Památkově chráněných kostelů je u nás zhruba 8000. Přesný počet si netroufají odhadnout ani památkáři, protože značná část kostelů je součástí velkých stavebních komplexů, především klášterů, které se uvádějí jako jedna položka.
Kostely jsou většinou vlastnictvím katolické církve; modlitebny nekatolických církví vznikaly převážně až ve 20. století, což ovšem nemusí znamenat, že jde o méně kvalitní architekturu.
PROČ JSOU SPECIFICKÉ
Církevní památky vyžadují zvláštní péči, protože u nás i ve světě vždy patřily a patří k těm nejkvalitnějším. Na jejich vzniku se podíleli nejvýznamnější umělci a řemeslníci, proto i nároky na péči o tato umělecká díla jsou vyšší než u památek jiného druhu.
Tato skutečnost je ovšem dvousečná. Za komunismu byly spolu s židovskými památkami "podezřelé", stát se proto o ně moc nestaral a nebránil příliš tendencím, které vedly k sejmutí památkové ochrany. Z 3000 památek, u nichž se jen v normalizační éře upustilo od památkové ochrany, šla velká část na konto církevních objektů. Dnes takové tendence nehrozí. Mluvčí Ministerstva kultury Mgr. Ludmila Kadrnková potvrzuje, že rozhodně neexistuje snaha rušit památkovou ochranu těchto objektů. Trend je spíš opačný, tj. chránit kostely, které až dosud tomuto režimu nepodléhaly. Ani PhDr. Josef Štulc z Národního památkového ústavu si nevzpomíná na žádný případ, kdy by po roce 1990 bylo upuštěno od památkové ochrany.
Stav církevních památek se opravdu zlepšuje, je viditelný na první pohled; opravený kostel, dominanta většiny obcí, většinou září do daleka. Na druhé straně smutnou kapitolou nové doby je masové vykrádání kostelů, které po roce 1990 nabylo neuvěřitelných rozměrů.
KOSTELY ZACHOVAT, NERUŠIT
"Ústup lidí od víry je objektivním faktem. Řada kostelů nemá - a ani by nebylo účelné aby měla - stálého duchovního správce. I uvnitř katolické církve stoupá uvědomění, že je tu rozsáhlý nemovitý majetek, který církev k plnění svého poslání nepotřebuje. Budiž jí ke cti, že si uvědomuje svůj závazek vůči tomuto dědictví a i s omezenými prostředky dělá pro jeho zachování maximum," říká PhDr. Josef Štulc.
Jak naložit s kostely, které ztratily svou původní funkci? O tom se diskutuje nejen u nás, ale i ve světě.
Ředitel územního odborného pracoviště středních Čech Národního památkového ústavu (NPÚ) Ing. arch. Vojtěch Láska je rozhodně pro jejich zachování, byť nevylučuje jiné než církevní využití: "O hodnotě těchto památek nikdo nepochybuje. Zejména na venkově to zpravidla bývají nejkrásnější objekty vesnic, tvořící tu ostrůvky krásy. Proto by měla existovat naprostá shoda, že tento poklad jsme povinni zachovat v neztenčené hodnotě." Uvědomění si této odpovědnosti a hodnoty památek je podle něho naprosto základní podmínkou pro jejich zachování.
Jiné využití v případě, že církev kostel nepotřebuje k bohoslužebným účelům, ale nevylučuje. Samozřejmě využití důstojné, tedy většinou ke kulturním účelům. Existují i případy, kdy byl kostel adaptován pro trvalé nebo přechodné bydlení (například Romanov u Mšena, Pakoměřice v okrese Praha-východ), ale něco takového vzbuzuje u památkářů spíše rozpaky.
LZE PŘIPUSTIT ZŘÍCENINY KOSTELŮ?
PhDr. Josef Štulc tak jednoznačný názor nemá: "Nevylučuji, že i u nás dojde k tomu, co se děje například v Británii. Kostely, které anglikánská církev označí jako nadbytečné, má duchovní správce povinnost nabídnout k odprodeji. Tam, kde se odprodej nepodaří, vyžaduje dokonce i souhlas s demolicí. Věřím ale, že tato situace u nás nenastane, ovšem jedině za předpokladu, že si stát nepostradatelnost církevních památek uvědomí."
Kromě využití kostelů pro jiné než bohoslužebné účely Phdr. Štulc připouští i možnost zachování těchto památek v podobě zřícenin. "Je lepší stavbu fyzicky zachovat, byť třeba znetvořenou, než o ni přijít natrvalo."
Samotná církev je k alternativnímu využití zdrženlivá. Stavební technici vikariátů pražské diecéze, kteří se už řadu let kompletně starají o opravy a údržbu církevních památek, je připouštějí spíše jako krajní možnost (viz rámeček).
