Tento zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost v sociálních službách nebo podle zvláštních právních předpisů při pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, ve zdravotnických zařízeních, ve...
Tento zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost v sociálních službách nebo podle zvláštních právních předpisů při pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, ve zdravotnických zařízeních, ve věznicích, v zařízeních pro zajištění cizinců a v azylových zařízeních. (Viz § 1 odst. 2 zákona o sociálních službách.)
KVALITNÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY = KVALITNÍ PRÁCE S LIDMI
S novým nastavením systému sociálních služeb je snaha klást větší důraz na kvalitu poskytovaných sociálních služeb a rozhodování v této oblasti. Procesem rozhodování o přiznání příspěvku na péči jsem se zabýval v předchozím dílu. Jen pro připomenutí: Tím, kdo rozhodne ve správním řízení o přiznání peněžitého příspěvku, je úředník obce. Ten rozhoduje na základě posudku zdravotního stavu žadatele (vypracovaným úřadem práce) a výsledku sociálního šetření (prováděného právě sociálním pracovníkem). Sociální pracovník by však na obci měl vykonávat mnohem více činností než jen sociální šetření za účelem přiznání příspěvku na péči. Některé z nich jsou uvedeny v úvodu mého článku - agenda pomoci v hmotné nouzi (kterou zabezpečují obce s pověřeným obecním úřadem), sociálněprávní ochrana dětí a další.
Sociální pracovník by měl rovněž řešit sociálně právní problémy v zařízeních poskytujících služby sociální péče nebo třeba provádět sociálně právní poradenství na obecním úřadě. Jeho úkolem je rovněž poskytovat krizovou pomoc nebo sociální rehabilitaci (což je jedna ze služeb sociální prevence - viz § 70 zákona). Na první pohled to vypadá, že každá obec bude potřebovat takových sociálních pracovníků hned několik, na druhou stranu však ne všechny činnosti zabezpečuje obec - některé z nich by měli zabezpečovat spíše poskytovatelé sociálních služeb.
Při rozsahu a důležitosti agendy je jenom škoda, že pro sociální pracovníky nebyl vypracován zvláštní zákon a pouhé teze zákonné úpravy byly z rozhodnutí vlády přiřazeny k připravovanému zákonu o sociálních službách. To odráží i systematika zákona, kdy jsou pasáže zabývající se zaměstnanci v sociálních službách vklíněny téměř na úplný konec zákona před ustanovení přechodná a závěrečná. V připomínkovém řízení se pak řada připomínkových míst proti tomuto postupu ohrazovala a samotná úprava postavení sociálního pracovníka zůstala poněkud stranou pozornosti. Troufám si tvrdit, že v části osmé zákona bude tak mnoho prostoru pro různé výklady a časem se jistě objeví nedořešené záležitosti.
PŘEDPOKLADY PRO VÝKON SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA
Sociálním pracovníkem se může stát ten, kdo je způsobilý k právním úkonům, je bezúhonný, zdravotně způsobilý a má potřebnou odbornou způsobilost. Způsobilost k právním úkonům se posuzuje podle občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) a o jejím omezení či úplném zbavení rozhoduje soud, který zároveň stanovuje opatrovníka. Osobně nepovažuji za příliš reálné, že by se o pracovní místo ucházel takový člověk, nicméně tato podmínka se může stát důležitou u stávajících sociálních pracovníků. Pokud jim bude omezena z nějakého důvodu způsobilost k právním úkonům, nemohou již nadále zastávat pozici sociálního pracovníka /a je to důvod pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. e) - nesplnění předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce/.
Bezúhonným je podle § 79 zákona ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen pro kterýkoliv úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s vykonáváním činností při poskytování sociálních služeb nebo činností s nimi srovnatelných. Případně jestliže mu bylo toto odsouzení již zahlazeno (podle povahy trestného činu od 3 do 10 let po výkonu trestu). Bezúhonnost se dokládá výpisem z evidence rejstříku trestů, který nesmí být starší 3 měsíců. Je vhodné, aby výpis byl překládán při výběrovém řízení na nového zaměstnance obce - sociálního pracovníka. O doložení tohoto výpisu bych pro jistotu požádal i stávající sociální pracovníky. Zdravotní způsobilost zjišťuje a posudek vydává praktický lékař. Postačuje pouhá prohlídka fyzického stavu. Není třeba speciálních psychotestů (proti čemuž někteří odborníci při přípravě zákona protestovali).
Poslední, co musí adept na post sociálního pracovníka prokázat, je odborná způsobilost. Česká společnost již tradičně přisuzuje váhu dosaženému vzdělání a ani v tomto ohledu tomu není jinak. Požadováno je minimálně vyšší odborné vzdělání v oborech zaměřených na sociální práci, sociální pedagogiku, sociálně právní činnost nebo charitní práci. V ideálním případě by funkci měl vykonávat vysokoškolák (bakalář nebo magistr) vzdělaný v sociální práci, politice, pedagogice, péči nebo speciální pedagogice. Sociálním pracovníkem se může stát rovněž každý vysokoškolák, který absolvuje akreditované vzdělávací kursy a má minimálně pětiletou praxi v oboru.
