Uvádíme přehled vybraných právních předpisů a dalších aktů státních orgánů publikovaných ve Sbírce zákonů (od částky 75/2009 do částky 76/2009). Částka 75 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 11. srpna 2009. Nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2009 ve věci návrhu na zrušení některých...
Uvádíme přehled vybraných právních předpisů a dalších aktů státních orgánů publikovaných ve Sbírce zákonů (od částky 75/2009 do částky 76/2009).
Částka 75 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 11. srpna 2009.
Nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2009 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí, ve znění pozdějších předpisů (publikovaný pod č. 250/2009 Sb.)
Ústavní soud návrhu částečně vyhověl.
Právní věty nálezu: Z hlediska posouzení zákazu (užívat veřejné prostranství pro nakládání a skládání materiálu a výrobků na dobu delší než 24 hodin) je rozhodné, že podle § 25 odst. 6 písm. c) bodu 2 zákona o pozemních komunikacích je umísťování, skládání a nakládání věci nebo materiálů nesloužících k údržbě nebo opravám těchto komunikací, nebudou-li neprodleně odstraněny, zvláštním užíváním dálnice, silnice nebo místní komunikace. Zvláštní užívání přitom podle § 25 odst. 1 tohoto zákona předpokládá rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu, tedy orgánu státní správy. Ačkoliv tedy Ústavní soud nevylučuje, že napadený zákaz ve vztahu k ostatním veřejným prostranstvím by mohl být předmětem regulace skrze vyhlášku obce podle § 10 písm. a) zákona o obcích, zrušil napadené ustanovení, protože důsledně neoddělovalo pozemní komunikace a ostatní veřejná prostranství.
Ustanovení § 24 odst. 2 zákona o ochraně zvířat proti týrání nevyžaduje, aby se pravidla pro pohyb psů vztahovala jen na některá určená veřejná prostranství. Navzdory tomu ale musí případná bližší úprava takovéhoto ustanovení obstát z hlediska požadavku určitosti vymezení území, na které se omezení volného pohybu psů vztahuje.
Ačkoliv pojem intravilán města (zastavěné území) není dále vymezen ve vyhlášce č. 4/1998, je třeba otázku obsahu a rozsahu tohoto pojmu zodpovědět s ohledem na maximum vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Pojem zastavěného území je definován v § 2 odst. 1 písm. d) a § 58 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Hranice zastavěného území města jsou vymezeny v Územním plánu města Sušice.
Takovéto vymezení ve veřejně přístupné obecně závazné vyhlášce je třeba považovat za dostatečné z hlediska právní jistoty adresátů právní normy.
Částka 76 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 11. srpna 2009.
Nález Ústavního soudu ze dne 26. května 2009 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Chrastavy č. 4/2007, o stanovení podmínek spalování rostlinných materiálů v otevřených ohništích, zahradních krbech nebo v otevřených grilovacích zařízeních (publikovaný pod č. 253/2009 Sb.)
Ústavní soud návrh zamítl.
Vybrané právní věty nálezu: V dané věci vychází zmocnění k regulaci z ustanovení § 50 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší, podle kterého může obec obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky spalování suchých rostlinných materiálů nebo toto spalování zakázat; při stanovení podmínek obec přihlíží zejména ke klimatickým podmínkám, stavu ovzduší ve svém územním obvodu, vegetačnímu období a hustotě zástavby.
První sledovanou podmínkou vyhláška stanovila, že spalování se může dít leda pod dohledem osoby starší 18 let, druhou pak zakotvila odpovědnost vlastníka, respektive nájemce pozemku za plnění povinností stanovených vyhláškou.
Ohledně povinného dohledu osoby starší 18 let budiž předesláno, že předmětné zmocnění obsažené v zákoně o ochraně ovzduší je široké a dává obcím možnost stanovit pro spalování podmínky a omezení vztahující se jak k době spalování, jeho rozsahu či vymezení toho, co spalovat lze, tak i k osobám, které spalování provádějí (nemá-li volené kritérium rozlišení diskriminační povahu).
Při posuzování hranice, kam až smí obec při stanovení takových podmínek zajít a do jaké míry činnost omezit, je navíc třeba přihlížet k tomu, že obecně závaznou vyhláškou lze spalování suchého rostlinného materiálu dokonce zcela zakázat, i když za podmínky, že obec zajistí jeho odstraňování jiným způsobem (§ 3 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší); zakotvení této povinnosti je ochranou před svévolným zakazováním předmětné činnosti. Posuzované ustanovení o povinném dohledu se nijak nedotýká způsobilosti, k čemuž snad navrhovatel mířil. A to ani deliktní, ani jiné.
Vyhláškou není řečeno, že osoby provádějící pálení v rozporu s ní nejsou za spáchaný přestupek odpovědné oproti obecné úpravě až do dovršení věku 18 let. Do vymezení způsobilosti, resp. hranice odpovědnosti za přestupek, vyhláška nezasahuje. Stanoví jen další podmínku pro spalování.
Taktéž druhé z napadených ustanovení vyhlášky, podle něhož za splnění vyhláškou uložených podmínek odpovídá vlastník, respektive nájemce pozemku, na němž spalování probíhá, z hlediska prověřovaného kroku testu obstojí. Jak bylo již uvedeno, rozsah zmocnění pro obce je velmi široký, neboť obec může spalování suchých rostlinných materiálů i zakázat.
Pokud spalování povolí, musí pro činnost podle klimatických podmínek, stavu ovzduší ve svém územním obvodu, vegetačního období, hustoty zástavby, ale i osob, které jej vykonávají (tedy okolností nejlépe známých obci samotné), vytvořit takové podmínky, které zajistí naplnění cíle regulace. Jestliže tedy obec neuplatní svoji pravomoc spalování zakázat a upravit likvidaci odpadu jinak. To znamená způsobem finančně zcela jistě náročnějším, jde o úpravu, která je v zájmu vlastníků a nájemců, kteří se takto mohou zbavovat rostlinného odpadu způsobem pro ně ekonomicky výhodnějším.
MGR. JAN BŘEŇ
právník