Na území České republiky se nacházejí tisíce objektů dokládajících vývoj techniky a technologií. Památky konce 19. a začátku 20. století však byly léta opomíjené. S jejich systematickým mapováním a zpracováváním jako významné součásti kulturního dědictví se začalo až v posledních 20 letech.
Jako kulturní památka je v této době zapsáno 2860 objektů technického dědictví. V ústředním seznamu však samostatnou kategorii netvoří; zákon takto památky nerozlišuje. Ing. arch. Eva Dvořáková z Národního památkového ústavu uvádí definici, která pregnantně vyjadřuje jejich charakter: Jsou to hmotné pozůstatky, které dokládají vývoj vědy, výroby a techniky ve všech historických a společenských souvislostech.
ZAČÁTKY ODSTARTOVAL ODSTŘEL
Důvody, proč se na technické památky začalo nahlížet jako na něco, co si zaslouží ochranu, až se značným zpožděním, spočívají podle arch. Dvořákové ve způsobu formování památkové péče. Společnost zpočátku vnímala jako památky především kulturní dědictví profánní a církevní architektury, posléze i městské domy a lidovou architekturu. Do postupně vznikajícího ústředního seznamu kulturních památek se po uzákonění první legislativní normy v roce 1958 obecně známé technické památky sice také zapisovaly, ale přihlíželo se více k hodnotě stáří či unikátnosti. Opomíjené byly stavby a technologie, které nám přinesla industrializace. V prvopočátečním soupisu figurovalo asi 30 tisíc položek, z nichž bylo něco přes 1000 těch, které měly charakter technického dědictví.
V polovině 70. let byla založena Mezinárodní komise pro konzervaci průmyslového dědictví (TICCIH) a ve Velké Británii v Iron Bridge vzniklo první velké muzeum v přírodě, které dalo impuls ke vzniku nového multidisciplinárního oboru, industriální archeologie. U nás ale nebyl systém památkové péče na nové chápání tohoto specifického fondu připraven. Zvrat přinesl až rok 1985, kdy bylo zbouráno jedno z nejkrásnějších pražských nádraží na Těšnově. Jako ohlas na toto barbarství pak vznikla dobrovolná sekce ochrany průmyslového dědictví při Národním technickém muzeu.
Zákon o památkové péči č. 20/1987 pak dovolil podávat návrhy na prohlášení a zápis těchto památek komukoli, což platí dodnes. To umožnilo, aby se ústřední seznam kulturních památek postupně doplňoval i o objekty z období industriálního rozvoje 19. a začátku 20. století a měnil se i náhled na to, co je cenné. Mapování formou výzkumů nadále pokračuje a konec prací je v nedohlednu, protože položky dochovaného technického fondu lze počítat na tisíce.
UNIKÁTY ZASLUHUJÍ NEJVYŠŠÍ OCHRANU
Technickým památkám se postupně dostalo uznání i tím, že 11 z nich požívá vyššího stupně ochrany jako národní kulturní památka. Ochrana může být i plošná: Jediná památková rezervace tohoto typu je Stará Huť u Adamova (okr. Blansko). Rovněž památková zóna je u nás zatím jediná - chmelařské objekty soustředěné na předměstí v Žatci, upomínající na jedno z našich nejvýznačnějších tradičních výrobních odvětví.
Na světový seznam UNESCO se zatím žádná česká technická památka nedostala, ale o zápis jich usiluje několik. Zatím jsou nominovány ruční výrobna papíru ve Velkých Losinách, třeboňská rybniční soustava a ostravské průmyslové soubory a připravuje se nominace televizního vysílače Ještěd. V této době probíhá hodnocení prvních dvou návrhů.
JEDINEČNÁ OSTRAVA
"Ostrava je jedinečné město, jaké u nás nemá obdoby. Už to jak vznikalo - z malých, zemědělských vesnic, jejichž osud zásadně zvrátil nález kamenného uhlí. Železárny ve Vítkovicích byly založeny roku 1828 jako vůbec první vysoká pec na koksové uhlí v rakouské monarchii. Tím, že šlo o lokalitu odlehlou od Prahy, investovali zdejší majitelé majitelů dolů a hutí v místě, do rozvoje města. Nejen ke stavbě svých domů zvali význačné architekty; ti se podíleli i na reprezentativním vzhledu výrobních areálů."
To je zásadní rozdíl od Kladna, druhého největšího průmyslového regionu u nás, kde kapitál mířil spíše do Prahy, i když výstavba dolů či hutí byla svěřena známým architektům.
"Například první vysoké pece, Vojtěščinu huť, s největší pravděpodobností navrhl arch. Ignác Ullmann. Z řady dalších architektů nelze opomenout Josefa Hofmanna. Historii dolování na Kladensku prezentuje v autentické podobě důl Mayrau. Ostrava je ale město vytvořené na základě bohatství. Výrobní areály se staly neodmyslitelnou součástí jejího panoramatu, vysokým pecím se říká "ostravské Hradčany". Ve chvíli, kdy by zmizely, začne být Ostrava plochá. I Poruba, postavená ve stylu socialistického realismu, sorely, je dnes městotvorným prvkem. Starší generace si možná hodnoty města tolik neuvědomuje, ale nazírání zdejších mladých lidí na jeho zvláštní atmosféru, kterou mu dodává jeho technický fond, je už naštěstí jiné."
