Zhruba dvacet let se Ing. arch. Daniela Filipiová zasazuje o odstraňování architektonických bariér, znesnadňujících život lidem se zdravotním handicapem. Senátorka Parlamentu ČR jejich problémy důvěrně zná. Od roku 1986 je sama upoutána na ortopedický vozík.
Ve svém životopisu uvádíte, že k vašim zálibám patří vážná hudba, výtvarné umění, grafika. Máte také ráda památky?
Jistě; už od studentských let. Vzpomínám si na svá tehdejší páteční odpoledne: Po škole jsem chodívala nakupovat do prodejny pro výtvarníky v Platýzu na Národní třídě a pak se až do setmění, toulala městem. Praha je nádherné město, ve kterém je stále co objevovat.
Navštěvujete památkové objekty i nyní?
Samozřejmě. Když jdu sama, je sice s přístupností trochu problém, ale pokud mám s sebou manžela, bariéry pro nás nic neznamenají.
Ovšem kdybyste manžela neměla, asi by to někdy problém byl, stejně jako pro mnoho ostatních lidí.
Ano, byl. Obávám se, že při jeho řešení je někdy přístup památkářů s ohledem na lidi s handicapem zbytečně tvrdý. Chápu, že není možné dát třeba na barokní schodiště vedoucí k zámku plošinu; já bych byla první, kdo by v takovém případě křičel, že takhle ne. Rozhodně nepatřím mezi radikály a vím, že vše zpřístupnit nelze, ale někdy jde jen o nechuť.
Stavební zákon ovšem na odstraňování architektonických bariér pamatuje...
Existuje vyhláška č. 369/2001 stanovující požadavky na užívání staveb osobami se sníženou schopností pohybu a orientace, která nahradila vyhlášku ke stejné problematice z roku 1994. Podle ní je nutné všechny nové a rekonstruované stavby včetně památek řešit bezbariérově. Problém je ale v tom, že existuje možnost udělit výjimku. Na jednu stranu s tím souhlasím - věže Svatovítské katedrály opravdu zpřístupnit nelze. Ale vadí mi, že se mnohdy tato možnost zneužívá. Ověřila jsem si to bohužel nejednou na místě. Ve vyhlášce totiž není napsáno, kdo a za jakých podmínek výjimku uděluje. Tvrdím, že kdyby někdo začal systematicky vyhledávat porušování aplikace této vyhlášky, do roka obdrží snad každý stavební úřad žalobu.
Proč? Prodražuje to stavbu?
Minimálně. Jde většinou o věci, které mají na cenu stavby prakticky nulový vliv, a pokud ano, pak je to promile z její celkové ceny.
Čím si tedy vysvětlujete tuto malou vstřícnost?
Podle mne jde o postoj, co já si budu komplikovat život. Jiné vysvětlení pro to nemám. Na jedné straně se setkávám s tím, že mi třeba zavolá nějaký malý podnikatel, aby se poradil před otevřením obchodu, zda má dostatečně široké dveře. To mne vždy velmi potěší, ovšem na druhé straně vidíte velkého investora, který se vůbec nenamáhá tuto záležitost konzultovat. Ale situace se přece jen už trochu lepší. Možná i proto, že mnoho lidí na vozíku si už nenechá vše líbit a jde si třeba na stavební úřad stěžovat.
To ale nesvědčí příliš o tom, že se situace lepší.
Překonat 40 let morální devastace je nesmírně obtížné. Do roku 1990 jsem za svůj život neviděla vozíčkáře, respektive viděla jsem jediného - v zrcadle. Do své operace v roce 1986, která mne přivedla na vozík, jsem netušila, že jsou lidé se specifickými potřebami. A to jsem, prosím, byla absolventka fakulty architektury, člověk, který vytváří životní prostředí! Ale musím poctivě říct, že právě fakulta architektury v tom dnes už dělá hodně. Třeba každý rok na jaře pořádají den, který studenti stráví na vozíku. To je to nejlepší, co lze pro budoucího architekta udělat. Skupina pro odstraňování bariér existuje i při České komoře architektů; jsem její členkou. Navrhovala jsem kdysi, abychom udělali školení pro pracovníky stavebních úřadů, ale ukázalo se to jako nereálné vzhledem k obrovské fluktuaci na těchto pracovištích.
Existuje povinnost vlastníků odstraňovat architektonické bariéry i v případě, že se objekt nerekonstruuje?
Ne. Ustanovení vyhlášky č. 369, případně obecně technické požadavky na výstavbu, se začnou na stavebníka vztahovat až ve chvíli, kdy se začíná s úpravami. Pokud se nic neděje, má objekt smůlu a musí počkat na rekonstrukci. Nebo na to, že získá natolik osvíceného majitele, který tyto úpravy udělá, aniž by musel.
Vy sama jste autorkou publikace Projektujeme bez bariér. Dozví se z ní čtenář i to, jak zpřístupňovat handicapovaným památky?
Speciální návod vám asi nedá nikdo. Má publikace je neustále k dispozici a ke stažení na mé webové stránce, případně mohu poslat CD. Dozvíte se z ní, co takový člověk potřebuje. Jde o to, aby lidé obecně pochopili potřeby jednotlivých lidí. Už jsem řekla, že na barokní schodiště nedám elektrickou plošinu. Ale třeba malá přenosná rampa u vchodu nemusí vůbec vadit. U objektu je možné udělat nebo upravit zadní přístup, vložit hydraulický výtah. V krajním případě jsou řešením schodolezy - přístroje, které umí s člověkem upnutým na vozíku vylézt schody. V historických zahradách bývá někdy problémem štěrk, ale s tím se nedá nic dělat, pokud nemá utrpět estetický vzhled.
Čili technický problém by to být neměl?
Myslím, že nikoli. Je to věc citu a hlavně vůle. Trochu rostu, když třeba slyším "tak my tomu člověku na vozíčku nějak pomůžeme". Ti lidé nevědí, co říkají. Jsou to sice hezká, vstřícná slova, podaná ruka, ale není to řešení. Možná když tam přijedu já se svými ani ne 50 kilogramy, dokáží mi pomoci, ale rozhodně si neporadí se stokilovým člověkem na elektrickém vozíku. Navíc není moc příjemné, když vás někdo, kdo s tím nemá zkušenosti, rve po schodech.
Znáte ve světě i u nás některé dobré příklady zpřístupňování památek?
Říká se, že zaslíbenou zemí je Nizozemsko, ale tam jsem nebyla. Ale v západních zemích, které jsem navštívila, je to nesporně lepší. To se pozná už z atmosféry na ulici. A přístupnost památek je také větší. Třeba v pařížském Louvru se dostanete bez problémů kamkoli. U nás je potěšitelné, že skutečně dobře řešena je přístupnost přední české památky, Pražského hradu. Jednotlivá křídla jsou propojena vloženými rampami, které neznamenají žádný stavební zásah, do Španělského sálu vede obslužný výtah, kde pomáhají upravení mladí lidé, nechybějí toalety pro vozíčkáře. Vstup do chrámu sv. Víta umožňuje malá decentní plošina, které si ani nevšimnete. Dobře jsem se cítila třeba na Kuksu.
Na druhé straně se mi nelíbí, že do pražského Obecního domu musím vstupovat bočním vchodem, a přitom by stačilo u hlavního vchodu zkosit maximálně deseticentimetrový schůdek.
