Sportovní kluby v mnoha případech nabízejí zboží či služby na trhu, jsou proto podniky ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy ES. Při splnění všech znaků tohoto článku je tak veřejné financování sportovních klubů veřejnou podporou.
Není však jednoduché stanovit, kdy je financování sportovních klubů veřejnou podporou a kdy nikoliv.
PŘÍKLADY Z ITÁLIE A FRANCIE
Jistým vodítkem - bohužel ojedinělým - může být rozhodnutí Evropské komise (EK), které se věnuje daňovým opatřením Itálie ve prospěch profesionálních sportovních klubů (rozhodnutí EK č. 2006/898/ES). V tomto rozhodnutí, které ukončilo hloubkové šetření (tzv. formální vyšetřovací proceduru), Evropská komise vyslovila jasné stanovisko, že profesionální kluby jsou podniky, neboť provozují ekonomickou činnost. Dále dospěla k závěru, že některé ekonomické činnosti uskutečňují na mezinárodních trzích (prodej vysílacích práv, angažovanost při přestupech hráčů, poskytování reklamní činnosti atd.), proto není vyloučeno ovlivnění obchodu mezi členskými státy EU. Výsledkem šetření EK bylo, že Itálie daňové výhody profesionálním sportovním klubům sama zrušila.
Ve Francii zase EK posuzovala dotace místních samospráv profesionálním klubům na výchovu mladých hráčů v centrech schválených veřejnými institucemi (rozhodnutí EK č. N 118/00). V tomto případě dospěla k závěru, že nejde o veřejnou podporu, neboť veřejné instituce financováním těchto aktivit plní svou úlohu v oblasti vzdělávání (obdobně jako v případě financování škol).
A DOPORUČENÍ?
S ohledem na výše uvedené příklady spatřuji problém ve veřejném financování sportovních klubů, které hrají vrcholové soutěže na národní úrovni, případně nějaký druh evropské ligy (ve fotbale Ligu mistrů, Pohár UEFA atd.). Je ale třeba posuzovat každý klub individuálně a důkladně rozebrat jím vykonávanou činnost, především z hlediska ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Z posuzování bych ovšem nevyjímal ani čistě amatérské kluby. I ty mohou vykonávat činnosti, pro které existuje konkurence a jež mohou mít vliv na obchod (například provozování hotelu, restaurace). Pokud chceme problémům předejít, měli bychom zajistit, aby veřejné financování na tyto ekonomické činnosti nesměřovalo (například prostřednictvím odděleného účetnictví). V této souvislosti upozorňuji, že nerozhoduje právní forma příjemce, způsob jeho financování, ale charakter vykonávané činnosti. Ekonomickou činnost mohou vykonávat - a tedy podniky mohou být - sportovní kluby jak s právní formou obchodních společností, tak občanských sdružení. Osobně však nevidím žádný důvod nepovažovat za ekonomickou aktivitu samotnou sportovní činnost klubu, jestliže se uskutečňuje na trhu. Například tím, že sportovní utkání jsou nabízena divákům.
Pokud dotace či jiná forma příspěvku sportovnímu klubu ovlivňuje výhradně výchovu mládeže (mladých hráčů) a příslušný klub tuto skutečnost prokáže, lze mu po-skytnout podporu maximálně ve výši prokázaných nákladů. Poskytovatelům rovněž doporučuji vyžádat si od klubu popis vzdělávacího projektu. Ten by měl poskytovatel schválit.
K tomuto závěru mne vede v úvodu zmíněný příklad z Francie, kdy EK rozhodla, že nejde o veřejnou podporu, protože vzdělávání mladých hráčů se uskutečňuje v centrech schválených veřejnými institucemi. A schválení projektu by vlastně nahrazovalo aprobaci (schválení) vzdělávacího centra.
MICHAEL KINCL
asistent soudce Nejvyššího soudu ČR, soudní znalec se specializací na veřejnou podporu, předseda pracovní komise pro veřejnou podporu České asociace pro soutěžní právo
Co je veřejná podpora
Veřejnou podporu vymezuje čl. 87 odst. 1 Smlouvy ES. Jde o opatření, které:
je poskytováno v jakékoliv formě z veřejných rozpočtů, a to přímo či nepřímo, zvýhodňuje určitý podnik, skupinu podniků či celá odvětví výroby/služeb,
je způsobilé narušit soutěž na vnitřním trhu EU,
je způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy EU. Všechny zmíněné znaky musí být naplněny kumulativně.
Nejčastější formy veřejné podpory jsou dotace, daňové úlevy, subvence, prodeje majetku veřejnými institucemi za cenu nižší než tržní apod.
