Kdysi se říkávalo, že les je naše moře. Zelené neprostupné hvozdy pohraničních hor, hluboké smrkové lesy vnitrozemí, bory šumící po skalinách... Jenže časem to přestala být pravda. Skutečné moře už pro mnoho Čechů představuje běžně dostupnou destinaci, zatímco hluboké hvozdy a smrkové lesy se stále více stávají semeništěm lýkožrouta smrkového. I těch nádherných mohutných borovic je už pomálu.
Kde je chyba? Kdo za ni může? A stala se vůbec nějaká chyba? Mají si tyto otázky klást i obce v roli vlastníků lesů? Odpovědi zdaleka nejsou jednoduché. Před téměř dvaceti lety, kdy se vracely lesy pravoplatným majitelům, jsme si je nekladli. Domnívali jsme se, že není proč - ale ono už tehdy bylo "proč".
KDYŽ ZÁKON NAŘIZUJE STROMŮM, JAK MAJÍ RYCHLE RŮST...
Vezměme v úvahu jeden z mnoha ukazatelů, totiž kalamitní těžby. To jsou miliony kubíků dřeva, které musí být zpracováno, aby se kalamita nezhoršovala. Od poloviny 80. let minulého století je nutnost kalamitní těžby stále větší, ať už kvůli vichřicím, námraze nebo kůrovci. Dnes už víme, že se mění zemské klima - a je vcelku jedno z jakého důvodu. Stále častěji se hovoří o přemnožení spárkaté zvěře, které nedovoluje lesům zmladit se přirozenou cestou. Paradoxně to neumožňuje ani náš zákon, který uvádí v úžas evropské lesníky: Nařizuje totiž stromům, jak rychle mají růst. Do dvou let musí být holina, ať byla příčina jejího vzniku jakákoliv, zalesněna a za dalších pět let už musí být stromky tak vysoké, aby jim nemohla zvěř škodit. Pokud to nestihnou, musí jejich majitel požádat státního úředníka, aby jim to prominul a povolil odklad. Do umělé obnovy se u nás investuje neskutečně mnoho energie, financí a výsledek zdaleka neodpovídá vynaložené námaze, o penězích nemluvě.
Když se v minulém desetiletí přehnala západní Evropou vichřice Lothar, většina českých majitelů lesů předpokládala, že se tam začne "zuřivě" zalesňovat. Opak byl pravdou. Ve většině porostů stižených kalamitou se šetrně vyklidilo silné dříví a zbytek se ponechal přírodě. Do 15 až 20 let by měl na těchto kalamitních plochách vzniknout porost z dřevin, které jsou pro tu kterou lokalitu nejproduktivnější. A on, kupodivu, vzniká. Samozřejmě, pokud chtěl majitel zalesnit vzniklou holinu uměle, nikdo mu v tom nebránil. Má-li na to peníze a myslí-li si, že je moudřejší než příroda, proč ne?
A pokud jde o holiny, vzniklé úmyslnou těžbou? Ty jsou většinou zakázány; předpokládá se však, že pod dospělými stromy vyrůstá již další porost - a že tedy lze těžit jednotlivé stromy, a tím uvolňovat cestu podrostu. Zvláště moderní těžba malými harvestory tento způsob hospodaření umožňuje. Bohužel, u nás tento progresivní způsob pěstění lesa není možný. Za prvé jej nedovoluje, jak již bylo uvedeno, zákon - a pak jsou tady přemnožení srnci a jeleni, nemluvě o sikách, daňcích a muflonech, kteří spasou, ohryžou a okoušou vše, co jim přijde do cesty. Jenže - pokud to není umělá výsadba, mají majitelé lesa smůlu. Spasení přirozené obnovy se do škod způsobených zvěří nepočítá.
NAŠE HOSPODAŘENÍ ZHODNOTÍ AŽ PRAVNUCI
Les je zvláštní druh majetku. Jeho prostřednictvím se dovídáme, jací byli naši předkové hospodáři - a stejně tak naše hospodaření ocení až naši pravnuci. Čtyřicetileté odtržení majitelů od možnosti nakládat se svým majetkem podle vlastního uvážení a znalostí předků se dnes jeví tragičtěji, než jsme si možná původně mysleli.
Odráží se ve zdevastované krajině, z níž zmizela voda, drobná zvěř a odkud mizí i plodná ornice, kde se dále zanášejí potůčky, říčky i řeky, potuluje se tam přemnožená spárkatá zvěř (která je všechno možné jen ne přírodní bohatství, jak se nás o tom snaží přesvědčit zákon, tentokrát ne o lesích, ale o myslivosti, i Ústavní soud).
Nejhorší však je skutečnost, že nám nemohly být předány zkušenosti našich dědů a pradědů a že všude, takříkajíc od Aše až po Javorinu, stále vládnou státní úředníci, jejichž převážná většina je proškolena toutéž vysokou školou. Jen tak si můžeme vysvětlit, že máme jeden zákon, který určuje stromům, jakým tempem mají růst, a druhý, který lesy nechrání před škůdci.
PRODAT, PRONAJMOUT, ČI SI LES PONECHAT?