Stavby a komplexy, které dříve vlastnila církev, byly většinou finančně podporovány rozsáhlými velkostatky nebo měly své šlech-tické patrony, kteří financovali údržbu, a to z tradice ještě dlouho po vzniku Československé republiky. Po roce 1948 stát církve důsledně zbavil finančních zdrojů, a tím na sebe převzal i povinnost o ně pečovat. Tato situace vlastně trvá dodnes. Nadále je církev odkázána na finanční zdroje státu, případně na dobrovolnou pomoc krajů a obcí.
Státní zdroje jsou dva: Církev může, tak jako kterýkoli jiný vlastník památky, žádat o finanční podporu z programů Ministerstva kultury. Dále stát, respektive odbor církví Ministerstva kultury, poskytuje ze zákona číslo218/1949 Sb. prostředky na údržbu církevních kulturních památek. Pro rok 2007 se na tyto účely počítá v rozpočtu ministerstva se 23,74 miliónu korun.
BRZDY OPRAV A REKONSTRUKCÍ
Největším problémem jsou peníze, ale co kromě jejich nedostatku nejvíc brzdí opravy a rekonstrukce církevních památek? Na to jsme se zeptali Ing. Josefa Rendla, vedoucího stavebního odboru Arcibiskupství pražského. Ten o odpověď požádal zmíněné techniky vikariátů spadajících pod toto arcibiskupství. Uvádějí například:
Přílišná rozdrobenost omezených finančních prostředků a pozdní rozdělování dotací.
Všeobecná byrokratizace společnosti a z toho vyplývající přístup mnohých zaměstnanců státního aparátu.
Po rekonstrukci začínají některé církevní objekty znovu chátrat kvůli zanedbávané běžné údržbě.
Problémy se objevují hlavně při zadávání veřejných zakázek. Někteří dodavatelé nabídku podhodnotí jen proto, aby zakázku získali. Kvůli nedostatku finančních prostředků se pak stane, že je taková nabídka akceptována. Potom dodavatel fakturuje vícepráce a farnost má problémy s jejich zaplacením.
OBCE JSOU VĚTŠINOU VSTŘÍCNÉ
Existují kostely, které přímo vlastní obce, ale početně vyjádřit jejich rozsah nelze, přesné informace neměl žádný z oslovených subjektů. Mgr. Ludmila Kadrnková uvádí, že nejsou výjimkou případy, kdy má obec s církví smlouvu o oboustranném využití - k bohoslužbám i ke kulturním účelům. Zmiňuje i jeden pilotní projekt v plzeňské diecézi, kdy by měla být využita zadní část kostela jako společenská místnost, zbytek by nadále sloužil sakrálním účelům.
Stavební technici vikariátů Středočeského kraje hodnotí vesměs spolupráci s obcemi velmi dobře. Uvádějí, že všechny mají snahu, aby se dominanta jejich sídla, tj. kostel, stal chloubou a ne ostudou, a i přes napjatost rozpočtu nacházejí finanční prostředky a materiální pomoc pro opravy. Toto tvrzení podporuje fakt, že na prosbu o uvedení obcí, kde je tato spolupráce příkladná, přišlo tolik odpovědí, že je nelze všechny vyjmenovat; a uvádět jen některé by nebylo spravedlivé.
Ing. arch.Vojtěch Láska uvádí i další potěšitelný jev. Není sice masový, ale díky za něj - iniciativu občanských sdružení i jednotlivců, kteří vlastním nákladem a vlastnoručně opravují drobné i větší sakrální památky. Jako příklad uvedl malou obec Sýčina v okrese Mladá Boleslav, kde občanské sdružení pomáhá při opravách a údržbě kostela sv. Václava a oživuje jeho využití občasnými koncerty.
Marie Blažková
Kdy využít církevní objekty jinak než k bohoslužebným účelům
(Odpovědi stavebních techniků vikariátů spadajících pod Arcibiskupství pražské)
Pokud objektu hrozí přímá destrukce, je samozřejmě dobré hledat i jiné cesty k dalšímu přijatelnému využití (koncerty, muzea, depozitáře). (Pavel Popov, vikariát Stará Boleslav)
Jestliže nastane situace, že církevní stavba chátrá a nejsou uvnitř církve žádné možnosti a hlavně vůle ze strany věřících na záchranu, tak by se tato situace mohla řešit například nabídnutím k důstojnému alternativnímu využití. (Ing. Aleš Pešat, vikariát Jílové)
Tento problém není jednoduchý. Většina občanů má k těmto objektům osobní vztah. (Bohumír Bouchal, vikariát Příbram)
Pro zachování kulturního dědictví země a tím vztahu k domovu, generacím, které si ho snad budou více vážit, to může být na přechodnou dobu pro jiné, s kulturní historií provázané využití účelné. (Ing. Jaroslav Jelínek, Praha)
