Abeceda veřejného prostranství

JUDr. EVA ŠROMOVÁ Veřejné prostranství je určeno k obecnému, tj. veřejnému užívání. Před jiným než obecným užíváním je nutno je ve veřejném zájmu chránit. Obec disponuje možnostmi k jeho ochraně danými stavebním zákonem, zákonem o obcích, přestupkovým zákonem a dalšími zákony. Mnohdy není...

JUDr. EVA ŠROMOVÁ

Veřejné prostranství je určeno k obecnému, tj. veřejnému užívání. Před jiným než obecným užíváním je nutno je ve veřejném zájmu chránit. Obec disponuje možnostmi k jeho ochraně danými stavebním zákonem, zákonem o obcích, přestupkovým zákonem a dalšími zákony. Mnohdy není jednoduché rozpoznat veřejné prostranství, řešit problémy, když prostranství není ve vlastnictví obce, vydat nezrušitelné vyhlášky, ukládat a vymáhat pokuty či poplatky apod. Abeceda veřejného prostranství nabízí nejen obsah právní úpravy, závěry nálezů Ústavního soudu a dalších judikátů, ale přináší také názory autorky k dané problematice pro potřebu všech obcí.

C

Co to je veřejné prostranství

Veřejným prostranstvím jsou podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích prostory přístupné každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání - bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Jsou to ze zákona všechny:

ulice,

chodníky,

náměstí,

tržiště,

parky,

veřejná zeleň,

další prostory přístupné každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Veřejným prostranstvím je tak ze zákona každé prostranství sloužící všem občanům, které je každému přístupné a je veřejně užívané. Za obecné užívání veřejného prostranství se neplatí vstupné ani poplatek. Nikomu se neoznamuje ani se nežádá o jeho povolení. Obecným užíváním se jeho uživatelé vzájemně neomezují. Tržiště a parky, případně některá podobná místa se mohou zavírat nebo zamykat. Potom nejde o veřejné prostranství, ale o veřejně přístupné místo, které není přístupné neomezeně každému, ale podle toho, jak to dovolí vlastník takového prostoru. Ulice, chodníky, náměstí, veřejná zeleň se nezamykají. Jsou každému přístupné a slouží veřejnému užívání. Veřejným prostranstvím je tedy určité prostranství ze zákona. To znamená, že nevzniká a ani nezaniká rozhodnutím žádného orgánu.

Pozemky nemusí být jako veřejné prostranství označeny v terénu, zapsané v katastru nemovitostí, evidovány v seznamu veřejných prostranství. I přesto jde o veřejné prostranství, je-li to prostor volně přístupný každému a sloužící obecnému a ne jinému užívání. Ze zákona nevyplývá, že veřejná prostranství musí být označena, ani že se musí vždy jednat o ostatní plochu. Rovněž nestanovuje, že veřejné prostranství a obecné užívání se týká pouze obecního majetku.

Naopak, pro rozpoznání veřejného prostranství není podstatné, kdo je jeho vlastníkem, ale zda jej může užívat veřejnost. Zákon neuvádí ani to, jestli prostor fakticky musí užívat veřejnost, tj. opravdu každý, nebo zda stačí jediný uživatel. Pokud je veřejné prostranství přístupné každému bez omezení, lze usoudit, že je přístupné jedné osobě stejně jako ostatním. Ze zákona totiž nevyplývá, že musí být užívané veřejností, ale stačí, že ho veřejnost může užívat.

Přestože se o vzniku veřejného prostranství nerozhoduje ani se nevede evidence veřejných prostranství, lze je zjistit na obci, a to z územně plánovací dokumentace. Plochy veřejných prostranství se totiž vymezují v územním plánu. I když ani to není zcela jednoznačné, neboť plochy veřejných prostranství zahrnují podle vyhlášky číslo 501/2006 Sb. zpravidla stávající a navrhované pozemky nejen jednotlivých druhů veřejných prostranství, ale také další pozemky související dopravní a technické infrastruktury a občanského vybavení, slučitelné s účelem veřejných prostranství, přičemž silnice a místní komunikace mohou být vymezeny samostatně jako plochy dopravní infrastruktury. Pozemek, na kterém je místní nebo účelová komunikace nebo zeleň, tj. okrasná zahrada, uliční a sídlištní zeleň, park a jiná plocha funkční a rekreační zeleně, se v katastru eviduje jako ostatní plocha.

D

Definice veřejného prostranství

Veřejné prostranství nyní definuje zákon o obcích. Zákon o hlavním městě Praze tuto definici nemá. Do 30. 6. 1994 definici veřejného prostranství obsahoval zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Veřejným prostranstvím byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace. Do 31. 12. 2003 byla veřejným prostranstvím podle zákona o místních poplatcích hlavně náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení. A to přesto, že podle zákona o obcích od 1. 1. 2000 jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Až od 1. 1. 2004 došlo k sjednocení zákona o místních poplatcích se zákonem o obcích, respektive definice veřejného prostranství byla k 1. 1. 2004 ze zákona o místních poplatcích vypuštěna. Z uvedeného vyplývá, že vždy byla veřejná prostranství vyjmenována pouze příklady, pouze demonstrativním výčtem připouštějícím další prostory.

Ch

Chodník jako veřejné prostranství

Chodník, jmenovaný v § 34 zákona o obcích mezi veřejnými prostranstvími, je podle zákona o pozemních komunikacích pozemní komunikace. Chodník slouží k obecnému užívání chodcům. Podle § 12 zákona č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, je chodník součást místní komunikace nebo je samostatnou místní komunikací. Totéž platí výslovně také pro chodníky pod podloubími, které jsou také veřejným prostranstvím. Podle katastrální vyhlášky číslo 26/2007 Sb. jsou místní komunikace, mezi něž také chodníky patří, na pozemcích, které jsou ostatní plocha, a nejsou už pozemky. Podle stavebního zákona se pozemní komunikace včetně chodníků vedou jako veřejná prostranství, neboť do intravilánu patří podle § 58 stavebního zákona pozemní komunikace a ostatní veřejná prostranství. Chodníky jsou součástí ulic a náměstí.

Některé chodníky bývají v obci souhrou historického vývoje v soukromém vlastnictví. S ohledem na to, že podle zákona o pozemních komunikacích mají být místní komunikace v majetku obce, je třeba chodníky na cizích pozemcích vypořádat jako stavby místních komunikací zřízených ve veřejném zájmu. Lze tak učinit zřízením věcného břemene buď dohodou, nebo ve vyvlastňovacím řízení - podle § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. a podle vyvlastňovacího zákona č. 184/2006 Sb.

