Při uzavírání obchodněprávních smluv se často chybuje. Někdy konkrétní smlouvy nakonec vůbec nevzniknou; jindy sice ano, avšak trpí určitými nedostatky. Co musí účastníci smluvního vztahu učinit, aby předešli případným problémům? Nejprve si musí ověřit, zda opravdu uzavírají smlouvu obchodněprávní....
Při uzavírání obchodněprávních smluv se často chybuje. Někdy konkrétní smlouvy nakonec vůbec nevzniknou; jindy sice ano, avšak trpí určitými nedostatky. Co musí účastníci smluvního vztahu učinit, aby předešli případným problémům?
Nejprve si musí ověřit, zda opravdu uzavírají smlouvu obchodněprávní. Bude tomu tak v případě smluvního typu vyjmenovaného v ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku, nebo budou-li naplněny podmínky ustanovení § 261 odst. 1 či § 261 odst. 2 obchodního zákoníku (včetně úpravy provedené v § 261 odst. 6 obchodního zákoníku), či pokud se strany dohodnou podle ustanovení § 262 obchodního zákoníku. Ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku mj. stanoví, že jde o smlouvy mezi podnikateli při podnikání na jedné straně a obcemi k zabezpečování veřejných potřeb na straně druhé.
Na obce se vztahuje ochrana ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, tj. platí pro ně i ustanovení na ochranu spotřebitele (mj. § 52 - 57 občanského zákoníku).
V dalších než výše uvedených případech půjde o smlouvy občanskoprávní (včetně smluv uzavíraných podle ustanovení § 261 odst. 7 obchodního zákoníku).
Právní úprava obchodnězávazkových vztahů se nachází ve III. části obchodního zákoníku, tj. v ustanoveních § 261 až 755. Tato úprava je zásadně dispozitivní, strany se tedy od ní mohou odchýlit nebo ji vyloučit s výjimkou tzv. kogentních ustanovení, která jsou zásadně určena v § 263 obchodního zákoníku, a to v 1. odst. vyjmenováním konkrétních ustanovení a ve 2. odst. jejich vymezením.
Uzavírání smluv je v obchodním zákoníku upraveno v ustanovení § 269 až 275 pod nadpisem Některá ustanovení o uzavírání smluv. To znamená, že tyto otázky patří mezi takové, kde je v obchodním zákoníku jen část úpravy. Základ této právní úpravy je v ustanoveních § 43 až 51 obchodního zákoníku a pro obchodněprávní vztahy přitom platí to, co je v ustanoveních § 269 až 275 stanoveno jinak.
MOŽNOSTI SMLUVNÍCH STRAN
Smluvní strany mohou:
v obchodněprávních vztazích použít smluvního typu uvedeného v obchodním zákoníku (například mohou tak uzavřít smlouvu kupní, jejímž předmětem plnění je zboží, smlouvu o prodeji podniku, smlouvu o dílo atd.);
použít smluvní typ z občanského zákoníku (viz § 261 odst. 6 obchodního zákoníku), a to tehdy, pokud obchodní takový smluvní typ není obsažen v obchodním zákoníku (smlouva příkazní, smlouva kupní na nemovitosti, obecná smlouva nájemní atd.);
uzavřít (viz § 269 odst. 2 obchodního zákoníku) smlouvu nepojmenovanou, tj. takovou, která není zákonným smluvním typem (například smlouvu o spolupráci, smlouvu o spolupůsobení, o společné činnosti apod.).
Smluvní strany však nemohou použít v obchodněprávních vztazích smluvní typ z občanského zákoníku (viz § 1 odst. 2 obchodního zákoníku), pokud obchodní zákoník tento smluvní typ upravuje (například smlouvu o dílo).
Základním pravidlem, které musí strany splnit, chtějí-li uzavřít smlouvu, je zásadní dohoda o celém obsahu smlouvy. Výjimku zde tvoří vznik smluv vyjádřením souhlasu s návrhem smlouvy provedením určitého úkonu (a to za podmínek stanovených v § 275 odst. 4 obchodního zákoníku).
Pokud přitom jde o smlouvy uzavírané podle smluvního typu z občanského zákoníku (viz § 261 odst. 6 obchodního zákoníku), musí tyto smlouvy obsahovat tzv. podstatné náležitosti předepsané zákonem pro tyto jednotlivé smlouvy. Současně je třeba přesně určit smluvní strany.
