Již tradičně je první čtvrtletí v roce pro mne obdobím, kdy se více než jindy věnuji památkám a jejich obnově v ČR. Účastním se totiž hodnocení celostátního kola soutěže o nejlepší přípravu a realizaci programu regenerace městských památkových rezervací a zón. Název je to krkolomný, ale v praxi jde...
Již tradičně je první čtvrtletí v roce pro mne obdobím, kdy se více než jindy věnuji památkám a jejich obnově v ČR. Účastním se totiž hodnocení celostátního kola soutěže o nejlepší přípravu a realizaci programu regenerace městských památkových rezervací a zón. Název je to krkolomný, ale v praxi jde o komplexní zhodnocení obnovy center našich památkových sídel. Vítěz získá titul Historické město roku a navíc také bonus - jeden milion korun, který musí dát opět do obnovy památek na svém území.
S potěšením vidím, že centra našich historických měst se výrazně mění k lepšímu, což je zřejmé zejména s odstupem několika let. Ve většině měst je totiž vidět cílevědomá a dlouhodobá práce všech zainteresovaných. Česká společnost je naštěstí dost konzervativní, a proto se komunálním politikům daří do obnovy památek zapojit i soukromé vlastníky. Někde na to stačí dobrá vůle, jinde se musí trochu pomoct i ekonomickými nástroji. Ale to je vlastně dobře. Pokud vedení města chce, aby památky ve městě byly opravené a využívané, má možnost přistoupit i ke spolufinancování prostřednictvím půjček nebo dokonce i dotací.
Striktní uplatňování zákonů, které omezují možnosti využití památek, případně nařizují některé činnosti nebo jiné naopak zakazují, totiž k cíli vést nemusí. Na komunální úrovni se prostě vyplácí dohoda a spolupráce. Ale i pro vedení radnic platí zákony a omezené finanční možnosti.
Musím konstatovat, že zájem společnosti na jasném zlepšení stavu vidím docela zřetelně. Prosazování tohoto veřejného zájmu se však nedaří všude stejně a podporu a odpovídající kompenzaci si zatím asi zřejmě nemůžeme v předpokládaném rozsahu dovolit. Z tohoto důvodu jsou chvályhodné všechny dotace a granty, které pomáhají památky zachránit a uchovat, které vtahují do systému další finance z veřejných i soukromých zdrojů a které podporují i nové využití památek, odpovídající začátku 3. tisíciletí. Striktní ekonomové teď určitě volají, že dotace jsou nesystémové, nespravedlivé a křiví tržní prostředí. Já to vím. A jsem si jistý, že je nutné o památkách přemýšlet právě jako o objektech, které takový nesystémový přístup potřebují.
V místních i krajských samosprávách má stát silné partnery v péči o naše společné kulturní dědictví. Stát je ale tím, kdo musí jasně říct, že je nutné o památky pečovat, protože jejich zachování je v zájmu celé společnosti. Musí také jasně říct, že podpora z veřejných prostředků je potřebná a nutná a musí také jasně stanovit pravidla pro všechny zainteresované - vlastníky, uživatele i úředníky na všech úrovních veřejné správy.
Všechna tato pravidla hry zvané památková péče musí být jasně definovaná v zákoně a potřebné finanční prostředky je nutné obhájit před vládou, před poslanci, ale hlavně před občany našeho státu. Věřím, že se to bude dařit stále lépe.
Mgr. PETR SEDLÁČEK
předseda Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a místostarosta města Kroměříže