Soukromí majitelé - obce nevyjímaje, se s tím potýkají, jak se dá. Státní podnik Lesy ČR, který je pod stálým dozorem odborné i laické veřejnosti, je na tom o něco hůře. Nesmyslná legislativa přijatá začátkem minulého desetiletí, která neumožňuje lesním správám hospodařit pro dobro lesa, ale naopak je nutí vytvářet podmínky pro vznik zisku dřevařských podniků, je v ostrém kontrastu se zdravým rozumem, o logice a hospodárnosti nemluvě.
A co obce? Jak by měly nakládat se svým lesním majetkem?
Až potud byly jejich problémy stejné jako u lesů státních a soukromých. Teď se však cesty rozcházejí; málokterá obec počítá rozlohu svých lesů na několik tisíc hektarů. Jen takto velká rozloha může přinést obci pravidelný příjem. Ovšem i pro municipality čas od času platí údobí, kdy do lesa musí nemálo investovat - a pak pro ně jde spíše o majetek prodělečný. Proto u porostů jen o několika desítkách či stovkách hektarů nelze nikdy se ziskem příliš počítat. A tady nastává problém: Jak se mají zastupitelstva obcí postavit před voliče s tím, že majetek obce je prodělečný? Začínají se už dokonce množit případy, kdy se obce svých lesních majetků zbavují - prodávají ho či pronajímají. První možnost jim přinese do pokladny jednorázově velký příjem, ve druhé mají zabezpečenu roční částku a vyhnou se prodělku. Ale vyhnou se mu opravdu? Proč by si kdokoliv cokoliv pronajímal, kdyby z toho neměl zisk?
NEPODCEŇUJME MOŽNÉ PŘÍJMY Z HONITBY
Les ovšem nepřináší zisk pouze z prodeje dřeva. Jeho majitel přece může mít, ovšemže jen při dobrém mysliveckém hospodaření, značný užitek i z honitby. Pokud se v lese hospodaří lesnicky a myslivecky najednou, je možné eliminovat škody zvěří a cíleným, promyšleným chovem zvěře docílit i toho, že honitba nakonec může být hospodářsky lukrativnější než těžba dřeva. ho na svou vlastní míru a vyplácí se jí to.
A tady mohou být obce ve výhodě. Jde o to, aby si ujasnily, že jsou to ony, majitelé lesní a zemědělské půdy, kteří vlastní honitbu a že si nesmějí vzít právo rozhodovat o její užitečnosti a prospěšnosti. Obce by neměly nikomu přenechávat plnou moc na rozhodování, ale samy si myslivecky hospodařit, určovat, kolik jaké zvěře se bude v honitbě chovat, jaké pro to udělat podmínky apod.
K tomu je zapotřebí zvolit do čela příslušního honebního společenstva důvěryhodného člověka ze svého středu, protože současný zákon o myslivosti mu dává plnou moc nad majetkem každého člena společenstva včetně možnosti jeho vytunelování. K tomuto předsedovi je nutno vybrat stejně spolehlivého zástupce a členy výboru. Neméně pečlivě jse musí určit myslivecký hospodář a mnohdy se i vyplatí domluvit s ním finanční odměnu. Anebo je možné honitbu pronajmout a mít z ní pravidelný příjem, který může činit i 200 až 300 Kč z hektaru. Záleží na tom, na jakých smluvních podmínkách se obce dohodnou s nájemcem. Včetně sankcí za škody, které zvěř napáchá.
Bohužel, právě tohle v obcích obvykle nefunguje. O nájem honitby projeví zájem místní myslivci, kteří leckdy na odpovídající nájem nemají dostatek peněz a na provozování opravdu kvalitní myslivosti ani čas. Jsou většinu dne v zaměstnání a do lesů a polí se dostanou jen někdy. A v tom je kámen úrazu.
Myslivec musí totiž být v lese od rána do večera a vědět o každém zajíci, lišce, jezevci, srnci, jelenu, o divokých prasatech nemluvě. Je to první předpoklad vyváženého hospodaření na polích i v lese. Právě tento spolehlivý článek ve většině honebních společenstev dosud ciktelně chybí. A tím schází i našemu venkovu.
Zodpovědné myslivecké hospodaření může přinést užitek lesu samotnému a zvýšit z něj dokonce i zisk. Zamezí se škodám zvěře, přirozená obnova nahradí drahou umělou sadbu a snad ještě dražší péči o ni a lesní půda sama, nesužovaná neustálými zásahy člověka, urychlí zmlazení porostů. Citlivá organizace využívání lesa k rekreaci přinese obyvatelům obce další výhody. Ale o těch je snad zbytečné už hovořit, jsou všeobecně známé.
Aby se však tohle všechno mohlo uskutečnit - a Evropská unie nám přitom chce v mnoha směrech pomoci dotačními tituly - potřebujeme urychlenou změnu legislativy, především zákonů o lesích a o myslivosti. Prý o nich začíná současná vláda uvažovat. Na realizaci má (už "jen" nebo "ještě"?) dva roky. Snad je nepromarní. Toto programové období Evropské unie skončí v roce 2013 a s ním patrně i dosavadní masivní příliv dotací z Bruselu.
Takže apel na závěr: Neprodávejte své obecní lesy! Je to a bude to i pro naše potomky dědictví otců, které jsme povinni zachovat a předat.
VĚRA PETROVÁ