DOHODNUTÍ OBSAHU ZÁVAZKU
V případě obcí často půjde o kupní smlouvy o nemovitostech a obecné nájemní smlouvy. U tzv. smluv nepojmenovaných (podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku) je nutné kromě přesného určení smluvních stran dohodnout obsah závazku, tedy aby byla přesně vymezena práva a povinnosti stran. Na smlouvy obchodněprávní nepojmenované se použijí ustanovení hlavy I. třetí části (tj. obecná závazková úprava), nikoli však (vzhledem k textu § 269 odst. 1 obchodního zákoníku) bez případného smluvního ujednání ustanovení z některého (obsahově blízkého) smluvního typu. Vzhledem k zásadě smluvní volnosti lze však použití některé takové úpravy výslovně ujednat.
Jde-li o použití smluvního typu podle obchodního zákoníku, potom musí konkrétní smlouvy obsahovat tzv. podstatné části smluv (viz § 269 odst. 1) vymezené v základních ustanoveních smluvních typů. Základní ustanovení vymezuje podstatné části smlouvy a nezáleží na tom, zda je jako základní nadepsáno (například u kupní smlouvy či smlouvy o dílo), nebo nikoli (například u mandátní smlouvy či u smlouvy o obchodním zastoupení). Základní ustanovení jsou prvními ustanoveními příslušných smluvních typů v hlavě II. třetí části obchodního zákoníku (například pro kupní smlouvu, kterou z těchto smluvních typů obce uzavírají nejčastěji, jsou stanoveny tyto podstatné části: určení prodávajícího, jeho závazek dodat zboží, určení zboží, závazek prodávajícího převést vlastnictví ke zboží, určení kupujícího, jeho závazek zaplatit kupní cenu a dohoda o ceně - tj. buď uvedení ceny pevné, či způsobu stanovení ceny, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle strany, že chtějí uzavřít smlouvu i bez určení kupní ceny) nebo i v hlavě III. třetí části (viz smlouvu o výhradním prodeji).
Připomeňme jen, že nepojmenovaná smlouva uzavíraná podle § 51 občanského zákoníku v obchodněprávních vztazích nemůže být realizována (obchodní zákoník totiž má svoji úpravu nepojmenované smlouvy a odporovalo by to tedy ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).
PÍSEMNÁ FORMA: KDY MUSÍ BÝT A KDY MŮŽE
Některé smlouvy mají ke svému vzniku předepsanou písemnou formu, například smlouvy o účtech či smlouvy o převodu nemovitostí (u smluv na převod nemovitosti musí být písemná forma tzv. na jedné listině a vlastnické právo k nemovitosti přechází vkladem do katastru nemovitostí), popř. úpravu stanovenou zvláštním předpisem (například u licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví, stanoví-li tak zvláštní předpis, vyžaduje se k výkonu práva poskytnutého na základě smlouvy zápis do příslušného rejstříku těchto práv).
Písemná forma může být zvolena i stranami tam, kde to zákon nepředepisuje. Je-li smlouva uzavřena písemně a měla by být i písemně měněna, je třeba to výslovně dohodnout (viz § 272 obchodního zákoníku). Nejde-li o bagatelní záležitost, pak můžeme uzavření smlouvy v písemné formě jen doporučit i pro případy, kdy zákon písemnou formu nepředepisuje.
Obecně platí, že v obchodněprávních smlouvách je vhodné uvést ustanovení o významu a účelu smlouvy. Může to totiž pomoci například při určování vlastností zboží podle druhu, není-li vymezeno ve smlouvě; je možné i případné využití ustanovení o zmaření účelu smlouvy; využití ustanovení o předvídatelnosti kontraktačních škod (při porušení smlouvy) může napomoci při uplatňování moderačního práva u smluvní pokuty atd.
Doporučit lze i definování ve smlouvě použitých pojmů, event. odkaz na ustanovení § 264 odst. 2 obchodního zákoníku a smluvního ujednání, že obsah použitých pojmů určují obchodní zvyklosti.
Také se může sjednat tzv. rozhodčí doložka (viz zákon č. 216/1994 Sb.), umožňující, že v majetkových sporech rozhodne spor rozhodce či rozhodčí soud (viz www.soud.cz).
KAREL MAREK
katedra obchodního práva
Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno
