Venkovské osídlení v zemědělsky kultivované krajině ztrácí svůj původní charakter, protože venkov ztrácí i své původní poslání. O jeho proměnách hovoříme s Prof. Ing. arch. Miroslavem Bašem z Ústavu urbanismu fakulty architektury ČVUT v Praze.
Je plánování venkovského prostoru něčím specifické?
Určitě ano. Na rozdíl od města, kde se plány týkají povětšinou zastavěného území, se plánování venkova týká převážně volné krajiny, v níž jsou určitá jádra, velmi hustě rozmístěná v prostoru. Dříve navíc platilo, že je to krajina využívaná převážně k zemědělství. To se však dnes organizuje úplně jinak. Po roce 1990 nenastal návrat k rodinnému farmaření, jak se původně předpokládalo, lidé z venkova nadále odcházejí, protože tam nemají práci. Na druhé straně na venkov opět přicházejí lidé z měst, protože se zde odehrává tzv. suburbánní výstavba, která proniká nejen do volné krajiny, ale přiřazuje se zejména k vesnickým sídlům.
Co se vlastně pojmem "venkovský prostor" myslí?
Zjednodušeně bychom mohli říct, že vše, co není urbánním, městským prostorem. Je to vlastně volná kultivovaná krajina s osídlením, které je tradičně rurální. Z velké skupiny venkovských obcí, tj. obcí do 2000 obyvatel, je ale dnes jen pětina těch, které se zabývají zemědělstvím nebo zemědělství je tu hlavním předmětem obživy. Což jsou hlavně obce v pohraničních oblastech, protože lidé tam nemají jinou šanci. A když 80 % venkovských obcí již není založeno na zemědělství, tak to něco o venkovu říká.
Jak se k tomuto venkovskému prostoru chováme? Nezacházíme s ním někdy až příliš benevolentně?
U nás se někdy hovoří o rodinném stříbře, přičemž se jím vždy myslí významné podniky. Zapomíná se ale na půdu, která byla tradičně něčím, co je velmi cenné. Sice stále musíme dokládat, proč pro výstavbu zemědělskou půdu zabíráme, ale už neexistuje zákaz stavět na půdách nejvyšší bonity, tj. na prvních dvou třídách, které byly vyloučeny ze zástavby. Padl také požadavek zákona z roku 1966, že ten, kdo půdu zabral, musel zaplatit za několikanásobnou sklizeň, která by se na této půdě v budoucnu urodila.
V zásadě se s půdou zachází špatně, mrhá se jí, protože se na ní staví chaoticky, s vidinou rychlého profitu, proto, že pozemky jsou na venkově podstatně lacinější než ve městech. Hustoty nového osídlení se pohybují mezi 20 až 40 obyvateli na hektar, zatímco ve městech to bývalo mezi 200 až 300. Argumentem pro toto plýtvání je, že zemědělská technologie je tak vyspělá, že by nám stačila z našich zemědělských ploch zhruba polovina, aby nás uživila.
Patrně to platí nejen pro bytovou výstavbu, ale i pro různé průmyslové zóny, sklady, obchodní centra...
Jistě. Lákáme investory, investice vidíme jako spásu. Samozřejmě, znamenají práci, ale přece jen je nutné také brát ohledy na to, kam je lokalizujeme. Suburbanizace, jev, kdy se stavby rozrůstají kolem měst do volné krajiny, je důsledkem toho, že příliš snadno připouštíme tuto pro investory nejlevnější, respektive nejsnadnější výstavbu místo například zužitkování tzv. brownfieldů. Argument, že je to nejlacinější, je z hlediska společnosti dosti zjednodušený. Ke krajině se máme chovat slušně, dokonce s pokorou. Má přece i jiné hodnoty než bonitu. Je tu ještě další aspekt: Zmíněné nové objekty jsou často jednopodlažní, ale mají neuvěřitelné rozměry, a staví se s vidinou velmi krátké životnosti - třeba jen na pět nebo sedm let. Stává se, že když se investorovi jeho investice vrátí, klidně odejde a tyto stavby odprodá státu nebo obci, často za směšně malé peníze. Vypadá to jednoduše, ale co s těmito objekty? I když je někdo levně koupí, je nutné je hlídat, temperovat, osvětlovat apod.
Nebylo by lepší, kdyby investor tyto stavby při svém odchodu odstranil?
Zcela určitě. Když s něčím končím, mám po sobě uklidit. Bylo by velice na místě, kdyby ve smlouvách bylo uvedeno, že pokud provozovatel skončí svou činnost, tak majitel tyto budovy odstraní. Samozřejmě pokud se neobjeví návrh na jejich využití k něčemu rozumnému.
