Ceny energií nadále šplhají směrem vzhůru a snižování energetické náročnosti nabývá na stále větší důležitosti. O hlavních trendech současnosti hovoříme s Ing. Josefem Bubeníkem, ředitelem České energetické agentury.
Ve státním programu na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů na letošní rok bylo k dispozici jen 70 miliónů korun. Proč tak málo?
Je pravda, že v posledních letech jsme mívali kolem sta miliónů, v roce 1996 dokonce 450 mil. Kč. Od letošního roku se ale měla většina investičních akcí převést v rámci strukturálních fondů pod Operační program Průmysl a podnikání. Na ten všichni žadatelé nedosáhnou, proto jsme si pár korun nechali. Mnoho žadatelů jsme letos ale opravdu museli zklamat.
Chystají se pro rok 2007 nějaké změny?
Ano, a už proběhla příslušná jednání se všemi 15 zainteresovanými ministerstvy. Vzhledem ke stoupajícím nákladům na materiál i práci chceme zvýšit absolutně i procentuálně dotaci na podprogram Komplexní opatření ke snížení energetické náročnosti bytových domů. Dnes můžeme jednomu žadateli přispět 30 % z celkových nákladů a maximálně třemi milióny korun. Nově by se mohla tato částka zvýšit až na pět miliónů.
Kraje a města mají zpracovávat územní energetické koncepce. Nakolik už tuto povinnost splnily?
Povinnost je to jenom pro kraje a statutární města. Většina krajů a také "historických" statutárních měst tyto koncepce má. Menší statutární města, která tento titul získala později, většinou z této povinnosti příliš nadšena nejsou. A to přesto, že můžeme poskytnout na zpracování koncepcí dotaci.
Občas slýcháme zprávy o tom, že někde se domácnosti a snad i instituce odpojují od centrálního vytápění, zejména plynového, a začínají opět topit uhlím. Máte informace o tom, nakolik je tento jev masový, nebo zda jde o ojedinělé výstřelky?
Tam, kde existuje centrální zásobování teplem a cena je slušná, tj. pohybuje se mezi 180 až 450 korunami na gigajoule, se to neděje. Cena nad 500 korun už ovšem lidi nutí hledat jiné možnosti. Podle mých informací to jsou kromě jednotlivých domácností i některá bytová družstva, která vznikla v důsledku privatizace bytového fondu. Kdybych ale měl odhadnout, kolik procent lidí se celkově odpojilo od centrálního vytápění, tak to nebude víc než 2 až 3 %. Pokud je centrální zásobování teplem dobře provozované, systémy jsou v pořádku, je to stále nejekonomičtější i nejekologičtější způsob vytápění.
Ovšem malé a nejmenší obce asi centrální vytápění mít nebudou.
A je to škoda, protože v těchto malých obcích bývá spousta nevyužité půdy, na které by se mohly pěstovat energetické plodiny, a ty pak využít jako palivo pro centrální vytápění celé vesnice. Kromě úspor a výhod plynoucích z tohoto způsobu vytápění by vznikly i další možnosti zaměstnávání místních lidí. Čili má to finanční, sociální i ekologický efekt. Navíc na vesnicích lze lépe než jinde různé zdroje kombinovat - může se využívat biomasa, sluneční kolektory, větrná energie...
Lidem se ale větrné elektrárny moc nelíbí.
Větrné farmy také nemiluji, ale kdyby šlo o jednu vesnici a jednu elektrárnu, pak to nevypadá o moc hůř než vysunutý vodojem. Je ovšem nutné počítat s tím, že pořízení větrné elektrárny je dražší a bez dotace se ne-obejde. Na druhé straně, když je v dobrém místě a natočí tak 2000 až 2500 hodin ročně, pak se za 12, maximálně 15 let zaplatí, přitom její životnost je asi dvojnásobná.
Od letošního července je tu jedna novinka - povinné energetické certifikace budov (podrobněji viz Moderní obec č. 9, str. 27 až 28 - pozn. redakce). Jaký má praktický význam?
Velmi široký. Třeba při koupi domu nebo náj-mu bytu. Majitel bude chtít určitou částku, vy se ale z energetického průkazu dozvíte, protože tato informace musí být veřejně přístupná, že budova je nezateplená, energeticky náročná. Pokud cena tyto skutečnosti nevezme v úvahu, bude kupující nebo nájemník právem žádat slevu.
Jsou tyto certifikáty povinné pro všechny budovy, tj. pro domy nově stavěné či rekonstruované, i pro ty už existující?