L

Lesopark, dálnice, zastavěné území obce jako veřejné prostranství

Některá veřejná prostranství jsou pro obce sporná natolik, že o nich rozhodoval nebo může rozhodovat Ústavní soud. Přitom, zda lesopark je veřejné prostranství, je třeba zvažovat, zda jde o park nebo jinou plochu funkční a rekreační zeleně, tj. o ostatní plochu, nebo zda je to les, tj. další prostor přístupný každému bez omezení. Jestliže lesopark je zapsaný jako les, nejde o ostatní plochu. Les je přesto obecně užíván. Režim obecného užívání lesa upravuje zákon o lesích a obecné užívání lesa je podřízeno hospodaření v lese. Podle § 19 lesního zákona má každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a na zemi ležící suchou klest a při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců. Les není chráněn před záborem či znečištěním jako veřejné prostranství, ale speciálně jako les. Lesopark, jehož správa nepatří do působnosti obce, a není užíván obdobně jako veřejné prostranství, není veřejným prostranstvím. O tom, že ani dálnice není veřejné prostranství, protože správa dálnice nespadá do působnosti obce, také rozhodoval Ústavní soud. Na dálnici ani v lese proto nelze vybírat místní poplatky za zvláštní užívání. Otázkou, zda veřejným prostranstvím může být každé veřejné prostranství spadající do zastavěného území obce, se zabýval Ústavní soud v Nálezu Pl. ÚS 10/06. Takové vymezení sice obnáší všechna veřejná prostranství, ale zákaz prostituce je možno stanovit na veřejných prostranstvích, která se nacházejí v současně zastavěném území obce vymezeném územním plánem.

N

Náměstí jako veřejné prostranství

Náměstí jsou komunikace, chodníky, parkoviště, průjezdní úseky silnic, případně tržiště. Jsou to tedy pozemky vedené v katastru nemovitostí jako ostatní plochy, na kterých jsou komunikace, případně jsou tam tržiště, veřejná zeleň. Náměstí jako veřejné prostranství je zpravidla označeno. Sporné může být, je-li tvořeno například chodníky pod podloubími, které byly postavené ve stoletích dávno minulých, často na cizích pozemcích jinými osobami, než je obec. Pro svoji povahu bez ohledu na vlastnictví půjde o prostory přístupné každému bez omezení, sloužící obecnému užívání, tj. k pěší chůzi občanů, shromažďování, parkování vozidel, k prodejním, kulturním, reklamním akcím apod. Domy na náměstí nejsou veřejné prostranství, mohou však být v rozsahu obchodů a služeb tam provozovaných veřejně přístupnými místy.

Nařízení podle shromažďovacího zákona

Podle shromažďovacího zákona č. 84/1990 Sb. rada obce může ve svém územním obvodu nařízením vydaným v přenesené působnosti určit místa, kde lze konat shromáždění, která podle zákona podléhají oznamovací povinnosti, bez oznámení, a přitom může stanovit dobu, v níž se taková shromáždění konat nesmějí. Takové zmocnění vůbec neslouží k řešení problémů s konáním shromáždění, a tím méně s technopárty, která se na veřejném prostranství většinou nekoná ani nesleduje účel shromáždění. Výkon shromažďovacího práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí tím, že k nim mohou občané na shromáždění vyjádřit své postoje a stanoviska. Shromážděním je i pouliční průvod a manifestace. Shromažďování je základním lidským právem, proto nepodléhá povolení. Shromáždění, která neslouží uvedenému účelu, nejsou dovolenými shromážděními. Stejně jako jimi nejsou shromáždění související s poskytováním služeb. Taková shromáždění regulují jiné zákony, protože na ně se svoboda shromažďování daná Listinou základních práv a svobod nevztahuje.

O

Ochrana místních komunikací před zvláštním užíváním

Zvláštním užíváním je znemožněno nebo omezeno obecné užívání. Zvláštní užívání místní komunikace je její užívání jiným než obvyk-lým způsobem nebo její užívání k jiným účelům, než pro které jsou určeny. Zvláštním užíváním místní komunikace je podle zákona č. 13/1997 Sb., kromě užití speciálními vozidly:

umísťování reklamních zařízení,

umísťování, skládání a nakládání věcí nebo materiálů nesloužících k údržbě nebo opravám komunikace, nebudou-li neprodleně odstraněny (zařízení staveniště, skládka stavebních hmot nebo paliva apod.),

provádění stavebních prací,

zřizování vyhrazeného parkování,

zřizování a provoz stánků, pojízdných či přenosných prodejních a jiných podobných zařízení,

pořádání sportovních, kulturních, náboženských, zábavních a podobných akcí, jestliže by jimi mohla být ohrožena bezpečnost nebo plynulost silničního provozu,

užívání pro audiovizuální tvorbu.

K takovému užívání je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydané s předchozím souhlasem vlastníka dotčené komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, souhlas příslušného orgánu Policie České republiky. Souhlas vlastníka se zvláštním užíváním se v některých případech nevyžaduje. Za vydání povolení se platí správní poplatek podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. O zvláštním užívání podle zákona o pozemních komunikacích rozhodují silniční správní úřady v přenesené působnosti.

Ochrana veřejného prostranství před zvláštním užíváním

V samostatné působnosti může obec regulovat zvláštní užívání stanovením místního poplatku za užívání veřejného prostranství způsoby stanovenými zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. V mnohém jsou si zvláštní užívání podobná, místnímu poplatku podléhá například:

umístění reklamních zařízení,

umístění stavebních zařízení a skládek,

provádění výkopových prací,

vyhrazení trvalého parkovacího místa,

umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí,

užívání prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce,

užívání pro potřeby tvorby filmových a televizních děl.

Ochrana veřejného prostranství před podnikateli znečišťujícími veřejné prostranství

Podle § 58 zákona o obcích jsou veřejná prostranství chráněna před delikventy. Obec, tj. rada obce nebo obecní úřad, jestliže mu to rada svěří, může ukládat ve správním řízení v samostatné působnosti pokuty právnické osobě a fyzické osobě, která je podnikatelem:

odmítne-li strpět bezúplatné připevnění tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovitosti nebo v blízkosti tabulky s označením umístí jiný nápis, úmyslně poškodí, odstraní nebo zakryje tabulku s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství, nebo neoznačí budovu čísly stanovenými obecním úřadem,

znečistí-li veřejné prostranství, naruší životní prostředí v obci nebo odloží věc mimo vyhrazené místo,

neudržuje-li čistotu a pořádek na pozemku, který užívá nebo vlastní tak, že naruší vzhled obce,

poruší-li povinnosti stanovené právním předpisem obce.

