Náměstek ministra pro místní rozvoj Petr Pávek má na starosti bytovou politiku, územní plánování a stavební řád. V rozhovoru, který se uskutečnil počátkem června, jsme sice hovořili o bytové politice, ale zdaleka nejen o ní.
Nemohu si odpustit na úvod otázku: Jak se dnes cítíte ve funkci vysokého státního úředníka, když jste kdysi jako starosta Jindřichovic pod Smrkem vykázal pod vysokou pokutou úředníky z obce, pokud přišli bez předchozího ohlášení?
Asi tak, jako že jsem měl tehdy pravdu.
Ústavní soud sice vaši vyhlášku zrušil, ale konstatoval, že byrokratická zátěž kladená na obce je skutečně velká. Co můžete ve své funkci udělat pro to, aby se snížila?
Dělám pro to maximum, zkouším se v té mašinérii zorientovat. Ovšem jedna věc je zorientovat se tematicky; to není takový problém. Druhá věc je, že mám pocit, že v boji s byrokracií budu neúspěšný.
Opravdu? Měl snad pravdu pan Parkinson?
Vidím to nejen na našem ministerstvu, ale i v ostatních resortech, ve státních úřadech. Předmětem uvažování úředníků, jakkoli jsou to často skvělí lidé, odborně na výši, není zvažovat dopady toho, co tady dělají, směrem do praxe. Jsou zacyklení v existujícím systému natolik, že z toho v podstatě nevede cesta ven.
To je ale velmi deprimující.
Možná kdybyste mi tuto otázku položila za čtvrt roku, objevím světýlko někde na konci tunelu a bude to znít trochu optimističtěji. Ale zatím tomu tak není.
Doufejme s vámi, že se to světýlko objeví a obraťme list. Existuje schválená koncepce bytové politiky do roku 2010. Domníváte se, že potřebuje nějaké změny, korekce?
Určitě bych byl rád, kdyby se nám podařilo upravit existující politiku tak, aby odpovídala dnešním potřebám. A zejména aby odpovídala programovému prohlášení vlády.
Co to konkrétně znamená?
S některými aspekty bytové politiky nejsem spokojen. Například není možné nadále přehlížet obrovskou disproporci mezi venkovem a městem, velkými a malými obcemi. Všechny systémy, s nimiž jsem byl doposud konfrontován, vůbec tento rozdíl nezohledňují, příliš se orientují podle velkých měst. To se týká i bytové politiky. Byl bych rád, kdyby se důraz přenesl tam, kde ještě nezačala působit ruka trhu, a to je právě venkov. Jemu bych velmi rád pomohl.
Ovšem různé programy podpory bydlení mohou využívat lidé z venkova stejně jako ti z města.
Bytová politika je samozřejmě jen jednou částí z mnoha důvodů, proč je na tom venkov tak, jak je, při jeho vylidňování hraje jen dílčí roli. Protože na venkově působím a zabývám se jím dlouhá léta, možná víte, že hledám cesty a odpovědi. Některé jsem našel, ale nenašel jsem pro ně dosud podporu u centrálních orgánů a kupodivu ani na tomto ministerstvu. Prozatím je to takový vtíravý pokus o to vybojovat pro venkov vůbec nějaké pozice. Jednou z nich je nesporně změna při přidělování peněz.
A jsme u snad nejbolavějšího problému, u rozpočtového určení daní. Starostové malých obcí se bouří čím dál víc, snad už to bude mít nějaký efekt. Zůstaňme ale ještě u dotací na bydlení. Bude se něco v zavedeném systému měnit?
U každého dotačního titulu se sleduje jeho úspěšnost, jaký je o něj zájem v praxi. Nyní je obrovská poptávka po programu Panel, proto byla původně uvažovaná částka vyčleněná ze státního rozpočtu 700 miliónů korun zvýšena na 1,5 miliardy, tj. na hladinu řádově srovnatelnou s čerpáním v předchozím roce. Ukazuje se ale, že ani to nestačí, a proto se nyní jedná o dalším zvýšení, prakticky dvojnásobném. Považuji ale za nutné, aby se stát staral i o ty oblasti, kde má šílený dluh. O ty, které se ještě nedostaly ani na bod nula, kde by už mohl začít působit trh.
Jaký dluh máte na mysli?
Mám na mysli celé hospodářsky slabé regiony, kde se na začátku 90. let rozkradlo, co se dalo; jinak to nelze nazvat. Rozkradly se tam státní podniky, státní statky, vůbec se tam od té doby neinvestovalo, nevěnovala se jim žádná pozornost. Důsledkem je, že na území republiky dochází k velké disproporci: Města zabírají možná 5 % z celé plochy státu, 95 % připadá na venkov. Ale přitom 95 procent prostředků teče do těch 5 %, tj. velkých měst. To je disproporce, kterou by si moudrá vláda neměla dovolit.
