Uvádíme vybrané právní věty nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů v částce 57/2007. Částka 57 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 2. července 2007. Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k...
Uvádíme vybrané právní věty nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů v částce 57/2007.
Částka 57 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 2. července 2007.
Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku (publikovaný pod č. 161/2007 Sb.)
Ústavní soud částečně vyhověl návrhu ministra na zrušení výše uvedené obecně závazné vyhlášky statutárního města Ústí nad Labem.
Vybrané právní věty nálezu: Znění § 10 zákona o obcích neobsahuje výslovné pravidlo, podle kterého by obec nesměla činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, zakázat na všech veřejných prostranstvích. Tento závěr lze dovodit z citovaného ustanovení jen pomocí argumentu a contrario. Tento argument však nelze použít bezvýhradně. V citovaném ustanovení se zákonodárce pokoušel zejména řešit střet ústavně zaručené svobody jedince, jeho práva na podnikání na jedné straně a ochrany veřejných zájmů a práva obce na samosprávu na straně druhé. Tento střet rozhodl zásadně tak, že obec může výkon určitých činností omezit, přizpůsobit svým podmínkám, nikoli však úplně zakázat. To však nemůže platit absolutně. Zcela zřejmé je to u ochrany takových ústavně chráněných právních statků, jako je zdraví a život. Neexistuje žádný racionální důvod, proč by obec měla mít povinnost trpět na některých svých veřejných prostranstvích činnosti, které ohrožují tyto základní chráněné hodnoty. Bylo by v rozporu s ústavně zaručenou ochranou nedotknutelnosti osoby (čl. 7 Listiny), která zahrnuje ochranu proti zásahům do osobní integrity každého jedince, aby obec byla povinna vymezit na svém území taková veřejná prostranství, kde nezakazuje činnosti, které by mohly být v rozporu s ochranou zdraví. To samé platí i pro činnosti jsoucí v rozporu s ochranou majetku (srov. čl. 11 Listiny). Ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích je proto nutno interpretovat tak, že pokud činnosti narušující ochranu zdraví, majetku či bezpečnosti do těchto ústavně chráněných právních statků zasahují jen na některých veřejných prostranstvích, je obci zapovězeno zakázat je na celém území obce. Citované ustanovení je proto nutno chápat jako konkrétní projev obecného principu proporcionality.
V čl. 3 odst. 1 písm. c) obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zajištění místních záležitostí veřejného pořádku, město zakazuje nabízení sexuálních služeb na veřejném prostranství. Tím zakazuje nabízení sexuálních služeb (prostituci) na všech veřejných prostranstvích obce. Tato oblast není zákonem upravena. Nabízení této služby ohrožuje dobré mravy obecně a velice výrazně ohrožuje mravní výchovu dětí a mládeže. Již samotné nabízení prostituce, které je zřejmé dětem a mládeži, v nich může vyvolat pocit něčeho "normálního", přípustného. Význam zejména tohoto právem chráněného statku, tj. mravní výchovy dětí a mládeže, je třeba hodnotit velice vysoce. Extrémním způsobem jsou tak dotčeny etické hodnoty, které je společenství občanů, kterou obec je, oprávněno chránit. Podobné extrémnosti zásahu do záležitostí veřejného pořádku tak podle názoru Ústavního soudu nedosahuje žádná z dalších v čl. 3 napadené vyhlášky uvedených činností, a to ani žebrání. Tyto ohrožené právem chráněné hodnoty, statky je dále třeba poměřit se zásahem do svobody jedinců poskytujících sexuální služby. Ochrana nabízení této aktivity na očích veřejnosti však nemůže ve sporu s ochranou mravní výchovy dětí a mládeže obstát.
Při interpretaci § 10 písm. a) zákona o obcích je třeba též vycházet z čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. ČR je vázána Úmluvou o potlačování obchodu s lidmi a potlačování prostituce druhých osob /OSN New York, 2. 12. 1949; Československá republika k ní přistoupila 14. 3. 1958 (dále jen Newyorská úmluva)/. Tato úmluva považuje prostituci za zlo, které spočívá v obchodování s lidmi a jejich lidskou důstojností, což ohrožuje jednotlivce, rodinu i celou pospolitost. Smyslem této úmluvy je kromě jiného zákaz regulace prostituce a tím vlastně jejího uznání a schválení (srov. čl. 6 Newyorské úmluvy). Podle čl. 10 Ústavy ČR jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ačkoli tato mezinárodní smlouva nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů, a není tak mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, která je součástí právního řádu, nelze ji při interpretaci jednoduchého práva s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR pominout a je třeba jednoduché právo, které připouští několikerý výklad, interpretovat způsobem, který je v souladu s mezinárodněprávními závazky ČR.
Současná právní úprava tedy dává obci na výběr, aby buď prostituci neupravovala vůbec, nebo ji na všech veřejných prostranstvích obce zcela zakázala, anebo aby negativně či pozitivně vymezila určitá veřejná prostranství, na kterých lze prostituci nabízet.
Ústavní soud dospěl k závěru též proto, že oblast prostituce není upravena na zákonné úrovni Parlamentem České republiky, že město Ústí nad Labem nepřekročilo zákonem danou působnost, když obecně závaznou vyhláškou zakázalo nabízení sexuálních služeb na veřejném prostranství na celém území města a vykázalo tak prostituci za zavřené dveře.
Mgr. Jan Břeň
právník