Ochrana veřejného prostranství před přestupky, správními delikty

Na užívání veřejného prostranství (a nejen na veřejné prostranství) se vztahuje řada zákonů. Jejich porušení je přestupkem nebo správním deliktem podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zákona číslo 128/2000 Sb., o obcích, zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, zákona č. 379/2005 Sb., o ochraně před škodami způsobenými alkoholem a jinými návykovými látkami, shromažďovacího zákona č. 84/1990 Sb. a dalších. Tak je ze zákona poskytována pozemkům, které jsou veřejným prostranstvím a jejich vlastníkům, mimořádná ochrana.

Ze zákonů vyplývá mj. povinnost:

dodržovat povinnosti, které stanovuje nařízení obce a obecně závazné vyhlášky obce,

neporušit noční klid,

nevzbudit veřejné pohoršení,

nepoškodit nebo neoprávněně nezabírat prostory, veřejně přístupné objekty nebo veřejně prospěšné zařízení,

úmyslně nezpůsobit škodu na majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusit,

neužívat úmyslně neoprávněně majetek,

neznečišťovat veřejná prostranství, nezaložit neoprávněně skládku, neodkládat odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa,

nepoškozovat a neničit dřeviny, rostliny a živočichy,

nenarušit životní prostředí v obci,

nepřekračovat hygienické limity pro pískoviště a dodržovat provozní řády hřišť,

na místních komunikacích se chovat ohleduplně a ukázněně, neohrožovat život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nepoškozovat životní prostředí, neohrožovat život zvířat, své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám,

počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru,

nevstupovat zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek do míst, kde by mohla být způsobena škoda nebo veřejné pohoršení,

uposlechnout výzvy obecní policie při výkonu její pravomoci,

dodržovat podmínky konání shromáždění,

pyrotechnické předměty třídy II a III a podtřídy T1 nepoužívat v uzavřených prostorách (místnosti, dopravní prostředky apod.), v blízkosti kostelů, nemocnic, dětských zařízení, domovů důchodců, škol, ozdravoven a při sportovních akcích. To neplatí pro pyrotechnické předměty třídy II a podtřídy T1, používané ve filmu, televizi a pro scénické a stolní salonní efekty,

vlastník vraku je povinen na výzvu vlastníka místní komunikace odstranit vrak do dvou měsíců od doručení výzvy k odstranění. Neučiní-li tak, odstraní a zlikviduje vrak vlastník této pozemní komunikace na náklady vlastníka vraku.

Ostatní prostory jako veřejná prostranství

Další prostory přístupné každému bez omezení patřily mezi veřejná prostranství v zákoně o místních poplatcích od roku 2003 do 1. 1. 2004 výslovně. Od voleb v roce 2000 jsou v zákoně o obcích ve výčtu v § 34. V roce 2004 došlo k sjednocení pojmu veřejné prostranství v zákoně o místních poplatcích a v zákoně o obcích. Které prostory jsou konkrétně veřejným prostranstvím, by mělo vyplývat z toho, jestli slouží obecnému užívání, tj. každému bez omezení, bez povolení, bezúplatně, nebo jestli slouží užívání jinému, zejména hospodaření. Veřejné prostranství je veřejným prostranstvím ze zákona, proto by neměla být jeho identifikace problém. Každý by si měl být jistý, zda užívá veřejné prostranství, které slouží každému bez omezení, či pouze veřejnosti zpřístupněné prostranství.

Nejsnáze lze poznat volné veřejné prostranství podle toho, jestli jde o ostatní plochu. U pozemků vedených v katastru jako ostatní plocha je jejich obecné užívání v pořádku. U pozemků vedených v katastru jako zemědělské nebo lesní pozemky, které se prokazatelně využívají jako neomezeně přístupný veřejný park, veřejná zeleň, veřejné komunikace, je třeba si pomoci tím, zda jde o prostor spadající do sféry obce a jejích občanů nebo do sféry státních orgánů nebo soukromoprávních vztahů. To znamená vyřešit, zda je to prostor chráněný před přestupky, kterých je možno se dopustit na veřejném prostranství, jestli je to prostor, na němž je obecné užívání chráněno před zvláštním užíváním spočívajícím v umísťování prodejních, reklamních a dalších zařízení. Zejména je podstatné, zda jde o prostor, který je podobný náměstím, ulicím, tržištím, parkům, veřejné zeleni, a tedy je i podobně užíván.

Co se týká vlastnictví veřejných prostranství, lze u obecních pozemků počítat s obecným užíváním veřejných prostranství, pokud obec jako vlastník prostranství jejich obecné užívání neomezí. U pozemků, které jsou v soukromém vlastnictví jiných osob, je nutno pamatovat na to, že obecné užívání je omezení vlastnického práva, a že vlastnické právo je možno omezit obecným užíváním pouze v souladu s vůlí vlastníka, tj. s jeho souhlasem nebo po dohodě s ním. Bez souhlasu vlastníka je možné omezení vlastnického práva pouze na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Obecné užívání veřejného prostranství proto historicky vznikalo tím, že to majitel prostranství dovolil, s veřejným užíváním souhlasil a nijak mu nebránil. Což si lze představit jako pokojné užívání. Pokud po roce 1948 vzniklo veřejné prostranství, například park na soukromém zemědělském nebo lesním pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, domnívám se, a vyvozuji to i z judikatury, že soud může přiznat takovému vlastníku pozemku náhradu bezdůvodného obohacení za omezení vlastnického práva.

Označování veřejných prostranství

Veřejná prostranství mohou, ale nemusí být označena. Ze zákona nevyplývá, že obec je povinna prostory sloužící jako veřejná prostranství označit. Proto samotný fakt, že veřejné prostranství není označeno, nedokazuje, že to není veřejné prostranství. Naopak označení nějakého prostoru za veřejné prostranství znamená, že se otázkou existence veřejných prostranství na obci již někdo zabýval a také se někdo měl zabývat správností postupu obce. Označování veřejných prostranství zákon vyhrazuje zastupitelstvu obce. V Praze se to týká ulic, silnic, náměstí a parků a mostů, jakož i dalších veřejných prostranství. Je svěřeno hlavnímu městu Praha, ale není vyhrazeno zastupitelstvu. Pokud si rozhodování zastupitelstvo nevyhradí, rozhoduje o názvech veřejných prostranství rada hlavního města Prahy. Z uvedeného vyplývá, že zákon o hlavním městě Praze nemá stejnou definici veřejného prostranství, jako je v zákoně o obcích, ani nemá stejnou dělbu kompetencí. Označování veřejných prostranství se ale týká jenom toho, jak bude veřejné prostranství pojmenováno, neboli jakým názvem bude označeno na tabulce s názvem ulic nebo jiného veřejného prostranství. Příslušný orgán územního samosprávného celku rozhoduje o označování veřejných prostranství usnesením v samostatné působnosti. Povinnosti a zákazy na konkrétních veřejných prostranstvích musí stanovit zastupitelstvo v obecně závazné vyhlášce. Při rozhodování o názvech veřejných prostranství jde o to, aby jako veřejná prostranství byla označena ta prostranství, která jsou dlouhodobě užívána. Dozor nad zákonností usnesení provádí ministerstvo vnitra a zrušit usnesení přísluší správnímu soudu.