STÁVAJÍCÍ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍCI NA OBCÍCH
V rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) pro příští rok se sice nacházejí prostředky vyčleněné pro zaměstnání 400 sociálních pracovníků (které budou prostřednictvím příspěvku na výkon přenesené působnosti rozepsány na obce s rozšířenou působností), je však naivní se domnívat, že po 1. lednu 2007 (účinnost zákona) se najednou objeví 400 nových v oboru dostatečně vzdělaných lidí. V první řadě si tak zjistěte, kdo vykonává ve vašem úřadě činnosti sociálního pracovníka uvedené v § 1 odst. 2 a § 109. Pokud někdo takový existuje (jakože by měl), lze jej k 1. lednu 2007 považovat za sociálního pracovníka i bez vyššího odborného nebo vysokoškolského vzdělání. Umožňují to přechodná ustanovení zákona (konkrétně § 120 odst. 11 a 12). Pravda, tito lidé si musí v určitých lhůtách doplnit vzdělání (minimálně na úroveň vyšší odborné školy), ovšem pouze jestliže jim je méně než 50 let (tzn. ročník 1956 a mladší).
Sehnat v neatraktivních lokalitách alespoň nějakého sociálního pracovníka s vysokoškolským vzděláním může být problém. Určitým extrémním řešením je pak využít (až na samé hranici zneužití) dikce zákona a zaměstnat ještě v tomto roce někoho bez odpovídajícího vzdělání (zato však seriózně hledajícího práci) v agendě sociálního pracovníka. Po 1. lednu tento člověk bude považován za sociálního pracovníka, protože přechodná ustanovení nehovoří o tom, že by dotyčný měl práci vykonávat po delší dobu. Musí ji vykonávat pouze k datu účinnosti zákona.
Tento člověk si však bude muset následně doplnit příslušné vzdělání. Určitě není řešením tzv. přetahovat zaměstnance místním poskytovatelům sociálních služeb (typicky neziskovým organizacím). Spíše bych doporučoval domluvit se s poskytovateli na případné spolupráci při zajišťování dalšího vzdělávání sociálních pracovníků.
Platové podmínky u sociálního pracovníka se řídí jako u dalších zaměstnanců ve veřejné správě, tj. nařízením vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Sociální pracovník je podle katalogu prací zařazen v 7. - 12. platové třídě, což znamená odměnu ve výši od 10 130 Kč do 21 890 Kč (matematický průměr je 16 010 Kč). V rozpočtu MPSV se pro rok 2007 počítá se 140 mil. Kč na 400 nových pracovníků. Měsíčně je tedy na jednoho sociálního pracovníka rozpočtována částka 29 166 Kč, která zahrnuje i režijní náklady na provoz kanceláře (nájem, světlo, teplo atd.).
PRACOVNÍK V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH
Jen okrajově upozorňuji na to, že zákon rozlišuje sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách (§ 116 zákona). Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo u poskytovatele sociálních služeb vykonává práci zahrnující přímý kontakt s klientem a de facto poskytnutí sociální služby (například pomoc při oblékání, donáška jídla, vytváření zájmové činnosti). Na pracovníky v sociálních službách se kladou nižší požadavky, co se týče odborné způsobilosti (střední vzdělání, někde i základní vzdělání), ale jde skutečně o zaměstnance poskytovatelů sociálních služeb, tedy nikoliv obcí. Obce budou potřebovat sociální pracovníky, ne pracovníky v sociálních službách - dejte si na toto dělení pozor při vypisování případných výběrových řízení. Skutečně potřebujete nej-méně absolventa vyšší odborné školy.
DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA
Sociální pracovník má (ničím nesankcionovanou) povinnost průběžně se vzdělávat. Toto vzdělání může mít několik podob (§ 11 odst. 3 zákona) - specializační vzdělávání zajištěné vysokou nebo vyšší odbornou školou, účast v akreditovaných kursech, odbornou stáž v zařízení sociálních služeb nebo účast na školicí akci. Nejpřijatelnějším v praxi by mohlo být absolvování školicí akce nebo stáž u poskytovatele sociálních služeb (který je pro toto akreditován). V otázce dalšího vzdělávání se postupuje standardně podle příslušných ustanovení zákoníku práce (§ 141a a následující). Na rozdíl od dalšího vzdělávání pracovníků v sociálních službách nelze požádat o státní dotaci (§ 104 odst. 3 zákona o sociálních službách). Nicméně je pravděpodobné, že bude uskutečněn jeden velký projekt z prostředků Evropského sociálního fondu zaměřený na vzdělávání jak pracovníků v sociálních službách, tak sociálních pracovníků.
(V posledním, tj. čtvrtém dílu našeho seriálu se zaměřím na situaci poeticky nazvanou "zmrzlý klient ve dveřích" a některé povinnosti charakteru sociální služby, které obsahuje nový zákon o pomoci v hmotné nouzi.)
Jakub Pôbiš
legislativně-právní oddělení
Kanceláře Svazu měst a obcí ČR
