Je ověřeno badateli i laickou veřejností, že kroniky patří k významným zdrojům poznání historie našich měst a obcí. Až do jara letošního roku jejich novodobé vedení upravoval zákon č. 80/1920 Sb. a vládní nařízení č. 169/1932 Sb. Šlo tedy o právní předpisy přijaté ještě v meziválečné Československé...
Je ověřeno badateli i laickou veřejností, že kroniky patří k významným zdrojům poznání historie našich měst a obcí. Až do jara letošního roku jejich novodobé vedení upravoval zákon č. 80/1920 Sb. a vládní nařízení č. 169/1932 Sb. Šlo tedy o právní předpisy přijaté ještě v meziválečné Československé republice. Jejich nahrazení novým zákonem č. 132/2006 Sb. si vyžádalo několik okolností. Jednak již nebyly v souladu se současnou legislativou a navíc se objevily i nové možnosti, jak provádět kronikářské zápisy a uchovávat dokumentaci.
ELEKTRONICKÁ PODOBA
Právě možnost vést kroniku na počítači nový zákon výslovně umožňuje a její elektronickou podobu zrovnoprávňuje s ručně vedenou. Zejména s nástupem mladé generace kronikářů se tento trend bude jistě stále více prosazovat. Je však zapotřebí upozornit na určitá úskalí, která použití soudobé techniky provázejí. Dnes běžně užívaná záznamová média jsou totiž schopna zajistit uložení kroniky v elektronické podobě pouze na historicky krátký čas, například u disket maximálně na několik roků a u CD a DVD podle zatímních odhadů také jenom na desítky let. Ke všemu vzhledem k velmi rychle se měnícímu programovému vybavení existuje obava, zda takto uloženou kroniku budeme schopni po určitém čase vůbec přečíst. Problémovým řešením je potom i zákonná povinnost kroniku vedenou na počítači každý rok vytisknout, neboť podle odborníků jsou tisky na současných tiskárnách (laserových, inkoustových, jehličkových, bublinkových apod.) pro dlouhodobé uchovávání stejně nevhodné.
POSTAVENÍ KRONIKÁŘE
Odpovědný pracovník Státního okresního archívu v Pardubicích Mgr. Pavel Šrámek, Ph.D. upozorňuje ještě na další problémy, které se mohou objevit. Nový zákon předně téměř nezmiňuje osobu kronikáře, takže jeho postavení je nejasné. Zároveň zrušil povinnost zřídit letopiseckou komisi a tím ponechává zcela na vůli obcí, zda si ji budou chtít zřídit na základě stávajícího zákona o obcích nebo ne.
Otázky vyvolává i neurčitost některých částí nového zákona. V paragrafu 4 například ponechává občanům obce možnost nahlížet do kroniky a přiznává jim právo na opravu v jejím zápisu. Neuvádí však konkrétně způsob, jak opravu provést, což může vyvolat řadu sporů. Není ani jasné, zda změny a opravy lze požadovat jenom ke kronice vedené nebo také k již uzavřené. Podle jmenovaného pracovníka Státního okresního archívu v Pardubicích bude asi nutné přistoupit na to, že se písemné znění opravy nebo dodatku k zápisu ke kronice přiloží a tak se stane její součástí. Ostatně u ručně vedených kronik je písemné doplnění těžko proveditelné.
Na Pardubicku ji už dlouhodobě poskytuje Státní okresní archív, a to formou individuálních konzultací, písemných informací i každoročních společných setkání všech kronikářů. Ze 115 měst a obcí pardubického okresu jich má ovšem kronikáře zhruba sedmdesát. Bude asi odpovídat též zkušenostem z jiných regionů, že mezi nimi mírně převažují ženy a z profesí učitelé, následovaní úředníky a techniky. Jejich věkový průměr se přitom pohybuje kolem šedesáti roků, přičemž nejstaršímu kronikáři z obce Hlavečník je rovných osmdesát let.
Mělo by být ctižádostí každé obce mít jistotu kvalitně vedené kroniky. Nejen snad proto, že jim to příslušný zákon výslovně ukládá. Samy od sebe by měly vytvářet vhodné podmínky k tomu, aby byly zaznamenávány "zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím". V tom má nezastupitelné místo kronikář, jemuž by se tak mělo všude dostávat odpovídající morální i finanční podpory.
