Život v regionech, v nichž se nachází a těží nerostné bohatství naší Země, se v mnohém odlišuje od života v místech, kde nic takového neexistuje. Vyplývá to i z rozhovoru se senátorem Parlamentu ČR a starostou obce Stonava Ing. Ondřejem Feberem.
V poslední době jste se dost angažoval v záležitosti související s novelou horního zákona. O co vlastně šlo?
Existují tzv. chráněná ložisková území, kde je nutné se řídit speciálním horním zákonem. Stonava a celé Karvinsko k nim samozřejmě patří. Pro lidi, kteří zde žijí, to znamená spoustu omezení, zejména pokud jde o jejich nemovitosti. Například součástí každého stavebního povolení je i souhlas důlní organizace, která zde působí a může stanovovat i některé omezující podmínky. Je tu možné snadněji vyvlastňovat, vstupovat na pozemky bez souhlasu majitele, zřizovat tam různá zařízení apod. Důlní činností krajina a lidé v ní žijící utrpí nejednu škodu, stavby, které v ní existují, ztrácejí na hodnotě. Čili je tu řada omezení, jimž by měla odpovídat i práva.
V čem byl tedy problém?
Horní zákon řeší mj. náhradu za zmíněné škody. Až do letošního roku je hradila důlní organizace jen ze 60 procent. Několikaletým úsilím se nám podařilo tuto anomálii zvrátit a od 1. 1. 2006 platí novela horního zákona, která stanovuje, že důlní organizace hradí vlastníkům škody stoprocentně. Po třech měsících se ale v Poslanecké sněmovně objevil bez jakékoli předchozí rozpravy návrh opět vše vrátit do stavu před rokem 2006. Upozornil jsem na to starosty u nás na Karvinsku, dojeli jsme do Prahy a vysvětlili jsme senátorům, proč je to nesprávné a co by to znamenalo. Důsledek byl ten, že v Senátu tento nesmysl neprošel.
Jste starostou Stonavy už od roku 1990. Změnilo se během této doby pořadí priorit, problémů, které musíte řešit?
Priority se až tak nezměnily. Stále jde o sladění dvou protichůdných zájmů, tj. zájmu žít v dobrém životním a společenském prostředí, a zájmů těžebních organizací, které jsou devastační, plenivé. Ve srovnání s dobou před 16 lety je ale zásadní rozdíl ve způsobu, jakým se to promítá do praxe. Začátkem 90. let jsme se museli domáhat těch nejzákladnějších práv na ochranu a rozvoj území, na účinné vyjadřování ke způsobu a rozsahu těžby. Dnes je situace zcela jiná.
Jiné a nesporně příjemnější jsou především prostředky a způsoby jednání s těžaři. My jsme si dali za cíl chránit každý jednotlivý dům, každého jednotlivého člověka v obci. Protože zatímco v 60. letech měla Stonava 6000 obyvatel, v roce 1990 tu žilo už jen 1600 lidí. Teď jsme se ale už zase dostali na bezmála 1900 a k těm dvěma tisícovkám to dotáhneme.
Jak se vám to povedlo?
Lidé začali věřit, že stojí za to ve Stonavě žít. Dřív panovala všeobecná skepse, přesvědčení, že obec je určena k zániku, a lidé utíkali pryč. My jsme je přesvědčili o opaku. Začali jsme třeba podporovat různé společenské aktivity - pěvecké sbory, myslivost, rybáře, hornické tradice. Nechali jsme si schválit hornický prapor, stonavský znak povýšili do zákonné podoby. V roce 1993 jsme obnovili školu, která se od 80. let postupně omezovala až byla zrušena; dnes je to opět normální základní devítiletá škola.
Za peníze z náhrad důlních škod jsme přivedli na pozemky určené pro bytovou výstavbu všechny sítě a za velmi příznivou cenu nabídli parcely stavebníkům rodinných domů. Podmínkou bylo, aby se kolaudace uskutečnila do 18 měsíců po vydání stavebního povolení. Dnes je tam krásná čtvrť rodinných domků, kde žijí mladí lidé, z nichž mnozí sem přišli odjinud. Zároveň nezapomínáme na staré a osamocené spoluobčany, pro něž jsme postavili dům s pečovatelskou službou. Tím vším jsme občany přesvědčili, že jejich Stonava není na odpis.
