Jedním ze základních a nezbytných charakteristických znaků každého územního samosprávného celku (obce nebo kraje) je jeho území. Jakýkoliv územní samosprávný celek (ÚSC) je tedy definován mj. svým územím. To vyplývá nejen z toho, že příslušné právní přepisy (stávající nebo předchozí) neopomíjejí...
Jedním ze základních a nezbytných charakteristických znaků každého územního samosprávného celku (obce nebo kraje) je jeho území. Jakýkoliv územní samosprávný celek (ÚSC) je tedy definován mj. svým územím. To vyplývá nejen z toho, že příslušné právní přepisy (stávající nebo předchozí) neopomíjejí úpravu území jednotlivých druhů územních samosprávných celků a jejich případné změny, ale také ze samotné podstaty územního samosprávného celku, jakožto územního společenství občanů (viz čl. 100 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky).
ZÁKLADNÍ ZMĚNY ÚZEMÍ OBCE
Podle čl. 99 Ústavy se Česká republika člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, se zabývá problematikou území obce a je-ho změn zejména v § 18 až 26. Vymezení území krajů je dáno ústavním zákonem číslo 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Zatímco pro změnu území kraje je přípustná jen jedna forma, a to přijetí zákona (čl. 2 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., podle něhož hranice vyšších územních samosprávných celků lze měnit pouze zákonem), v případě obcí se změny území realizují různými postupy popsanými v obecním zřízení podle konkrétní povahy té které územní změny.
Základní změny území obce, při nichž dochází ke vzniku nových obcí nebo naopak k zániku stávajících obcí, spočívají ve sloučení obce, připojení obce nebo oddělení části obce. Integrační územní změny (sloučení obce a připojení obce) jsou zákonodárcem v zásadě »podporovány«, neboť jsou na ně kladeny jednodušší podmínky. Naopak když má dojít k oddělení části obce, která má fakticky za následek další »štěpení« stávajícího (již v současnosti poměrně velkého) počtu obcí, neboť vzniká další nová obce, je uvedená územní změna z právního hlediska podstatně obtížnější. Vzhledem k tomu, že v procesu oddělování částí obcí se občas vyskytují problémy, je smyslem tohoto příspěvku na některé z nich upozornit.
PRÁVNÍ ÚPRAVA
Podle § 18 odst. 1 obecního zřízení je každá část území ČR součástí území některé obce (s výjimkou pěti vojenských újezdů, které jsou ve smyslu zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, vymezenými částmi území státu určenými k zajišťování obrany státu a k výcviku ozbrojených sil). Postup při oddělování části obce upravuje § 20a až 25 obecního zřízení, přičemž související záležitosti konání místního referenda, které je při oddělení části obce (na rozdíl od integračních územních změn) vždy povinné, jsou obsaženy v zákoně č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů.
V souladu s § 20a obecního zřízení může nová obec vzniknout oddělením části obce (popřípadě změnou nebo zrušením vojenského újezdu). Ustanovení § 21 odst. 1 obecního zřízení stanoví charakteristiku části obce, jež má v úmyslu se oddělit.
Konkrétně platí, že část obce, která se chce oddělit, musí mít samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem a tvořící souvislý územní celek; po oddělení musí mít alespoň 1000 občanů. Uvedené podmínky musí rovněž splňovat i obec po oddělení její části.
POJEM »ČÁST OBCE«
Samotné charakteristiky části obce zpravidla nevyvolávají výkladové obtíže. Pojem katastrální území je vymezen v § 27 písm. h) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), a rozumí se jím technická jednotka, kterou tvoří místopisně uzavřený a v katastru nemovitostí ČR společně evidovaný soubor nemovitostí. Splnění podmínky souvislého územního celku a sousedství oddělované části obce nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem lze doložit z mapových podkladů (účelem je zabránění vytváření »obecních enkláv«, tj. aby území jedné obce nebylo obklopeno ze všech stran jednou obcí). Naplnění podmínky, aby nově vzniklá obec měla alespoň 1000 občanů, lze zjistit z informačního systému evidence obyvatel - viz zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel). Zákon však nestanoví, k jakému datu má být naplněna tato podmínka, tj. zda například k datu podání návrhu přípravného výboru na uspořádání místního referenda o oddělení části obce, anebo ke dni vzniku nové obce (tj. k 1. lednu příslušného roku - § 24 obecního zřízení). Z jazykového výkladu zákona, podle kterého oddělovaná část obce musí mít alespoň 1000 občanů »po oddělení«, je možné dovodit, že tato podmínka musí být splněna zřejmě až ke dni vzniku nové obce.
Jako problematické se však může jevit chápání samotného pojmu »část obce« pro účely vzniku nové obce. Obecní zřízení definuje část obce v § 27 odst. 2 jako evidenční jednotku vytvářenou budovami s čísly popisnými a čísly evidenčními přidělenými v jedné číselné řadě, která leží v jednom souvislém území. Je otázkou, zda takto definovaná část obce je využitelná pro vymezení území, které se chce oddělit od stávající obce. Z hlediska legitimního požadavku na terminologickou jednotu právního řádu (a tím spíše v rámci jednoho právního předpisu) by odpověď byla kladná. Na druhou stranu lze mít za to, že pojem »část obce« pro účely vzniku nové obce je pojmem obecnějším a širším, než jak je vymezen v § 27 odst. 2 obecního zřízení. Poukázat lze na systematiku obecního zřízení (území obce a jeho změny jsou obsaženy v dílu 3 hlavy I obecního zřízení, zatímco vymezení části obce jako evidenční jednotky je zahrnuto do dílu 4 hlavy I obecního zřízení, který je označen »Názvy obcí, jejich částí, ulic a veřejných prostranství, číslování budov, znak a vlajka obcí«), přičemž při výkladu pojmu »část obce« pro účely vzniku nové obce je dále třeba zdůraznit především ústavně garantované právo občanů na samosprávu (čl. 100 odst. 1 věta první Ústavy České republiky). Je totiž obtížně obhajitelné, aby možnost občanů »vytvořit si« svoji obec a v ní spravovat samostatně obecní záležitosti byla odvislá pouze na tom, zda zastupitelstvo obce rozhodne podle § 84 odst. 2 písm. r) obecního zřízení o zřízení části obce (jakožto »pouhé« evidenční jednotky). Pakliže by zastupitelstvo obce nehodlalo zřídit žádnou část obce ve smyslu § 27 odst. 2 obecního zřízení, pak by tím »navždy« zabránilo možnosti části svých občanů se oddělit, anebo např. již v event. probíhajícím procesu oddělování části obce by mohlo zrušit danou část obce a tím zablokovat vznik nové obce, byť by jinak byly splněny všechny zákonné podmínky pro oddělení části obce. Lze tak soudit, že právo na »vlastní« územní samosprávu nelze vázat na zřízení evidenční jednotky, jejíž význam spočívá především v zpřehlednění označování budov čísly popisnými a čísly evidenčními. Pojem »část obce« pro účely oddělení části obce tak není, resp. nemusí být vždy zcela identický se stejně označeným poj-mem normovaným v § 27 odst. 2 obecního zřízení. Nutnost vykládat pojem »část obce« pro vznik nové obce v širším slova smyslu se přiklonil také Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 30 Ca 115/2009-79.
O oddělení části obce rozhoduje krajský úřad v přenesené působnosti na návrh obce, který podá obec na základě kladného výsledku místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit (§ 22 odst. 1 obecního zřízení). Krajský úřad svým rozhodnutím schválí návrh obce na oddělení její části, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené zákonem (§ 22 odst. 5 obecního zřízení).
JAN BŘEŇ
právník