Někteří starostové říkají, že dotace rozdíl mezi chudými a bohatými obcemi nevyřeší, ale naopak prohloubí, protože ty chudé se vůbec nezmohou na finanční spoluúčast.
S tím naprosto souhlasím. Tady je vidět, že celý dotační systém, jedno zda národní či evropský, je nastaven tak, že na velké dotace si mohou sáhnout jen ti bohatí. Což vede k tomu, že ti bohatí jsou stále bohatší a chudí pořád chudší a je jich pořád víc.To je něco, čemu bych rád čelil stanovením jakéhosi koeficientu, vytvořeného na základě multikriteriálního hodnocení. To znamená brát v úvahu nejen počet obyvatel, ale také například velikost katastru. Pak vyjdou úplně jiná čísla, protože jsou vesnice s malým počtem obyvatel, ale obrovským katastrem. A kilowatthodina elektřiny stojí to samé ve velkém městě jako na vesnici. Nebo když se vezme v úvahu nadmořská výška: Je tu obec v horách, kde jde polovina rozpočtu jen na to, aby se prohrabaly cesty sněhem, zatímco jinde, níže, mohou využít tyto peníze právě na spolufinancování dotací. Mám představu o zhruba 20 takovýchto kritériích, z nichž by se měl vytvořit koeficient tak, aby se situace zlepšila.
Po tom malé obce volají už dlouho, ale pořád se nic neděje.
Neděje. Důvod, proč tomu tak je, lze snadno odhadnout. Protože politici uznávají jen jediný kapitál, a tím jsou voličské hlasy. Takže pro každého politika je mnohem jednodušší sehnat si 10 % podpory ve velkém městě než objet půl republiky, aby získal třeba jen 5 %.
Zpět k bytové politice: V zmiňované koncepci se konstatuje, že není ujasněna role obcí, které se mají jako dobří hospodáři na jedné straně starat o maximální zisk, a na straně druhé pečovat o občany. Bude tato záležitost dotažena?
Tento problém je nyní dokonce umocněn, protože jsme letos museli omezit všechny programy včetně těch, které jsou zaměřeny na výstavbu sociálního bydlení, kvůli Evropské unii podle pravidla "de minimis". To znamená, že žadatel může dostat z prostředků veřejné podpory jen 200 tisíc eur, a to jedenkrát za tři roky. To je velké znevýhodnění a na našem ministerstvu se nyní debatuje o tom, jak s tímto pravidlem zacházet, abychom neporušili evropská pravidla. Je tu snaha převést většinu programů do sféry tzv. hospodářského zájmu, na který se toto omezení nevztahuje.
Co to je hospodářský zájem?
Způsob, jak se vypořádat s pravidlem "de minimis". Hospodářský zájem musí jít cestou nařízení vlády, která musí například vyslovit tezi, že výstavba sociálních bytů je hospodářským zájmem.
Obce na jedné straně donedávna dostávaly dotace na výstavbu nájemních bytů, a na druhé straně svůj bytový fond prodávají, leckde stále dost levně. Proč tato praxe, nespravedlivá vůči těm, kteří tuto možnost nemají, stále pokračuje?
Protože je možná. Bytový fond patří obci, a ta s ním může se souhlasem zastupitelstva nakládat, jak chce. Zastupitelstvo tak koná, protože se evidentně nebojí nebo nemá problém se svými voliči. Jestli je to dobře nebo špatně, to nepřináleží nikomu hodnotit, kromě občanů, kteří žijí v dotyčné obci. Teď už ale obce staví se státní podporou jen byty zvláštního určení.
Však na to starostové dost žehrají. Vadí jim, že už není možné stavět jako dříve nájemní byty za finanční spoluúčasti jejich budoucích uživatelů.
Zrovna teď se na našem ministerstvu vede poměrně vášnivá debata o tom, že by se původní doba 20 let, po kterou uživatel byt splácel a poté jej bylo možné převést do jeho vlastnictví, zkrátila na 10 let. Z veřejné podpory by se přitom stal předmět zmiňovaného hospodářského zájmu, aby bylo možné obcím znovu tuto možnost nabídnout. Už je připraveno nařízení vlády a přestože obsahuje nějaké ústrky, které se možná starostům nebudou líbit, předpokládám, že by tuto možnost uvítali.
Dokážete odhadnout, jakou šanci bude mít tento návrh na přijetí?
Doufám, že velkou.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