Dobrovolné svazky obcí jsou už léta neodmyslitelným hybatelem regionálního rozvoje. Jedním z nejstarších je Sdružení obcí Orlicko. Jeho předsedou je Miroslav Wágner, starosta města Jablonné nad Orlicí, kterému jsme položili následující otázky:.
Představte nám, prosím, nejdříve stručně Sdružení Orlicko.
Máme nyní 31 členů a jsme jedním z největších a také nejstarších sdružení - existujeme už od roku 1992. Převažují menší obce, města jsou čtyři - Jablonné nad Orlicí, Letohrad, Žamberk a Králíky. Dvě posledně jmenovaná zároveň fungují jako obce s rozšířenou působností. Geograficky se naše sdružení nachází v severovýchodní části bývalého ústeckého okresu a patříme do Pardubického kraje.
Jak byste charakterizoval hlavní poslání tohoto sdružení?
V podstatě jde o to, že tam, kde neuspěje soukromý sektor, musí nastoupit obce, a to v plné šíři, ať jde o podporu rozvoje venkova, cestovního ruchu, dopravní obslužnosti, nebo v mnoha dalších věcech. Znamená to mimo jiné - a někdy především - sdružovat na tyto potřeby finanční prostředky, shánět dotace jak z Evropské unie, tak národní či krajské. Protože cíle mohou být různé, vznikají někdy v rámci Sdružení Orlicko další malá účelová sdružení, aby pomohla určitému projektu. Může jít třeba o plynofikaci, vybudování vodovodu a kanalizace apod. Po splnění těchto dílčích cílů příslušná malá sdružení opět většinou po uplynutí doby udržitelnosti projektu zanikají. Mohou existovat i projekty, které prosazuje celé »velké« sdružení, ale neslouží všem 31 obcím. Například Sdružení Orlicko zakoupilo rolbu na údržbu lyžařských stop, ovšem lyžařské podmínky nejsou všude stejné. Na financování se v takovém případě podílejí jen určitá města a jen ty obce, na jejichž katastru se běžecké stopy nacházejí.
Máte profesionálního manažera?
Jistě; bez něho by to nešlo. Od samého začátku činnosti sdružení je to jeden člověk. Kromě toho se o nezbytné administrativní činnosti svazku, o aktualizaci webových stránek či prezentaci na výstavách starají na částečný úvazek zaměstnankyně Informačního střediska. Hospodaření svazku řešíme smluvním vztahem.
Jsou členské příspěvky vysoké?
Jsou závislé na počtu obyvatel dané obce. Každá platí 25 Kč na osobu, což je dost, skoro už na hranici možností. Hradí se z nich plat manažera a náklady na administrativní činnosti, ale zejména slouží k financování probíhajících a připravovaných akcí.
Na konferenci Urbanus 2009, kterou nedávno uspořádalo Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, se hovořilo o tom, jak je obtížné hledat v případě svazků obcí společné cíle. Nakolik se to daří u vás?
Je to opravdu obtížné, protože zdaleka ne všechny projekty mohou sloužit všem. Jsou ale i takové, které jsou bezproblémové. Typickým příkladem může být třeba údržba malých památek umístěných v krajině, tedy kapliček, božích muk, křížů apod. Připravovali jsme i jeden velký společný projekt, který se týkal téměř 80 procent členských obcí, s názvem Bezpečné Orlicko. Chtěli jsme zvýšit bezpečnost v našich obcích nákupem radarů - měřičů rychlosti, a dalšími kroky, například vybudováním veřejného rozhlasu - mnohé obce se totiž nacházejí v záplavovém území Divoké i Tiché Orlice. Zadali jsme projekt s žádostí o dotaci do regionálního operačního programu, ale neuspěli jsme. Bohužel úspěšný nebyl ani náš další společný projekt, který se týkal osmi dětských hřišť.
Něco se ale jistě povedlo...
Ano, samozřejmě. Třeba jsme uspěli s velkým projektem Na běžkách Orlickem. Vyžádal si 1,3 milionu korun, ale s pomocí dotace byla naše spoluúčast jen 200 tisíc korun. Za úspěch považujeme i vybudování informačního střediska spojeného se sociálním zázemím na Červenovodském sedle za 10 milionů. Toto spojení jsme zvolili proto, že jsme v tomto případě mohli získat evropské prostředky ve výši 92,5 % z celkových nákladů, čímž spoluúčast svazku činila 800 tisíc korun.
Největším projektem, který stále probíhá, je stavba cyklostezky mezi Letohradem a Žamberkem. Náklady jsou v tomto případě 37 milionů korun.