Měly by se dělat pro každý dům, i když pro starší domy je tato povinnost, tuším, odložena na rok 2008, ale to se asi nestihne. U nových domů už musí být certifikace součástí projektové dokumentace. Podrobnosti budou ve vyhlášce, která vyjde v dohledné době (rozhovor se uskutečnil v polovině srpna - pozn. redakce). Dost dlouho jsme diskutovali o tom, koho touto činností pověřit, a nakonec se rozhodlo, že to budou energetičtí auditoři a inženýři s autorizací pro tuto specializaci od České komory autorizovaných inženýrů a techniků.
Co z toho vyplývá pro majitele budov, tedy i obce, pokud se v energetickém certifikátu objeví nepříznivé hodnoty? Mám na mysli zejména hodnoty bytových domů.
Obec je ve vztahu ke státu soukromým subjektem, který hospodaří se svým majetkem. Pokud certifikát vykáže špatné hodnoty, vidím tu spíš odezvu v morálním i jiném tlaku nájemníků na to, aby majitel dotyčný dům zateplil, snížil jeho energetickou náročnost. Jako vyloženou povinnost bych to neviděl, ale předpokládám, že každý majitel nemovitosti bude chtít tento certifikát mít.
Proč by ho měl chtít? Pokud už tam nájemníky má, mohlo by mu to být jedno.
Jen do té doby, dokud nebude chtít dům prodat nebo nově pronajmout. Pokud budou energetické parametry špatné, určitě by měl zahájit příslušné kroky k jejich zlepšení. Když to neudělá, lidé na něho budou tlačit, aby snížil ceny. Ve směrnici č. 91, o které mluvíme, je ostatně řada dalších povinností, a jejich plnění se bude kontrolovat.
Vraťme se ještě k tomu, co obce, a asi nejen je, vždy zajímá nejvíc: možnosti financování a dotace. O který z dotačních titulů je největší zájem?
O dotace na opatření vedoucí ke snížení energetické náročnosti bytových domů. Je možné žádat o dotace i na nízkoenergetické nebo pasivní domy, ale tam už je to slabší. O dotacích na územně energetické koncepce jsem už mluvil, za zmínku stojí, že je možné žádat i o příspěvek na jejich aktualizaci a také na akční plány.
V čem obce nejvíc chybují při podávání žádosti o dotace?
Hlavně ve formalitách, v banálních věcech. Například se stane, že žádost dojde v obálce, jíž chybí označení "Státní program", takže se otevře jako kterákoli jiná zásilka. Tím je samozřejmě žádost okamžitě vyřazena ze hry, protože obálky se musí otevírat najednou, před komisí, která zároveň kontroluje, zda nechybí žádná z požadovaných příloh. Tam se také chybuje - občas některá chybí. Bohužel se stává i to, že se žadatelé snaží přimět auditora k tomu, aby upravil audit tak, aby odpovídal podmínkám pro přidělení dotace. Auditorů, kteří se nechají takto svést, není mnoho, ale existují. Je to ale zbytečné, naši analytici při vyhodnocování žádostí takový pokus zcela určitě odhalí. Když máme podezření, že hodnoty nejsou v pořádku, pošleme audit Státní energetické inspekci, která je na rozdíl od nás orgánem státní správy a může si pak dotyčného auditora pozvat k pohovoru v rámci správního řízení. Loni jsme posílali takovýchto auditů k přezkoumání něco přes dvacet. Auditor z toho pak má nepříjemnost a žadatel přijde o možnost se o dotaci ucházet.
Zmínil jste pasivní domy. Jsou opravdu takovým zázrakem, jak někteří odborníci uvádějí?
Ano, jsou. Zatímco spotřeba energie na metr čtvereční je v průměrném domě asi 120 kWh a v nízkoenergetickém maximálně 50 kWh, v pasivním dosáhne nejvýše 15 kWh. To je tak obrovská úspora, že opravdu stojí za to věnovat jí pozornost. Důležité je zajistit správné větrání - v místnosti by se měla vyměnit za hodinu asi polovina vzduchu, jinak vznikají plísně, ale jinak tu žádné zvláštnosti nejsou.
Když jsou tyto domy tak fantasticky úsporné, proč se tedy nestaví masově?
Jednoznačně je to otázka pořizovací ceny. Rodinný domek středních parametrů se dá pořídit už za tři milióny korun. Když chce někdo po stavební firmě dům nízkoenergetický, dá za stejný dům asi milión a půl korun navíc a u pasivního cena vzroste na pět miliónů.
Přitom podle některých odborníků by nízkoenergetický dům neměl být proti klasickému dražší o víc než osm a pasivní o deset procent. Já jsem opatrnější, pro první případ říkám, že je to deset procent a pro druhý patnáct. Stavební firmy si však přirážejí až 30 procent. Nejsou na to zařízeny, vymlouvají se, že nemají potřebné materiály, přitom jde o ty klasické, u nás běžně dostupné. Problém je tedy v ceně a ve značné nepřipravenosti našich stavebních firem.
