Občanské sdružení Romodrom již osmým rokem působí v různých oblastech podpory a pomoci lidem, především Romům. Snaží se posilovat jejich všestranný rozvoj a obnovovat tradiční romské hodnoty. Jeho předsedkyní je Marie Gailová, které jsme položili následující otázky:
Jak jste se k této práci dostala?
Začínala jsem jako terénní sociální pracovnice v Městské části Praha 22, tedy v Uhříněvsi. Bylo tam romské ghetto a mým úkolem bylo s touto skupinou obyvatel komu- nikovat. Kolik přesně jich tam žilo, nikdo nevěděl. Žili v přístavcích u nádraží, které si sami postavili. Sociální pracovnice z úřadu městské části se do této komunity bály chodit samy, a když tak v doprovodu policie. S mou pomocí si Romové dali do pořádku občanské průkazy, sociální a zdravotní pojištění. Vyřešili jsme i dluhy a některým práci. Ale nebylo to vůbec jednoduché.
V těchto komunitách by asi měli pracovat jako terénní pracovníci Romové?
Ano, je to jednodušší. Znají jejich jazyk, zvyky, vědí jak se ke komunitě chovat. Lépe a snáze si získají důvěru. Pokud se například podaří dostat dítě do mateřské školy nebo sehnat někomu práci, pak to jde snadno. Oni zpočátku všechno neřeknou, nepřiznají, že mají dluhy, nemají doklady, neplatí nájem atd. Terénní pracovník je musí pravidelně navštěvovat, udělat si čas a vypít s nimi kávu. Je to běh na dlouhou trať.
Romové obtížně získávají práci, je to kvůli nedostatečnému vzdělání nebo chybějícím pracovním návykům?
Jsou zejména nevzdělaní, proto nedosáhnou na určité pracovní pozice. Většina by pracovala, pokud by měla práci. Obecně však vládne určitý předsudek, že Romové nechtějí pracovat, že do práce stejně nebudou chodit.
Není to spíš špatná zkušenost než předsudek?
Samozřejmě také. Ale jsou Romové, kteří pracovat chtějí a když dostanou tu příležitost, práci si udrží. Ty má smysl podporovat. Mně se kdysi podařilo nasmlouvat firmy, které mé klienty zaměstnaly, a denně jsem od firem dostávala zpětnou vazbu. Kdokoliv z nich nepřišel do práce, hned ten den jsem to věděla, kontaktovala jsem ho a ptala se ho na důvody. Rovněž jsem mu vysvětlila, co má udělat a co ho čeká, když do práce nepřijde, neomluví se.
Jak na to reagovali?
Většinou dobře - dva z deseti se vymlouvali, ostatní to pochopili, chtěli situaci řešit a práci si udržet.
Vyplatí se Romům pracovat a nebýt na sociálních dávkách?
Podle mého názoru se ze sociálních dávek vyžít nedá. Každému se vyplatí, aby pracoval, měl víc peněz. Pravdou ale je, že Romové příliš hospodařit neumějí, tomu se musejí učit. Jsou náchylní k současným "lákadlům", jako jsou rychlé nevýhodné půjčky, hrací automaty, alkohol, drogy. Ale jde jen o určité procento lidí. Těm, kteří chtějí normálně žít, ráda pomůžu. Ostatním pomoci nemohu, je to jejich boj.
Co ale mají obce dělat s těmi, kteří nechtějí pracovat?
Na ty, co nechtějí pracovat, by měl být právní postih. Ať jsou jim odebrány i ty dávky. Na všechny musí být stejný metr. Jsou lidé, kteří potřebují šanci a možnost, a ti kteří nechtějí, budou mít smůlu. Romové se také sami musejí snažit. Je nutné postupovat systematicky - nastavit program vzdělávání, rekvalifikací, povinnost firem zaměstnávat Romy apod.
A když neposílají svoje děti do školy?
Tady bych zase přitvrdila - nebudeš posílat děti do školy, odeberou se ti peníze. Dítě nemůže samo za sebe rozhodovat, od toho jsou rodiče. Pokud to tak nedělají, opět by měl být postih. Jak lidi k něčemu donutíte? Jedině penězi. Je to metoda cukru a biče.
Pozorujete za tu dobu, co pracujete s Romy posun k lepšímu?
Někteří opravdu chtějí, aby jejich děti už žily jinak. Dílčí úspěchy vidím zejména tam, kde terénní pracovníci působí dlouhodobě. A dlouhodobé by měly být i projekty, tak na 4 až 5 let. Ano, něco to stát stojí. Ale investice se vyplatí všem - Romům i společnosti. Přístup ale musí být systémový.
Například obec má Romy, kteří jí působí potíže. Tak se jich snaží zbavit, vytlačit je jinam. Z bodu A se problém přesune do bodu B, hodí se jen na jiného starostu. To přece není řešení. Obce by měly od státu mít peníze na sociální byty a na terénní pracovníky, kteří by se snažili zapojit Romy do pracovního procesu nebo veřejně prospěšné práce.
Jenže takové Romy je nutné hlídat, dát jim nářadí, kontrolovat odváděnou práci a ve finále je často užitek malý.
Hlídat je mohou terénní pracovníci. Obce by měly vytvořit jejich strukturu a zajistit finance. Romské iniciativy by pak už samy řešily dílčí věci. Dokud to vláda nebude chtít řešit, když se nezmění zákony a obce na to nedostanou pravomoci a peníze, velký posun nelze čekat.
Obce mají negativní zkušenosti s Romy - nájemníky, kteří neplatí a dluhy nechají narůst. Co byste jim poradila?
Městské úřady by dluhy za nájemné nemusely vůbec mít. Předně mají evidenci dlužníků nájemného. Jde o to, aby k těm dluhům vůbec nedošlo. Lidem, kteří dostávají příspěvek na bydlení, by mohly úřady strhávat a brát si ho k umořování dluhu. Také by měla být provázanost terénních pracovníků a obecních úřadů, aby si vyměňovali informace o tom, kdo neplatí. Někteří Romové neuvažují jako většina majoritní společnosti, žijí ze dne na den.
Proč to tedy radnice nedělají? Víte, jakou bouři vyvolala primátorka Chomutova, když dlužníkům sáhla na sociální dávky.
Musel by se změnit zákon.
Podle vás by obce měly poskytovat Romům sociální byty. Jenže jsou známy případy, kdy je doslova vybydlí.
Opět je tady prostor pro terénní pracovníky. Musejí tam denně chodit, dohlížet a ptát se. Mám s tím osobní zkušenosti. Vím, že to jde. Je to dlouhodobý proces a mravenčí práce, naučit Romy společnému soužití. A terénní pracovníci to umějí.
Pokud se Romové chtějí zařadit do majoritní společnosti, musí akceptovat její pravidla. Výhrady vůči těmto lidem nesouvisejí s barvou pleti, ale s jejich chováním. Češi jsou mírumilovní, ale hlučnost Romů, která patří k jejich kultuře, jim vadí. Chápu to. Je v pořádku, že jsme jiní, že máme svoji kulturu, ale k většinové společnosti se musíme přiblížit a splnit to, co se po nás požaduje - posílat děti do školy, pracovat, udržovat čistotu a pořádek.
EVA VÍTKOVÁ
Dílčí úspěchy vidím zejména tam, kde terénní pracovníci působí dlouhodobě, říká Marie Gailová.