P

Parky a veřejná zeleň jako veřejné prostranství

Od 1. 7. 1994 přibyla mezi veřejná prostranství výslovně veřejná zeleň a parky. Park patří podle katastrální vyhlášky č. 26/2007 Sb. do pozemku - druh ostatní plocha - zeleň. Zeleň podle katastrální vyhlášky je okrasná zahrada, uliční a sídlištní zeleň, park a jiná plocha funkční a rekreační zeleně. Parky a veřejná zeleň jsou chráněny podle stavebního zákona. Podle téhož zákona je pozemek veřejné zeleně a parku sloužící obecnému užívání nezastavitelným územím. Zřizování, úpravy, rušení parků přesahujících 300 m² vyžaduje rozhodnutí o změně využití území. Zpravidla je veřejná zeleň spojena a využívána s bytovými domy, prodejnami, administrativními budovami, mezi nimiž se nacházejí travnaté plochy a okrasné, lesní či ovocné stromy, případně to mohou být samostatné pozemky. Za současné užívání veřejného parku zřízeného ze soukromého ovocného sadu nebo lesa proti vůli vlastníka a bez jeho souhlasu před rokem 1990 je možno očekávat požadavek na náhradu bezdůvodného obohacení.

Pozemní komunikace jako veřejné prostranství

Jestli jsou pozemní komunikace, k nimž existuje ze zákona číslo 13/1997 Sb., obecné užívání, veřejným prostranstvím, lze usoudit nedostatečně z jeho legální definice. Silnice, místní komunikace a náměstí byly zavedeny jako veřejná prostranství v zákoně o místních poplatcích č. 565/1990 Sb., kam patřily dále zejména tržiště. V zákoně o obcích č. 128/2000 Sb. je definice jiná, bez silnic a místních komunikací. V definici v zákoně o obcích jsou sice chodníky, které jsou součástí místní komunikace, ale nejsou tam již místní komunikace jako celek. Místní komunikace, které nejsou ulice, náměstí, chodníky, ale jim podobné prostory, tak mohou být jedním z ostatních prostor přístupných každému bez omezení sloužících obecnému užívání. Dálnice, dálniční mosty a odpočívadla, a silnice, které nejsou součástí ulic nebo náměstí, například rychlostní komunikace, které nespravuje obec, nejsou veřejným prostranstvím.

Kromě místních komunikací může být veřejným prostranstvím také účelová komunikace za podmínky, že plní podobný účel jako ulice či chodník v parku nebo ve veřejné zeleni, jestliže je to dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci a slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Když slouží pouze k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, pak to veřejné prostranství není.

Místní komunikace je ze zákona veřejná, ale na účelovou komunikaci může být upraven nebo omezen veřejný přístup. A to, když je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka účelové komunikace. Rozhoduje silniční správní úřad, kterým je každý obecní úřad, na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie ČR. Veřejným prostranstvím není ani účelová komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele tohoto prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.

Podle stavebních předpisů se pozemní komunikace včetně účelových vedou jako veřejná prostranství. Do intravilánu patří totiž po-dle § 58 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, pozemní komunikace a ostatní veřejná prostranství, a to i když se nacházejí vně intravilánu. Podle vyhlášky č. 501/2006 Sb. zahrnují plochy veřejných prostranství zpravidla stávající a navrhované pozemky jednotlivých druhů veřejných prostranství a další pozemky související dopravní a technické infrastruktury, tj. také silnice a místní komunikace, které netvoří samostatnou plochu dopravní infrastruktury, a pozemky občanského vybavení, slučitelné s účelem veřejných prostranství. Z § 22 stavebního zákona vyplývá, že součástí veřejného prostranství může být pozemní komunikace. Veřejně přístupná účelová komunikace, která má povahu podobnou jako ulice či chodník nebo místní komunikace, a není v uzavřeném areálu, je veřejným prostranstvím. Stejně tak je veřejným prostranstvím i obecní pozemek užívaný jako přístupová komunikace pouze jedinou osobou, jestliže je přístupný bez omezení každému.

S

Shromáždění na veřejném prostranství

Svolání nebo pořádání shromáždění bez oznámení, nebo pořádání shromáždění, které bylo zakázáno, je přestupkem. Přestupkem je rovněž užití komunikace bez povolení, anebo nedodržení podmínky stanovené v povolení zvláštního užívání. Přestupkem je porušení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na místních komunikacích a silnicích, jak to stanoví přestupkový zákon a zákon č. 361/2000 Sb.

Obec může před konáním shromáždění, jakmile jí bylo oznámeno, požádat o součinnost Policii ČR. Úřad může svolatele požádat o součinnost nezbytnou k zajištění řádného průběhu shromáždění a ke splnění zákonných povinností. Zákonnou povinností svolatele je zajistit veřejný pořádek, žádost o povolení zvláštního užívání, k němu souhlas vlastníka komunikací, k němu stanovisko Policie ČR, když by pořádáním akce byla ohrožena bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, dodržení povinností řidiče, jde-li o útvar chodců na komunikaci (například průvod). Povolení zvláštního užívání komunikace je třeba k užití komunikace k pořádání sportovních, kulturních, náboženských, zábavných a dalších podobných akcí. Shromáždění včetně průvodu je z hlediska užití komunikace podobné uvedeným akcím.

Za vyřízení a dodržení povolení odpovídá fyzická osoba, která komunikaci užije. Podle vyhlášky č. 104/1997 Sb. žádost o povolení zvláštního užívání komunikace předkládá silničnímu správnímu úřadu ten, v jehož zájmu nebo kvůli jehož činnosti má být zvláštní užívání komunikace povoleno. Měl by být tou osobou tedy svolatel shromáždění. Svolatel je povinen poskytnout úřadu součinnost nezbytnou k zajištění řádného průběhu shromáždění. To znamená zajistit pořadatele v potřebném počtu, požádat o povolení zvláštního užívání, pokud se shromáždění koná na místních komunikacích a silnicích, dodržovat povinnosti řidiče, které se vztahují na útvar chodců, umožnit obci sledovat a řídit průběh shromáždění, aby se podstatně neodchylovalo od svého účelu, dávat pokyny sám nebo prostřednictvím pořadatelů, dbát o pokojný průběh shromáždění a činit opatření, aby nebyl narušován, požádat o pomoc Policii ČR nebo obec při narušení pokojného průběhu shromáždění, ukončit shromáždění. Obec může sledovat průběh shromáždění, ukládat pokuty za přestupky, rozpustit shromáždění za zákonem stanovených podmínek. O zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Jedním dnem se rozumí doba 24 hodin od události, k níž se lhůta váže. Úřad musí zakázat shromáždění, jestliže by vybízelo k popírání nebo omezování práv občanů pro jejich národnost nebo rasu. Kdyby se podstatně shromáždění odchýlilo od svého účelu a přitom by docházelo k násilí, hrubé neslušnosti, porušování ústavy a zákonů, trestné činnosti, bylo by je nutno rozpustit. Pokud svolatel přijal novou trasu a uplynulo 72 hodin od oznámení, nelze shromáždění s ohledem na místní podmínky nebo na veřejný pořádek zakázat ani rozpustit z důvodu rozporu omezení dopravy a zásobování se zájmy obyvatelstva.

