Vztah pracovníků památkové péče a vlastníků kulturních památek se obecně vnímá jako střet. O důvodech, ale i o odpovědném přístupu k památkám, jsme si povídali s Ing. arch. Věrou Kučovou, náměstkyní pro památkovou péči z ústředního pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ) v Praze.
Jak byste zhodnotila vývoj v památkové péči u nás v uplynulých letech?
Tato oblast je úzce provázaná se společenskou situací a stejně jako ona se mění. Kultura obecně je v českém prostředí »popelkou«, zejména z hlediska posuzování priorit rozdělování veřejných prostředků.
Naše organizace se stejně jako obce nebo soukromí majitelé musela naučit hospodařit s vícezdrojovým financováním. To je organizačně složitější, ale zároveň odpovědnejší než čekat na příspěvek od státu. V západních zemích tyto mechanismy dlouhodobě fungují a osvědčily se také v České republice.
NPÚ má již zkušenost s řadou osvícených majitelů a pro památky zaujatou samosprávou, nebylo by správné hovořit negativně.
Jaké prohřešky nejčastěji zaznamenávají pracovníci NPÚ při svém odborném dohledu nad památkovou obnovou?
Spíše než na výčet jednotlivých prohřešků bych chtěla upozornit na to, že hlavním zdrojem problémů či nedorozumění je nedostatečné či pozdní konzultování záměrů na opravy a úpravy kulturních památek a zejména dalších staveb v územích, na něž se vztahuje památkový zákon.
Ten popisuje spíš procesy schvalování ve správním řízení, kdy je na změnu již málo času. Majiteli může přitom včasná spolupráce ušetřit nemalé náklady za případné úpravy nebo přepracování projektové dokumentace. Tzv. památkový záměr může přitom být jednoduše popsaným cílem, se základními skicami.
Doporučila byste tedy nebát se více komunikovat?
Ano, je potřebné více se nad projekty setkávat a včas si vysvětlovat názory a pohledy všech zúčastněných stran. Někdy ušetří dvouhodinová konzultační schůzka hodiny korespondence a formulování výhrad.
Pracovníci NPÚ jsou běžně členy různých odborných grémií, kde lze záměry včas avizovat. Měli by být vnímáni jako rovnoprávní partneři tvorby rozvojových projektů obcí a měst, nikoli jako subjekt, od něhož se předem očekávají »komplikace«. I média bohužel málokdy informují, když památkář svým doporučením ušetřil nemalé částky na nesmyslné nápady či pomohl doporučením ověřené firmy. Prezentují se především spory.
Práce památkářů je současně finančně podhodnocená. A přitom se od nich očekává vysoká odbornost, rychlé formulační schopnosti i dovednosti diplomata v jednání s nejrůznějšími partnery.
Co kromě konzultací nabízí NPÚ obcím i široké veřejnosti?
Letos jsme spustili na veřejnost více orientované webové stránky www.npu.cz., které jsou rozšířeny zejména o informace v sekci Vlastníci památek. Ti tam nově najdou i doporučené postupy pro přípravu a opravy památek. Pomoc naleznou také v našich metodických publikacích.
V posledních letech mnohem více pořádáme či spolupořádáme akce - semináře, konference a přednášky. Dlouhodobě organizujeme vzdělávání pro absolventy středních a vysokých škol, kteří chtějí pracovat v oboru. Rozvíjíme didaktické programy pro mládež a děti. Nápadů na osvětovou činnost je mnoho, spíše chybějí kapacity, protože si nemůžeme dovolit vyčlenit na tuto činnost samostatné pracovníky.
Stav ekonomiky se promítá do všech oblastí lidské činnosti. Jak se konkrétně projevuje v památkové péči?
Památkovou péči trvale trápí finanční deficit, a to i pro průběžnou údržbu památkového fondu. Negativa tohoto stavu stojí i za tím, že není společenská vůle významněji rozšiřovat seznam kulturních památek o další nemovité a movité statky, které si také zasluhují společenské uznání a podporu. Pro širší veřejnost je tak památková péče málo transparentní, protože srovnatelné věci nepodléhají stejné péči, nebo chcete-li dohledu státu.
Nedostatek peněz v resortu je i důvodem, proč se někteří vlastníci urputně brání tomu, aby jejich majetek byl prohlášen kulturní památkou. A to je škoda, protože to zkresluje obraz historického bohatství ČR a obecně dává i pokřivenou informaci širší veřejnosti: Je snadné a alibistické třeba uvádět, že něco (byť cenného) lze přestavět nebo zbořit, protože »to« není kulturní památka. Takže v tomto kontextu se celý obor památkové péče trochu točí v kruhu.
Pokud jde o restaurování památek, není to jednoduchá záležitost a vyžaduje často množství prostředků. Finančním úskalím jsou specifika vyplývající z potřeby opravovat památky s použitím tradičních technologií, s vysokým podílem ručních řemeslných prací a specializovaných restaurátorských postupů. Časté dotazy majitelů kulturních památek se týkají právě finanční pomoci. Je nutno uvést, že NPÚ finanční prostředky nepřiděluje. I my žádáme pro řadu akcí o dotace. Informace o tom, kam se s žádostmi obrátit, najdou zájemci také na našem webu.
Je správné upozornit, že podceněná dokumentace a paradoxně přemíra finančních prostředků na realizaci může být pro památku hrozbou. K historickým konstrukcím je třeba přistupovat opatrně, na základě kvalifikované přípravy a kvalitní dokumentace, která nemůže vznikat šablonovitě, opakováním technicky přesných modulů jako například u novostaveb.
Můžete vysvětlit, jak mohou finance památky ohrozit?
Spíše než samy finance, tak některé principy. Jedním z hlavních problémů nejen našeho oboru je systém jednoročního financování, s nutností »utratit« (nebo vrátit) dotaci v roce jejího přidělení. To staví vlastníka a nakonec i památkový dohled před často neřešitelné problémy s financováním akce, pokud se zpožďuje.
Často je také obtížné provést kvalitní obnovu se specifickými nároky na odbornost zúčastněných projektantů i pracovníků firem v prostředí, kdy investor musí respektovat zákon o veřejných zakázkách, který ho tlačí přednostně k vybírání cenově nejnižších nabídek subjektů, s nimiž se v případě jejich neznalosti specifik kulturních památek dostává do termínové tísně. V průběhu opravy památky se také objevují skutečnosti, které obnovu zpomalují. Pro uchování cenných částí a povrchů je prostě mnohdy třeba dokumentaci upravit.
Včasná porada s odborníky vyřeší valnou většinu problémů, říká Ing. arch. Kučová.
FOTO: ARCHIV VĚRY KUČOVÉ