Máme také připravená tři místa, kde bychom chtěli postavit rozhledny; jednou se už zabýváme po stránce územního řízení. Je ovšem známou pravdou, že rozhledny se budují, když se ekonomice daří, což není nynější případ. Proto musíme tento záměr zatím odložit.
Existuje něco na úrovni centra, co postrádáte, co by se mělo změnit?
Příliš se papíruje, je mnoho byrokracie při zpracování žádostí o dotace i při následném vyúčtování. Když se začínalo s čerpáním evropských dotací, kolegové z Německa nás varovali, aby většina peněz nepadla takzvaně na křídový papír - na studie, propagační materiály apod.
Obávám se, že mnohdy se to stalo. Nás se například týká Operační program Přeshraniční spolupráce Česká republika - Polsko. K naší lítosti byly v naší zemi stanoveny tak tvrdé podmínky, že je nebylo často možné splnit, zatímco polská strana si dokázala vymoci měkčí pravidla a také uspěla mnohem lépe. U nás se třeba vůbec nepodporovaly programy na zřizování rekreačních nebo sportovních zařízení, zatímco Poláci si to prosadili.
Několikrát jste zmínil cestovní ruch. Předpokládám, že je pro váš region velmi důležitý.
Pro cestovní ruch jsou v našem podhorském regionu kromě Králického Sněžníku další dvě významná centra - pohoří Bukové hory během zimy a Pastvinská přehrada v létě. Snažíme se v rámci možností poskytovat návštěvníkům maximum informací. Zpočátku jsme se jako sdružení částečně starali i o přepravu cyklobusy a skibusy. Jsme si vědomi toho, že doprava je velmi důležitá, protože základem úspěchu je, aby se sem návštěvník vůbec dostal. Pak už se začne vytvářet nabídka dalších služeb. Péči o cyklobusy nyní převzal kraj, za což jsme mu velmi vděčni. Skibusy jsou zatím hrazeny z dotačních titulů a my se o finanční spoluúčast podílíme s okolními svazky.
Z úrovně centra vznikly turistické oblasti. Jak s nimi sdružení spolupracuje?
V našem případě jde o turistickou oblast Orlické hory a Podorlicko, jejímž jsme účastníkem. Problém je ale v tom, že Orlické hory zasahují do krajů - Pardubického a Královéhradeckého, a oba kraje se velmi zdráhají financovat projekty, které zasahují do toho vedlejšího. Typickým příkladem je tzv. pašerácká lávka přes Divokou Orlici. Je to historický objekt pocházející z doby, kdy bylo poměrně rozšířené pašování mezi Čechami a Klodzkem. Lávka se nachází v překrásném místě, na rozmezí Polska a dvou krajů, Královéhradeckého a Pardubického, ale je totálně zničená. Její rekonstrukce naráží navíc na to, že je na soukromém pozemku. Rádi bychom ji společně s kolegy z vedlejšího svazku Orlické hory dali co nejdříve dohromady, protože si to zaslouží. Určitě bude mít u návštěvníků stejný úspěch jako nedávno rekonstruovaná příhraniční komunikace, středosudetská cesta, vedoucí z Polska přes Orlické Záhoří až na Dolní Moravu. Odpůrci tohoto záměru tenkrát posměšně říkali, že to bude silnice tak pro zajíce. Dnes je to atraktivní a hojně navštěvovaná přeshraniční trasa, především cyklisty, a po obou stranách hranice vyrůstá spousta penzionů.
Nakolik se vám daří spolupráce s podnikateli?
Je to dost obtížné. Třeba jsme se zpočátku snažili zapojit zejména ubytovatele do zmíněné přepravy lyžařů a cyklistů, ale moc jsme neuspěli. Vázne i podpora provozovatelů lyžařských vleků na financování údržby běžeckých stop navazujících například na lyžařské středisko Čenkovice. Až po dlouhém jednání, trvajícím dva roky, se podařilo dosáhnout toho, aby provozovatelé vleků vyšli návštěvníkům vstříc alespoň tím, že budou mít jednotný odbavovací systém. Bohužel zatím u nás nenajdeme takové příklady jako třeba v Rakousku nebo Itálii, kdy je běžné, že se na projektech podílejí všichni, kteří na cestovním ruchu participují, protože vědí, že z toho také budou mít společný prospěch.
Upravované stopy v délce více než 50 km nabízejí návštěvníkům pohled nejen na masiv Králického Sněžníku, ale i na pohoří Jeseníků.
Příliš se papíruje, je mnoho byrokracie při zpracování žádostí o dotace i při následném vyúčtování, říká Miroslav Wágner.
FOTO: ARCHIV