T

Tržiště jako veřejná prostranství

Tržiště jsou veřejná prostranství od zavedení v zákoně o místních poplatcích. Vyžadují rozhodnutí o změně využití území a změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m², pokud podmínky nejsou stanoveny schválenými pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím. Podle § 18 živnostenského zákona je tržištěm místo pro prodej a poskytování služeb, jimiž jsou zejména tržnice a tržiště (tržiště se používá jako legislativní zkratka pro všechna tato místa) a obec pro ně může vydat tržní řád.

Podle § 4 zákona o místních poplatcích se za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, vybírá místní poplatek. Za tržiště umístěné na místní komunikaci se vybírá správní poplatek za povolení ke zvláštnímu užívání. Tržiště je veřejným prostranstvím bez ohledu na vlastnictví, jestliže je neomezeně přístupné každému.

Tržní řády podle živnostenského zákona

Obec může podle § 18 zákona č. 455/1990 Sb., živnostenského zákona, v přenesené působnosti vydat tržní řád formou nařízení obce. Pro nabídku, prodej zboží (pro to je zavedena legislativní zkratka prodej) a poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu kolaudačním rozhodnutím tržní řád vymezí:

a) místa pro prodej a poskytování služeb, jimiž jsou zejména tržnice a tržiště (legislativní zkratka tržiště), a jejich rozdělení (například podle druhu prodávaného zboží nebo poskytované služby),

b) stanovení kapacity a přiměřené vybavenosti tržišť,

c) dobu prodeje zboží a poskytování služeb na tržišti,

d) pravidla pro udržování čistoty a bezpečnosti na tržišti,

e) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště k zajištění jeho řádného provozu.

Tržní řád se s výjimkou písm. a), b) a c) vztahuje i na prodej zboží a poskytování služeb na tržištích majících charakter stavby.

Obec může nařízením obce stanovit:

že se toto nařízení obce nevztahuje na některé druhy prodeje zboží a poskytování služeb prováděné mimo provozovnu,

že některé druhy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděné mimo provozovnu v obci nebo její části jsou zakázány.

U

Ulice jako veřejné prostranství

Ulice jsou zvláště ve městech označeny. Jsou to vlastně místní, případně veřejné účelové komunikace včetně chodníků a průjezdních úseků silnic a parkovišť, případně doplněné uliční či sídlištní nebo jinou zelení. Pro chodníky, další prostory a domy, které do ulic patří, platí obdobně to, co je uvedeno u náměstí. Bez ohledu na vlastnictví pozemků a komunikací jsou ulice veřejným prostranstvím, které slouží každému k neomezenému obecnému užívání.

Užívání veřejných prostranství

Veřejné prostranství je možno užívat obecně nebo zvláštně. Někdy se užívá protiprávně. Může ho užívat neomezeně každý a omezení ostatních je regulováno a zpoplatněno. Užívání veřejného prostranství se týká pozemků ve vlastnictví obce, ale i jiných osob. Obsah obecného užívání lze odvodit z toho, co to jsou veřejná prostranství.

Veřejná prostranství - náměstí, ulice, chodníky - jsou vlastně pozemky, které jsou komunikacemi, případně jsou to pozemky zastavěné stavbami komunikací.

Náměstí, ulice, chodníky jsou veřejně přístupné každému bez omezení. Ulice jsou obecně užívány jako místní komunikace a uliční a sídlištní zeleň. Chodníky včetně chodníků pod podloubím jsou součástí místních komunikací nebo samostatné místní komunikace a jsou užívány obecně k chůzi.

Náměstí jsou místní komunikace, chodníky, parkoviště, průjezdní úseky silnic, tedy pozemky vedené v katastru nemovitostí jako ostatní plochy, na kterých jsou komunikace, případně jsou tam tržiště, veřejná zeleň.

Tržiště slouží pro nakupování, což je obecné užívání, které je na tržišti podmíněno užíváním zvláštním, a to umístěním prodejních zařízení. Umístění prodejních zařízení na tržišti či jiném veřejném prostranství podléhá místnímu poplatku, pokud obec vydá vyhlášku o místním poplatku za užívání veřejného prostranství. Umístění prodejních zařízení na místní komunikaci je zvláštním užíváním vyžadujícím povolení silničního správního úřadu.

Park slouží k procházkám, veřejná zeleň, sídlištní zeleň, funkční zeleň a rekreační zeleň plní doplňkovou funkci k budovám, umožňuje přístup k ním, nebo jsou samostatné, slouží k odpočinku. Pro zeleň jsou typické travnaté plochy a porosty okrasných, lesních nebo ovocných stromů. Někdy se jako parky či veřejná zeleň užívají například lesy, louky, pole. Ty jsou také veřejně přístupné, ale nejsou veřejným prostranstvím, protože neslouží každému k veřejnému užívání, ale k hospodaření podle zvláštních zákonů. Veřejné užívání je pouze dovoleno.

Protože jsou veřejná prostranství podle katastru nemovitostí ostatní plochy, nejsou určeny k jinému než obecnému způsobu užívání. Před jiným než obecným užíváním je veřejné prostranství chráněno prostřednictvím povolení nebo zpoplatnění jiného než obecného, tj. zvláštního užívání. Před protiprávním užíváním je veřejné prostranství chráněno pomocí zákazů a sankcí stanovených v právních předpisech včetně řízení o přestupcích podle zákona o přestupcích a řízení o správních deliktech v zákoně o obcích.

Aby bylo jisté, že prostranství neslouží jinému než obecnému užívání, mělo by být veřejné prostranství to, co je v katastru vedeno jako ostatní plocha, která neslouží jinému způsobu užívání. Zákon ale tuto podmínku nestanovuje.

Druhou podmínkou, kterou musí splňovat veřejné prostranství je, aby jeho správa patřila do působnosti obce a byla svěřena obci. Nemůže jít o sféru soukromého práva nebo státní správy vykonávané správními úřady.