MOŽNOSTI VYUŽITÍ
Předpokládejme, že se podaří příslušnou technickou památku zachránit před zbouráním či jiným zničením, v daném místě si uvědomí její hodnotu a váží si jí jako něčeho, co je zde zvláštní, typické, zasluhující ochrany. Vyvstane ovšem problém, jak ji využít.
Podle arch. Dvořákové je nutné vycházet z jednoho z mnoha existujících členění (hlavní je podle výrobních odvětví - hutnictví, strojírenství, energetika atd). Pro účely využití je však důležité členění, které rozděluje technické památky na jednoúčelové a víceúčelové stavby. Příkladem jednoúčelové stavby může být např. vysoká pec. To je výrobní fond, který se opravdu dá málokdy smysluplně využít. Ale bývá obvykle zvláštní, až bizarní ozdobou krajiny, místa, obce. Upoutává, oslovuje lidi. Upozornit na památku tohoto typu dokázalo skvělým způsobem například město Nymburk: jeho stará sladovna se stala po konzervaci a zakrytí sklem viditelnou součástí městského úřadu. Upoutá snad každého návštěvníka.
V případě víceúčelové části stavebního fondu (tovární hala, různé patrové stavby apod.) jsou naopak možnosti využití široké. Od bydlení až po nejrůznější kulturní účely. Například v Praze žijící italský architekt přestavěl starý nuselský mlýn na luxusní bydlení. Jiným způsobem, byť použitelným jen ve zlomku objektů, je využití pro muzejní účely. To je příklad ostravského dolu Michal, který se stal muzeem a zároveň zde sídlí regionální pracoviště Národního památkového ústavu.
Další, velmi atraktivní možností je turistika. To si už leckde uvědomují a často s pomocí různých nadšenců docela s úspěchem předvádějí místní zajímavosti. Turistů se jistě dočkají i důl Hlubina v Ostravě a Vítkovice. Po ukončení sanačních prací se zde předpokládá muzejní trasa, dokládající uzavřený výrobní okruh - od těžby uhlí až po výrobu surového železa. Za velmi vstřícné vůči zachování, využití a oživení místního technického fondu, přestože není památkově chráněný, označila arch. Dvořáková i vedení měst Kladno a Liberec.
PROČ CHRÁNIT TECHNICKÉ DĚDICTVÍ?
Zdánlivě banální otázka, ale stále aktuální v době, kdy se občas prezentuje odstřel továrního komína jako doklad vysoké technické zručnosti a umu našich lidí. To neznamená, že cílem je zachovat úplně veškerý technický fond; podle arch. Dvořákové to ostatně ani není možné a také je třeba zvažovat potřeby dané obce.
"Zároveň je ale žádoucí si uvědomit, že i to, co není zapsáno jako kulturní památka, je cenné. Na Západě se osvědčilo při novém využívání areálu ponechat aspoň část technologického vybavení jako připomínku na předchozí dobu a výrobu. Dochovaná část svým způsobem nějak promluví do současnosti, osloví širokou veřejnost. Nejdůležitější je vzbudit zájem veřejnosti o záchranu tohoto dědictví. Památkář může psát cokoli, mluvit jakkoli, ale teprve ve chvíli, kdy se lidé začnou o příslušný objekt zajímat, je nastartována optimální cesta k jeho záchraně i využití."
Poděkování proto patří desítkám nadšenců, kteří chrání a někdy i provozující různé technické památky. Jako příklad lze uvést třeba občanské sdružení Barbora, které se stará o prohlídky Solvayových dolů na Berounsku. Zajímavý je i studentský projekt na záchranu komína staré sklárny v Desné: Studenti chtějí udělat z komína horolezeckou stěnu, nahoře s rozhlednou. uvnitř by byl výtah. Samozřejmě to bude stát spoustu peněz, ale obec doufá, že podstatnou část získá z fondů Evropské unie. Na podobné snahy by jistě měly obce shlížet velmi vlídným okem a pokud možno je v rámci svých možností i podpořit.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ
Národní památky technického charakteru
Karlův most (Praha), Koněspřežní železnice z Českých Budějovic do Lince (česká část), Řetězový most ve Stádlci (okr. Tábor), Most v Písku, Dobrošov, soubor pevnostního systému (okr. Náchod), Vodní mlýn ve Slupi (okr. Znojmo), Důl Michal v Ostravě-Michálkovicích, Papírna ve Velkých Losinách (okr. Šumperk), Rožmberská rybniční soustava (Třeboňsko), Důl Hlubina a vysoké pece Vítkovických železáren v Ostravě, Horský hotel a televizní vysílač Ještěd u Liberce.