Smyslem nového stavebního zákona je mimo jiné aktualizovat pravidla pro výstavbu a územní plánování podle současných potřeb společnosti.
Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Tolik §19 čl. 1 nového stavebního zákona.
Tento článek stejně jako celý §19, který popisuje úkoly územního plánování, vnímá urbanizaci území pouze podle principů trvale udržitelného rozvoje.
DŮSLEDKY URBANIZACE
Zvyšováním počtu lidí ve městech, neustálým zastavováním nových území a zčásti klimatickými změnami dochází v zemích s vysokou hustotou osídlení k tomu, že přibývá dešťové vody, která odtéká z území stále více po jeho povrchu. To znamená jinak, než tomu bylo před jeho zastavěním. Povrchovým odtokem je míněn i odtok kanalizacemi, protože to, že neteče voda po ulicích, nemění princip odvodnění. Ten spočívá v tom, že voda je nejkratší cestou svedena do vodotečí, aniž by ji něco zpomalovalo. V současných městech po povrchu odteče 55 % srážek a 15 % z nich se vsákne do země, v území s přirozeným zemským povrchem se vsákne 50 % deště a 10 % odteče po povrchu. Tato čísla vyjadřují důsledek urbanizace.
S následky urbanizace při přívalových srážkách, s povodněmi se v Evropě setkáváme stále častěji. A to už nejenom v tradičně nejdeštivějších měsících v roce v červnu a červenci, ale i na podzim a na jaře. Povodně, o kterých bude řeč, nejsou ty velké, které jsme u nás zažili například v letech 1997, 2002 nebo 2006. Rozsáhlé záplavy jsou spíše důsledkem klimatickým podmínek a typu krajiny v daných povodích než jenom odtokem dešťů ze zastavěných oblastí. Nechci ubírat z jejich ničivosti a katastrofálnosti, ale jedno je jisté, mediálně zcela zastiňují své lokální bratříčky. V poměřování rozsahu je to v pořádku, v razantnosti to vždy spravedlivé není. Přesněji řečeno, oprávněné to není dost často, poněvadž místní přívalové srážky ve městech a obcích mohou způsobit tak rychlý nárůst dešťových vod ve stokách, že je kapacitně nedostatečné profily nemohou odvést a voda se rozlije.
PRINCIP NOVÉHO PŘÍSTUPU
Neustálým zpevňováním nových ploch v Evropě a v ostatních hospodářsky rozvinutých zemích tyto společnosti dospěly k poznání, že cesta, kterou se doposud při odvodňování urbanizovaných území ubírali, je slepá. Uvědomily si, že žádná společnost není tak bohatá, aby mohla řešit neustále se zvyšující přítok dešťových vod do kanalizací a vodotečí tím, že bude permanentně zvětšovat profily stok, objemy retenčních zdrží a koryta potoků a řek.
Když si uvědomíme, že v současném Německu se každý den urbanizuje plocha asi 130 ha na úkor plochy lesní nebo zemědělské, je snadnější pochopit, že historická role konvenčního způsobu odvodňování jako prioritního přístupu k odvodňování osídlených území se vyčerpala a není pro nová území perspektivní.
Konvenčním způsobem odvodnění rozumíme řešení, které charakterizují okamžitý odtok dešťových vod do kanalizace a to, že se těmito vodami zabýváme až potom, co vodu svedeme do hlavních sběračů nebo kmenových stok. Pro soustředěné srážkové vody pak hledáme místo ve vodotečích, kam je odlehčujeme, nebo ve velkých retenčních nádržích, kde je musíme zadržet, abychom neznehodnotili koryta řek nebo nevyřadili čistírnu odpadních vod.
V posledních přibližně 15 letech se v západní Evropě přístup k odvádění dešťových vod ve městech a obcích zásadně změnil. Jeho podstatou je snaha postarat se o dešťové vody tam, kde spadnou. Principem systému je nenechat dešťové vody odtéct z pozemku se stejnou intenzitou, se kterou na pozemek spadly. Dešťové vody se zadrží pokud možno na pozemku každé nemovitosti v objektech decentralizované retence, na rozdíl od zadržování v centralizovaných retenčních nádržích na stokové síti, jak je tomu u konvenčního způsobu. Pokud jsou pro to vhodné podmínky, což většinou nebývají, je možné tyto vody zasakovat do podzemí. Jestliže lze takových spíše výjimečných případů využít, je to příznivé pro doplňování zdrojů podzemních vod a zásobování pramenů vodotečí v dobách, kdy je vody málo.
Většinou jsou vhodné podmínky pouze k tomu, aby se dešťové vody sváděly do podzemních objektů lokální retence ke krátkodobé akumulaci. Vody z těchto objektů odtékají pomalu a mechanicky předčištěné do kanalizace nebo vodoteče. Toto zpoždění a zrovnoměrnění odtoku přívalových srážek má pro vodní hospodářství měst obrovský význam.
S DEŠŤOVOU VODOU HOSPODAŘÍ
O tom, že si dešťová voda získala společenský respekt a jiný přístup, svědčí i používání jiného názvosloví, než na které jsme zatím zvyklí u nás. Všude tam, kde se dešťové vodě věnují ve smyslu nového pohledu, pojmenovávají činnost s ní s větší úctou. Nesnaží se ji likvidovat nebo nakládat s ní, nýbrž s dešťovou vodu hospodaří. Tato zdánlivá drobnost charakterizuje filozofickou podstatu této změny.
Rozdíl mezi konvenčním řešením a odvodněním s decentralizovanou retencí spočívá v tom, že konvenční odvodnění v měřítku současné produkce dešťových vod problém neřeší, ale odsouvá.
Problém nechává řešit někoho, kdo ho nezpůsobil, někde, kde nevznikl. Nový systém problém řeší dříve, než naroste, a tam, kde vznikl, na pozemku majitele, za jeho a jím kontrolované peníze a ne tam, kde problém zmohutní a k jeho vyřešení je potřeba vykoupit pozemky za těžko kontrolované peníze daňových poplatníků.
Jestliže jsem v úvodu zmínil, že nový zákon řeší aktualizaci pravidel pro výstavbu a územní plánování podle současných potřeb společnosti, potom se nelze v souvislosti s územním plánováním nezabývat novými trendy v odvodňování urbanizovaných území.
(Příště: Jak zapracováním nového principu pro odvodňování urbanizovaných území do územních plánů lze účinně ovlivňovat potenciál stávající stokové sítě v souvislosti s novou výstavbou.)
Jiří Vítek
JV PROJEKT VH, s. r. o.