Užívání veřejného prostranství a vlastnické právo

Užívání veřejného prostranství se týká pozemků ve vlastnictví obce, ale i jiných osob. Listina základních práv a svobod totiž stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, že vlastnictví zavazuje. Veřejné prostranství může užívat neomezeně každý a omezení ostatních je regulováno a zpoplatněno. Obecné užívání je nepochybně omezením vlastnického práva, proto je možné pouze se souhlasem vlastníka a ve veřejném zájmu. Vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Občanský zákoník v § 123 uvádí právo vlastníka držet a užívat předmět vlastnictví a požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Obecnému užívání se vlastník pozemku může bránit žalobou proti zásahům do výkonu vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku nebo návrhem na ochranu pokojného stavu podaným pověřenému obecnímu úřadu podle § 5 občanského zákoníku. Jestliže veřejné prostranství užívá jeho vlastník jako své vlastnictví a tím omezuje obecné užívání, aniž by ale zneužíval své vlastnické právo, měl by být osvobozen od místního poplatku.

V

Vyhlášky o veřejných prostranstvích

Zastupitelstvo obce může ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Zejména může vyhláškou stanovit podle § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb.:

činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci,

činnosti, jež by mohly být v rozporu s dobrými mravy,

činnosti, jež by mohly být v rozporu s ochranou bezpečnosti,

činnosti, jež by mohly být v rozporu s ochranou zdraví,

činnosti, jež by mohly být v rozporu s ochranou majetku,

místa a čas, kdy a kde lze stanovené činnosti vykonávat,

nebo zákaz těchto činností na některých veřejných prostranstvích,

určit, kterých veřejných prostranství se omezení a zákazy v obci týkají.

Stanovení těchto činností je letitý problém. Tkví v tom, že tyto činnosti musí spadat do samostatné působnosti obce. Z hlediska testování před Ústavním soudem navíc nesmí jít o zneužití zákonem svěřené působnosti a vyhláška nesmí být ani nerozumná. Podle zákona o obcích vyhláškou nelze regulovat činnosti, jejichž správa, byť třeba neúčinně, je:

zákonem svěřena krajům,

výkonem státní správy neboli výkonem přenesené působnosti obce,

výkonem státní správy svěřeným správním úřadům jako výkon státní správy, například orgánům ochrany veřejného zdraví, kterými obce nejsou.

Ústavní soud ruší většinu vyhlášek z důvodů, že obce v nich překračují samostatnou působnost a upravují záležitosti nikoliv místní, ale celostátní upravené zákony, případně že obce neurčí konkrétně, kterých veřejných prostranství se omezení týkají, nebo že prostor označený jako veřejné prostranství ve skutečnosti veřejným prostranstvím není.

Výjimkou je nezrušení zákazu prostituce na veřejných prostranstvích v zastavěném území města vymezeném územním plánem, přestože se regulace má týkat pouze některých veřejných prostranství. Další výjimkou je nezrušení zákazu provádění pyrotechnických efektů a ohňostrojů na veřejných prostranstvích v památkové zóně města kvůli ochraně majetku, přestože je to činnost, kterou upravuje horní zákon. A nakonec z poslední doby je výjimkou nezrušení povinnosti zachovat klid a omezit hlučné projevy v době nočního klidu stanoveného od 22. do 6. hodiny, a zdržet se o nedělích a státem uznaných dnech pracovního klidu v době do 8. hodiny a po 20. hodině veškerých prací spojených s užíváním zařízení a přístrojů způsobujících hluk (sekaček na trávu, cirkulárek, motorových pil, křovinořezů apod.), přestože to zřejmě vůbec nejsou činnosti vykonávané na veřejném prostranství.

Druhý problém vidím v tom, že umožněním činností narušujících veřejný pořádek v obci na určitém veřejném prostranství nebo v určité době se vždy omezuje obecné, pokojné, řádné užívání těchto veřejných prostranství. A taková prostranství potom přestávají být přístupná každému bez omezení. Činnosti narušující veřejný pořádek by měly být zakázány na všech veřejných prostranstvích.

Třetí problém podle mne je v tom, že uvedená zákonná zmocnění k vydání vyhlášek nejsou jednoznačná ani srozumitelná, protože jednoznačně a srozumitelně není v zákonech dodržována hranice mezi samostatnou a přenesenou působností obce. Občané od svého zastupitelstva očekávají, že se účinně postará o místní záležitosti, mezi něž intuitivně řadí ochranu veřejných prostranství a obecného užívání. Z tohoto hlediska je zábavná pyrotechnika na veřejných prostranstvích spíše záležitostí obce než Českého báňského úřadu. S tím také souvisí odlišné stanovisko soudkyně v nálezu Pl. ÚS 15/06. Podle jejího názoru je třeba obci ponechat prostor pro rozhodnutí, které reflektuje nejbližší znalost místních poměrů, což je princip, jímž je ovládána místní samospráva. K řádnému posouzení vyhlášky by bylo zapotřebí zjistit skutečnou potřebu jejího vydání s ohledem na znalosti skutečných problémů, nikoliv vyhlášky posoudit od "psacího stolu".

Dále může zastupitelstvo podle § 10 písm. b) zákona číslo 128/2000 Sb. stanovit v obecně závazné vyhlášce závazné podmínky v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných akcí:

sportovních,

kulturních včetně tanečních zábav a diskoték.

Problémové diskotéky, technopárty nebo sportovní akce se však na veřejných prostranstvích nekonají, proto toto ustanovení nemá pro praxi obcí valný význam.

Potom může zastupitelstvo podle § 10 písm. c) zákona číslo 128/2000 Sb. stanovit v obecně závazné vyhlášce povinnosti:

k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství,

k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně,

k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti.

I v tomto případě občané očekávají, že se obec účinně postará samostatně o místní záležitosti. Přitom například znečištění veřejného prostranství podnikatelem patří do samostatné působnosti obce a je místní záležitostí obce, zatímco znečištění veřejného prostranství fyzickou osobou patří do přenesené působnosti obce a je záležitostí státu přenesenou na obec.

Kromě toho obec může stanovit povinnosti v obecně závazné vyhlášce obce, stanoví-li tak zvláštní zákon (zákon o místních poplatcích, zákon o ochraně zvířat proti týrání, zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami atd.).

Vyhlášky k ochraně majetku a bezpečnosti

S ohledem na nálezy Ústavního soudu lze obecně závaznou vyhláškou regulovat na veřejných prostranstvích snad kromě prostituce pouze chování proti bezpečnosti a majetku. Při vydání obecně závazné vyhlášky k ochraně majetku a bezpečnosti je možno vycházet z průlomového nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 57/05. V citovaném nálezu Pl. ÚS 57/05 jde o oprávnění obce k regulaci používání zábavné pyrotechniky v památkové zóně, když to už upravuje zákon číslo 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, a vyhláška Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi.

Podle § 8 odst. 8 citované vyhlášky se pyrotechnické předměty třídy II a III a podtřídy T1 nesmí používat v uzavřených prostorách jako jsou místnosti, dopravní prostředky apod., v blízkosti kostelů, nemocnic, dětských zařízení, domovů důchodců, škol, ozdravoven a při sportovních akcích s výjimkou tam stanovenou. Účelem zákona o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě je stanovit podmínky pro vykonání tam uvedených činností, jakož i podmínky pro nakládání s výbušninami a jimi podobnými předměty a pomůckami a stanovit podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví při těchto činnostech.

Účel vyhlášky je jiný než účel zákona. Vyhláška totiž, jak se praví v citovaném nálezu, zajišťuje veřejný pořádek v širších dimenzích, do nichž spadá i ochrana majetku. Tento účel úpravy je zřejmý již ze samotného vymezení míst, na která se vyhláška vztahuje. Citovaný nález se týká památkové zóny města, v případě jiných obcí to mohou být kulturní památky obce, mezi něž může patřit i park nebo jiné veřejné prostranství. Smyslem vyhlášky zjevně není ochrana bezpečnosti a zdraví z důvodů, z jakých ji upravují zvláštní zákony v rámci výkonu státní správy, nýbrž právě ochrana majetku nebo bezpečnosti, případně zdraví, a to ve smyslu záležitosti obce, nikoliv státu.

Obce mohou využít samostatnou působnost k ochraně majetku. Obec je například povinna ze zákona o obcích chránit svůj majetek a ze zákona o státní památkové péči pečovat o zachování kulturní památky a na svůj náklad ji udržovat v dobrém stavu a chránit před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením a užívat ji s ohledem k jejímu významu, památkové hodnotě a stavu. K této ochraně památek může a musí obec využít nástroje, které jí zákon k plnění povinností poskytuje. Takovým nástrojem může být obecně závazná vyhláška, jejímž smyslem je jednak upravit specifické záležitosti ochrany památek v majetku obce, jednak místní záležitosti ochrany majetku, zdraví a bezpečnosti. Vyhláška se může vztahovat na regulaci činností na veřejném prostranství podle § 10 písm. a) nebo na regulaci užívání zařízení obce zpřístupněného veřejnosti podle § 10 písm. c) zákona o obcích.

Vyhláška se ale nemá týkat toho, co již upravuje jiný zákon. Zákaz či příkaz stanovený vyhláškou nesmí být v rozporu se zákonem stanovenými příkazy a zákazy nebo ústavním pořádkem ani duplicitní se zákonem. Z některých nálezů Ústavního soudu lze odvodit, že samotné převzetí textu jednoho právního předpisu do právního předpisu jiného bez dalšího protiústavnost nezakládá, pokud to lze odůvodnit potřebou systematické úpravy, případně navázáním dalších ustanovení, jež převzatá ustanovení konkretizují.

Další otázkou je rozumnost ochrany majetku a bezpečnosti z hlediska povahy předmětu ochrany. V nálezu ÚS 57/05 je uvedeno, že specifičnost památek je deklarována i veřejnou mocí (§ 9 a § 30 zákona o státní památkové péči, § 38 zákona o obcích). V uvedeném případě Ústavní soud shledal vyhlášku zcela rozumnou, neboť její primární účel v žádném případě nelze považovat za nerozumný. Vyhlášku nezrušil mj. proto, že je to záležitost týkající se obce a jejích obyvatel, kteří měli právo vybrat si své zastupitele, o nichž si myslí, že je budou nejlépe reprezentovat a že rozumí obecním záležitostem více než samotné orgány veřejné moci. Z dnešního pohledu mám za to, že vyhláška, která za účelem ochrany majetku a péče o kulturní památky obce stanoví povinnosti, nemusí být v rozporu se zákonem, a to i když z důvodu systematičnosti, konkretizace a návaznosti ustanovení vyhlášky upravuje to, co již z jiných důvodů regulují zákony. Konkrétní posouzení zákonnosti vyhlášky přísluší Ústavnímu soudu.

Vyhláška o místním poplatku za užívání veřejného prostranství podle zákona o místních poplatcích

Obce mohou podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství.

Poplatek za užívání veřejného prostranství se vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí:

provádění výkopových prací,

umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí,

umístění skládek,

vyhrazení trvalého parkovacího místa,

užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí.

Poplatek za užívání veřejného prostranství platí fyzické i právnické osoby, které užívají veřejné prostranství tímto způsobem. Poplatku za užívání veřejného prostranství spočívajícího ve vyhrazení trvalého parkovacího místa nepodléhají osoby zdravotně postižené. Sazba místního poplatku činí až 10 Kč za každý i započatý m² užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den. Za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení, lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu až na její desetinásobek.

Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou, může poplatek snížit nebo prominout z důvodu odstranění tvrdosti nebo zvýšit nezaplacené poplatky až na trojnásobek. Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce, která je ve svém území zavedla. Poplatky zavede obec obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků, zejména vlastníka veřejného prostranství. U poplatku za užívání veřejného prostranství určí místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství.

Řízení o poplatcích podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vykonává obecní úřad. Podle něj je možno například prominout poplatek z důvodu ohrožení výživy nebo podnikatelské existence dlužníka. Působnost stanovená obecnímu úřadu je výkonem přenesené působnosti. Místní poplatky stanovené místní vyhláškou místními orgány pro místní veřejná prostranství tak vybírá do místních rozpočtů obecní úřad jménem státu. To, co zákon nesvěří obci jako výkon státní správy, tedy v tomto případě obecnímu úřadu jako správu poplatků podle zákona č. 337/1992 Sb., je podle mého názoru samostatná působnost. Zákon o správě daní a poplatků neupravuje prominutí z důvodu odstranění tvrdosti ani zvýšení poplatku. Obojí zákon navíc svěřuje obci, nikoliv obecnímu úřadu.

Vyhlášky podle protialkoholního zákona

Podle § 13 zákona č. 379/2005 Sb., o ochraně před škodami způsobenými alkoholem a jinými návykovými látkami, obec obecně závaznou vyhláškou v samostatné působnosti může v případě konání akce přístupné veřejnosti s důvodným rizikem nárůstu problémů a negativních společenských jevů způsobených jednáním fyzických osob pod vlivem alkoholu kulturní, společenské nebo sportovní akce omezit. Nebo může zakázat prodej, podávání a konzumaci alkoholických nápojů v určitých dnech nebo hodinách nebo na určitých místech.

