře zakládání a kreativního využívání zahrad při zařízeních pro děti a mládež; aktuálně se zaměřuje na školní zahrady. »Chceme podporovat konkrétní realizace, program by měl ale propagovat také obecné zásady tvorby sdíleného prostoru a městského prostředí vůbec,« vysvětluje ředitelka nadace Gabriela Navrátilová s odkazem na skutečnost, že zapojení širší komunity do tvůrčího procesu stále není běžnou součástí projektů ve veřejném prostoru.
HŘIŠTĚ NENÍ SÉRIOVÝ VÝROBEK
Dětské hřiště, školní zahrada, park, pěší zóna nebo náměstí nejsou podle Gabriely Navrátilové sériovým výrobkem, přesto se k nim tak často přistupuje. Projekty realizované s podporou nadace chtějí mimo jiné poukázat na důležitost individuálního přístupu v tvorbě městského prostředí, vznikajícího v neopakovatelném kontextu a určeného vždy jedinečné komunitě.
Sociologický rozměr utváření měst i jeho dílčích funkčních prostranství je v zemích na západ od nás běžný. Letos na jaře jej u nás v rámci konference zaměřené na městské veřejné prostory prezentoval uznávaný dánský architekt Jan Gehl. Upozornil na nutnost plánování a projektování měst i z úrovně ulice, resp. z perspektivy lidí, kteří ve městech žijí, nejen z »ptačího« pohledu architekta stojícího nad modelem. Postupný proces přetváření prostředí deformovaného zejména nástupem automobilové dopravy v místa zcela otevřená lidem ilustroval mj. na ukázkovém příkladu Kodaně.
U nás širší osvěta v této oblasti stále pokulhává. Budovat se přitom dá od nejranějšího věku, např. prostřednictvím dětských hřišť. Inspirovat zainteresované osoby a podporovat mezioborovou spolupráci v oblasti školních zahrad a autorských hřišť je cílem nadace PROMĚNY.
Vymezenost hracího prostoru i jeho náplně, typizované herní prvky a mobiliář, šablonovitá řešení, co nejnižší nároky na provoz a údržbu či přísná pravidla pobytu na hřišti sice zdánlivě mohou usnadňovat život jeho správci (obci, škole), zásadním způsobem ale přehlížejí uživatele - děti. Jejich zapojování do tvorby prostředí, které má být určeno v prvé řadě jim, je základem úspěšnosti projektů. Nejen pedagogové, ale i psychologové rovněž upozorňují na prospěšnost kontaktu dítěte s reprezentantem tvůrčí profese. Ať už jde o architekta nebo výtvarníka, možnost sledování jeho práce od počátku projektu až po finální výsledek děti obohacuje.
VÝCHOVA K UTVÁŘENÍ MĚSTSKÉHO PROSTORU
Obce tímto přístupem podpoří přirozenou výchovu k občanské odpovědnosti. Samozřejmě jiné možnosti se nabízejí v malé obci, kde je komunita celkově semknutější, v rámci větších měst se dá obdobně pracovat s okruhem lidí napojených na řešený prostor (sídliště, městská čtvrť, škola).
V rámci zmíněného programu ZAHRADA HROU je realizován pilotní projekt ve spolupráci s výtvarnicí Lenkou Klodovou a architektem Zdenkem Sendlerem. Díky jejich přístupu a nadační podpoře vznikne v Praze první zahrada v ČR zaměřená na logopedickou výchovu dětí. Oba tvůrci mají za sebou již mnoho úspěšných projektů, včetně realizací nejrůznějších typů hřišť. Zapojení dětí do zpracování návrhu považují za přirozené a hlavně přínosné.
Obava z komplikací při realizaci atypických projektů ve spolupráci s architekty a výtvarníky je bohužel obecně rozšířená, ale vlastně zbytečná. Právě tvůrci mají zkušenosti nejen s interpretací dětských přání do konkrétního návrhu, který současně efektivně řeší vymezený prostor i možnosti jeho správy a údržby. Architekt je současně schopen posoudit nutnost certifikace a může předem konzultovat návrh herních prvků s příslušnými kontrolními orgány. Oslovení zkušeného tvůrce je proto dalším správným krokem na cestě k funkčnímu dětskému hřišti.
Poptávka po originálních, atypických řešeních je v naší společnosti všeobecně nízká, a úměrně tomu i celková úroveň městského veřejného prostoru. Vzhled mnohých dětských hřišť nebo školních zahrad zatím nedává naději, že by tomu v budoucnu mohlo být jinak. Je proto důležité zapojovat děti a mládež do podobných projektů. Pokud jim obec či škola umožní pohybovat se i mimo rámec »unifikované a kontrolované hry« a pokud odstraní pomyslné i skutečné bariéry z jejich bezprostředního okolí, může se dnešní nejmladší generace v budoucnu zasadit o další zkvalitňování a oživování prostředí našich obcí.
PETRA HRUBOŠOVÁ
nadace PROMĚNY
Příklad běžného řešení herního prostoru na sídlišti.
I zeď či bariéra mohou být přátelské.
FOTO: NADACE PROMĚNY