Zmínil jste peníze od dolů na inženýrské sítě. Z toho je patrné, že ze soužití s těžaři neplynou jenom negativa.
Samozřejmě že neplynou! Těžaři mají především zcela zásadní podíl na zaměstnanosti v celém regionu. Všechny čtyři hlubinné doly zaměstnávají celkem 8000 lidí, další pracují ve firmách, které jsou na těžbu navázány. Naše jednání sice bývají složitá, ale vše dnes probíhá korektně a v přátelském duchu, i když trvá dlouho, než se dohodneme. Pak ale vedení dolů drží slovo, čehož si velice cením. To je zásadní rozdíl proti minulým praktikám. Další věcí je kultura. Zpočátku bylo dost obtížné vedení dolů přesvědčit, aby zachovali hornickou kapelu, mažoretky. Dnes se jim to pozitivně vrací: Stonavské mažoretky jsou mistryněmi Evropy, hornická kapela sklízela úspěchy až v Jižní Koreji.
A finanční přínos pro obecní rozpočet asi také není zanedbatelný...
Jistě. Kromě peněz plynoucích z náhrad důlních škod jdou do našeho rozpočtu další peníze, u nás se jim někdy s nadsázkou říká jidášské, o které nás chtěli novelou horního zákona také připravit. Konkrétně to znamená, že těžaři odvádějí na účet státní báňské správy půl procenta z tržní ceny uhlí vytěženého na našem území po jeho úpravě a zušlechtění. Z této částky připadne Stonavě 75 % a zbytek jde do státního rozpočtu.
Stonava několikrát uspěla i v soutěži Vesnice roku, přitom je svým charakterem asi dost netypickou vesnicí. Mohou vám vůbec vyhovovat kritéria této soutěže?
Pro většinu vesnic v severní části Moravskoslezského kraje je typická nepravidelná zástavba, bez centrální návsi či náměstíčka, vždy jsou to nějaké domky se záhumenkem jakoby poházené po kopcích. Architektonicky asi Stonava není tak zvládnutá jako třeba obce v jižních Čechách, ale rozhodně se nemusíme za nic stydět. Jde přece také o čistotu, vzhled domků, o společenský život, kulturu, služby, vztah občanů k veřejnému životu. Zde můžeme v mnohém uspět.
Žijete v regionu na rozhraní Moravy, Polska a Slovenska. Ovlivňuje to nějak život v obci?
Sousedské vztahy byly zprvu těžce nabourány těžbou uhlí. Dnes žijeme vlastně na deseti procentech území původní obce. Ale místa po těžbě jsou už rekultivovaná, není to mrtvá měsíční krajina. Osídlení je národně smíšené, kromě Čechů tu žije dost Poláků a Slováků. Umíme spolu žít, s nějakými xenofobními projevy žádné problémy nemáme.
Vraťme se ještě k ekonomice. Uváděl jste mnohé, co svádí k otázce: Kde na to berete?
Sledujeme určité cíle směřující k tomu, jak má obec vypadat. Chceme mít obdělaná pole, hezkou krajinu, máme zájem na tom, aby lidé měli ekologické topení. Přispíváme proto vlastníkům nemovitostí na zateplování domů, 220 korun na metr čtvereční a maximálně 55 tisíc korun na dům. Důsledek je ten, že většina domů je zateplených. Myslíme si, že kdo má zateplený dům, toho to i svádí k topení kvalitnějšími palivy. Další příspěvky jdou z obecního rozpočtu na chov domácích zvířat: Když má někdo pět a více ovcí, dostává na každou tisíc korun ročně.
Na koně nebo krávu je roční příspěvek 5000 korun. Vyplácí se to; nemusíme se tím o mnohá pole a louky vůbec starat a navíc ovečky, koně i krávy popásající se po kopcích vypadají v krajině hezky. A kde na to bereme? U každého rozpočtu vždy záleží na jeho diverzifikaci. Snažíme se dělit peníze rovnoměrně.