Protože problémy s alkoholismem nejsou v obcích vázány na kulturní, společenské nebo sportovní akce, není toto zákonné zmocnění v podstatě aplikovatelné. Proto spíše upozorňuji, že ze zákona, tj. bez jakékoliv vyhlášky, mají osoby, které jsou zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek, a jsou ve stavu, v němž bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, zakázáno vstupovat do:

všech veřejných prostor, kde by mohly způsobit sobě nebo jiné osobě škodu nebo vzbudit veřejné pohoršení,

veřejně přístupných prostor budov souvisejících s veřejnou dopravou,

přístřešků zastávek a nástupišť veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy,

prostor, kde probíhají sportovní akce; pořadatel sportovní akce je povinen zajistit zabránění vstupu těmto osobám.

Vyhlášky podle zákona o ochraně zvířat proti týrání

Podle § 24 obec může obecně závaznou vyhláškou upravit,:

pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství

vymezit prostory pro volné pobíhání psů.

Tato vyhláška není namířena proti psům ani neslouží tak docela k ochraně uživatelů veřejných prostranství. Z toho pouze vyplývá, že pokud obec hodlá omezit volný pohyb psů na všech veřejných prostranstvích, musí rovněž vyčlenit místa pro jejich volné pobíhání. Jestliže obec stanoví pravidla, tj. příkazy a zákazy pro pohyb psů na některých veřejných prostranství, ostatní prostory slouží také volnému pobíhání psů.

Význam veřejných prostranství

Veřejné prostranství je určeno k obecnému, tj. veřejnému neomezenému užívání. Před jiným než obecným užíváním, tj. před zvláštním a protiprávním užíváním, je nutno je ve veřejném zájmu chránit. Pro veřejný význam veřejného prostranství obec disponuje možnostmi danými stavebním zákonem, zákonem o obcích, přestupkovým zákonem a dalšími zákony k jeho ochraně.

Veřejné prostranství podle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, jsou pozemky užívané ve veřejném zájmu. Obec má podle stavebního zákona zákonné předkupní právo k pozemku určenému územním plánem nebo regulačním plánem pro veřejné prostranství. Pro stavbu pozemní komunikace, tj. pozemní komunikace na náměstí, ulici, včetně stavby veřejně přístupné účelové komunikace, pro stavbu chodníků, lze práva k pozemkům a stavbám odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci. Právo k pozemku lze odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě.

Pro stavbu a vypořádání postavených komuniací kromě účelových lze rozhodnout o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění podle zákona č. 13/1997 Sb. Před znečištěním nebo záborem je veřejné prostranství chráněno přestupkovým zákonem a § 58 zákona o obcích. Veřejný pořádek na veřejných prostranstvích je možno chránit teoreticky také prostřednictvím vydávání právních předpisů, jejichž porušení právnickými osobami a podnikateli je správním deliktem a porušení fyzickými osobami je přestupkem.

Omezování obecného užívání zvláštním užíváním podléhá povolení, respektive oznámení zvláštního užívání a jeho zpoplatnění. Zvláštní užívání je možno zpoplatnit zavedením místních poplatků. Užívání veřejných prostranství pro shromáždění, pohyb psů a další způsoby užívání upravuje řada zákonů vztahujících se často nejen na veřejná prostranství. Například zvláštní užívání komunikací, které jsou veřejným prostranstvím, je na povolení podle zákona o pozemních komunikacích a zpoplatněno podle zákona o správních poplatcích.

Skutečnost, zda nějaký pozemek je či není veřejné prostranství, je důležitá nejen pro to, zda se na daném pozemku může uplatnit odpovědnost za přestupek či za správní delikt, zda tam bude možno vybrat místní nebo správní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, ale také z hlediska financování oprav vodovodních a kanalizačních přípojek. Podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, sice vodovodní přípojku a kanalizační přípojku pořizuje na své náklady odběratel, není-li dohodnuto jinak. Vlastníkem přípojky je osoba, která na své náklady přípojku pořídila, nicméně tato osoba nemusí financovat opravy a údržbu přípojky. Opravy a údržbu vodovodních přípojek a kanalizačních přípojek uložených v pozemcích, které tvoří veřejné prostranství, zajišťuje podle § 3 zákona číslo 274/2001 Sb. provozovatel ze svých provozních nákladů.

Na rozhodování o označování veřejného prostranství se vztahuje zákon o obcích, na správní řízení ohledně veřejného prostranství správní řád, na přestupkové řízení ještě přestupkový zákon, na vybírání místních poplatků zákon o správě daní a poplatků. K ochraně nebo zpoplatnění veřejného prostranství mohou sloužit obecně závazné vyhlášky a nařízení vydané podle zákona o obcích a dalších zákonů.

Vznik veřejného prostranství

Veřejné prostranství vzniká tím, že dochází k pokojnému neomezenému obecnému užívání prostranství, které neslouží jiným účelům. Obecné užívání je omezení vlastnického práva. Soukromý individuální výkon vlastnického práva je možno omezit výkonem práva obecného užívání pouze v souladu s vůlí vlastníka, tj. s jeho souhlasem nebo po dohodě s ním. Bez souhlasu vlastníka může být vlastnické právo omezeno pouze na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Žádný zákon neumožňuje vyvlastnění za náhradu za účelem zajištění obecného užívání soukromého pozemku. Obecné užívání veřejného prostranství proto historicky vznikalo tím, že vlastník s veřejným užíváním souhlasil, nebránil mu a že se proto dlouhodobě jeho majetek jako veřejné prostranství pokojně užíval.

Obec nemůže zakládat nová veřejná prostranství na cizích pozemcích proti vůli jejich vlastníka. Pokud to ale vyžaduje nutnost uspořádání právních vztahů, může obec podle mého názoru za veřejné prostranství prohlásit pozemky, respektive prostory, které jsou náměstím, ulicí, tržištěm, veřejnou zelení nebo které jsou jim z hlediska užívání podobné. Učinila by tak na žádost, a to v nesporných případech osvědčením skutečného stavu podle § 154 správního řádu, a ve sporných případech deklaratorním rozhodnutím o stávajícím stavu veřejných prostranství podle § 142 správního řádu. Obec veřejná prostranství prohlašuje ve vyhlášce o místních poplatcích nebo ve vyhlášce o veřejném pořádku. Osvědčení, deklaratorní rozhodnutí ani výčet veřejných prostranství ve vyhlášce obce však nezakládá vznik veřejných prostranství, ale pouze dává na vědomost to, co již dávno veřejným prostranstvím je.

Nová veřejná prostranství mohou vznikat na základě územního plánu, buď se souhlasem vlastníka pozemku nebo na základě využití předkupního práva k takovým pozemkům nebo v případě stavby místních komunikací vyvlastněním, respektive zřízením věcného břemene.