Tak trochu bez zájmu občanské i odborné veřejnosti uplynulo nedávno 10 let od uzavření Česko-německé deklarace, která ve své době vzbudila vášně až oné deklaraci neodpovídající. Zmíněný nezájem dokazuje, že deklarace splnila svůj účel. Jsem si osobně velmi jist, že nikdo ze současných představitelů...
Tak trochu bez zájmu občanské i odborné veřejnosti uplynulo nedávno 10 let od uzavření Česko-německé deklarace, která ve své době vzbudila vášně až oné deklaraci neodpovídající. Zmíněný nezájem dokazuje, že deklarace splnila svůj účel.
Jsem si osobně velmi jist, že nikdo ze současných představitelů českého politického spektra nepochybuje o tom, že definitivní narovnání našich vztahů s Německem bylo a stále je v zájmu České republiky a jejích občanů. Česko-německá deklarace znamenala v tomto zdaleka ještě ne především lidsky a občansky ukončeném procesu velmi výrazný a pozitivní posun na mezistátní úrovni. Obce, města a příhraniční regiony však v mnoha směrech státní instituce v dobrém slova smyslu předběhly.
Třeba město Liberec v procesu narovnávání vztahů k Německu nestojí mimo. Jedním z příspěvků v navazování a udržování kontaktů s občany SRN (nejen z okolí Augsburgu, kde žije značná část "libereckých Němců" odsunutých z Liberce po 2. světové válce) jsou od začátku 90. let pořádané Česko - německé kulturní dny. Kromě oficiálního programu (semináře o životním prostředí, sociálních otázkách či kulturní spolupráci, koncerty či divadelní představení) zbyl vždy prostor i na polooficiální či soukromé diskuse na téma pro obě země aktuální.
Stranou také nikdy nezůstala příhraniční spolupráce česko-německo-polská v rámci Euroregionu Nisa a dnes již trvale velmi dobré partnerské vztahy s představiteli samosprávy nejen v nedaleké Žitavě, ale i Augsburgu a jinde.
I tato nesporně pozitivní současnost však nachází svoje kořeny v minulosti. Před dvanácti lety jsem na setkání zástupců evropských měst u příležitosti 50. výročí konce 2. světové války v Kolíně nad Rýnem před početným a docela významným politickým auditoriem pronesl, že každý následek má svoji příčinu. To se týká i poválečného odsunu sudetských Němců. Naším společným směřováním by nemělo být jenom zahledění se do minulosti, ale směrem k společné evropské budoucnosti.
Německa (včetně jeho sudetoněmeckého občanstva) se není nutno 60 let po válce nikterak obávat. Kdo snad tvrdí opak, hraje svoji vlastní politickou kartu, ať už v SRN, nebo u nás, nebo nemá dostatek sebevědomí či argumentů.
Alespoň zčásti (všechny křivdy a zločiny prostě napravit nelze, tím méně jenom finančně) odškodnění obětí nacismu, holocaustu či nuceného pracovního nasazení nesmí být předmětem jakýchkoliv politických hrátek, ale upřímně míněnou snahou pomoci konkrétním lidem. A Česko-německá deklarace tento prostor prostřednictvím zvláštního fondu široce otevřela.
Jiří Němec
právník, Liberec