Což by ovšem asi znamenalo změnu územního plánu, který by měl teoreticky platit nejméně 15 let.
Územní plány se obecně mění častěji, než by si urbanistická profese představovala. Nejčastější příčinou je nápor na volné plochy, které územní plán ze zodpovědných důvodů nechával jako volné, rezervní. Tlak investorů je obrovský.
Jak se může územní plánování konkrétně podílet na rozvoji venkovského prostoru, vesnic?
Existují dva pojmy: "Program obnovy venkova" a "rozvoj venkova", o němž hovoří nedávné vládní prohlášení. Vypadají jako synonyma, ale je v tom podstatný rozdíl. Pokud jde o první pojem, jistě nikdo nemá na mysli obnovu socialistické velkovýroby a všeho, co s ní souviselo včetně bydlení v nájemních domech, které byly venkovu velmi cizí. Je ale pravda, že mnoho starostů proti nim nic nemá. Také jsem zjistil, že mnoho institucí by docela uvítalo, kdyby prostorové rozložení po kolektivizaci zemědělství zůstalo, protože je z hlediska výroby velmi výhodné. To ale znamená ignorovat celou řadu ekologických jevů, fakt, že v přírodě nežije jen člověk, ale i nejrůznější flóra a fauna. To všechno se nějakým způsobem na krajině podepisuje. Vyvstává proto oprávněná otázka, co vlastně budeme obnovovat? Volnou předsocialistickou krajinu, rozdělenou na malé parcely, ale se spoustou mezí, remízků, rybníků? A hlavně: Obnova venkova přece především záleží na samotných venkovanech.
Myslím si, že největším problémem je, že tito lidé venkovany být nadále nechtějí, protože chtějí mít stejný standard života a bydlení jako lidé ve městech. Této představě nahrává fakt, že nemají venkovská zaměstnání, velkovýroba zrušila vazbu k půdě a svobodné hospodáře proměnila v zaměstnance.
A co je tedy míněno pod pojmem "rozvoj venkova"?
Zatím je to pojem otevřený. Může jím být i zmíněná suburbanizace, ale také nemusí. Mnohé se na venkově odehrává, ale nemusí to nutně být ani obnova, ani rozvoj, týkající se primárně venkova. Trochu k tomu nahrává i náš dost volný postoj k zajišťování potravy, kdy si myslíme, že vše můžeme dovézt. Nikdo nepěstuje hrdost lidí na to, že se starají o obživu národa. A také to, že charakter vesnice je dnes podstatně změněný a dále se mění v urbánní prostředí. Většina volebních programů se týká úpravy hmotných statků, zejména sítí v daném sídle, ale už se v nich neobjevují požadavky na to, aby vesnice měla určitý charakter, aby se obnovilo to, co tradičně tvořilo identitu vesnic. Určité příklady takových snah naštěstí také existují a jsou hodnoceny například v soutěži Vesnice roku. Jde ale spíše o dobrovolnou místní iniciativu, přičemž konkrétní finanční podpora je okrajová.
Z Evropské unie má významná podpora aktivit na venkově, jako je třeba obnova občanského života - ochotnického divadla, různých slavností, vytváření nových tradic apod. - přijít, jenže nemá trvat déle než do roku 2013. Navíc se obávám, že nejvíc peněz opět dostanou zemědělci.
Ale každoroční soutěž Vesnice roku je velmi prestižní záležitostí, v níž zdaleka nejde jen o peníze. Nejste v tomto případě příliš skeptický?
Nikoli; mám tím na mysli, že další osud rozvoje nebo obnovy venkova nemůže spočívat jen na prestižní soutěži Vesnice roku. Obnova venkova také znamená obnovit paměť, příběhy, které jsou s ním spojeny a které pomohou lidem znovu najít vztah ke konkrétním místům - k domovu. Teprve až venkov těmito příběhy znovu zabydlíme, začneme mluvit o domově, protože krajina a sídla už nejsou nějakým abstraktem, ale jsou mnohem lidštější. Chybí ale cílevědomá politika, vize na úrovni státu.
Ve vládním dokumentu nejsou přesvědčivě a promyšleně formulovány kroky, které by byly podpořeny financemi. Podstatné kroky se nechávají na soukromých institucích, na developerech, kteří volí jiné cíle a jiné cesty. Intervence státu je ale v tomto případě nutná, protože jde o věc veřejnou.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ
