V závěru 90. let 20. století začala rozsáhlá expanze zahraničních maloobchodních řetězců na tuzemský trh. Z územního hlediska jde o vysoký stupeň penetrace velkoplošných prodejen. Nejvíce jich je v Praze a silně urbanizovaných regionech, jakými jsou Moravskoslezský a Ústecký kraj nebo prostor hradecko-pardubické sídelní regionální aglomerace.
Tlaku konkurence velkoplošných prodejen jsou vystaveni nejen samotní spotřebitelé, ale také obce a města. Vývoj jako by neměl konce a stále se objevují nové. Obchodní řetězce se přitom posouvají do nižších pater v sídelním systému. Například Tesco za poslední rok otevřelo několik svých menších hypermarketů v městech střední velikosti (kolem 20 tisíc obyvatel) a další řetězce ho následují. Z tohoto hlediska čekají velké změny i ta nejmenší města, která v prostoru vystupují jako přirozená střediska obslužnosti. Do těch se pak přesunou diskontní řetězce, a nepůjde jen o potravinářský prodej, jak lze vyvozovat z expanzních záměrů některých společností.
Dynamickým vývojem prochází také segment nákupních center. V současnosti jich funguje zhruba padesát a další projekty se připravují. Vznikají nejenom na městských perifériích, která jsou pro ně z hlediska prostorových a dopravních podmínek nejpříhodnějším místem rozvoje, ale také v centrálních lokalitách jako projekty dostavby proluk či revitalizace opuštěných průmyslových areálů (viz brněnská Galerie Vaňkovka, která si svou prodejní plochou téměř 40 tisíc m2 nezadá s těmi velkými nákupními centry na okraji měst).
PROBLÉMY V ÚZEMÍ
Dosavadní praxe ukazuje, že v ČR neexistují účinné zákonné prostředky, které by jasně definovaly, co lze v rozvoji maloobchodní sítě ještě ponechat "přirozenému" vývoji a co by naopak mělo podléhat regulaci. Zkušeností ze zahraničí, které by mohly být pro nás inspirací, je přitom více než dost. Obce a města tak řeší vzniklou situaci po svém. Jedinou legislativní oporou v tomto rozhodování jim je stavební zákon, avšak ten je v praktické aplikaci téměř bezzubý. Jde především o institut změny územního plánu, kterým se mnohé na první pohled diskutabilní velkoplošné prodejny nakonec i tak dostanou do území. Ani zákon o posuzování vlivu staveb na životní prostředí, tzv. EIA, případně další zákony, nepředstavují pro obchodní řetězce větší překážku.
Některé odbory koncepce a rozvoje městských úřadů se ještě řídí tzv. žlutou knihou. V metodické příručce, kterou v roce 1998 vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci se Svazem obchodu ČR, byl nastíněn vývoj provozně-sortimentní struktury maloobchodní sítě v sídlech určité velikostní kategorie, a to v horizontu let 2000 a 2010. Vývoj, který nakonec předčil očekávání, ukázal, že i tento nástroj "plánování" rozvoje obchodních sítí není možné považovat za důležitý.
Ve skutečnosti tak stále přetrvává stav, který nasvědčuje tomu, že obce a města nedokážou vývoj obchodních sítí usměrňovat, případně nedovedou koordinovat postupy v rozhodovacích procesech na úseku územního plánování. Neregulovaná výstavba obchodních areálů proto dostává širší regionální aspekt.
Zvláštní místo v tomto směru zaujímají dnes samostatné obce, ještě nedávno administrativní součást měst, na jejichž území, často jen pár desítek metrů od administrativních hranic měst, vznikají velkoplošné prodejny a nákupní centra.
PŘÍKLAD MĚSTA OLOMOUC
V rámci koncipování zásad pro zpracování územního plánu byla pro oblast maloobchodu v Olomouci přijata velikostní kategorizace prodejních ploch. Jednotlivým kategoriím byl přiřazen významový ekvivalent obslužné funkce maloobchodních zařízení. Prodejní plochy byly rozděleny do čtyř kategorií, počínaje plochami místního významu, tj. prodejnami do 500 m2 prodejní plochy a konče prodejními plochami nad 5000 m2. Lokalizace posledně jmenované skupiny prodejen je v městském systému přípustná pouze výjimečně a navíc s doporučenými limity. Jak ale nakonec ukázal vývoj sítí velkoprodejen ve městě, většinou si obchodní řetězce "vynutily" změny územního plánu a svou vizi promítly do území.
Na území Olomouce v současnosti fungují dvě velká nákupní centra a jedno hned za jeho administrativními hranicemi. Nepočítáme-li další hypermarkety a jiné velkoprodejny, kontrolují tam zahraniční obchodní řetězce více než 50 % veškeré prodejní plochy. Jen v lokalitě Horní lán na jihozápadním okraij města (při výpadovce na Prostějov a Brno) vyrostlo během posledních let nové obchodní centrum, kapacitami i sortimentní nabídkou srovnatelné s městským centrem.
Podobně je tomu i v jiných městech, kde se extenzívní rozvoj maloobchodu v okrajových lokalitách podepsal na zásadní transformaci uspořádání městských funkcí.
V podstatě jediným velkoplošným projektem z nedávné minulosti, který město odmítlo, avšak až poté, co se zvedla ostrá kritika veřejnosti k chystanému investičnímu záměru, byla výstavba tzv. Paláce Morava.
Objekt měl stát v těsné blízkosti historického centra a navíc silně připomínal některá předimenzovaná a rovněž architektonicky ne příliš zdařilá nákupní centra odjinud, například Velký Špalíček v historickém jádru Brna. Palác Morava se měl nacházet v areálu městské tržnice, která je tradičním místem pro stánkový prodej různého zboží, zejména zeleniny a ovoce od drobných pěstitelů a prodejců.
Poté, co bylo v roce 2002 na nátlak veřejnosti revokováno zastupitelstvem města původní souhlasné stanovisko s umístěním obchodně-zábavního střediska do prostoru tržnice, uskutečnila se veřejná diskuse nad budoucností této lokality. Veřejné projednání bylo na zakázku svěřeno Centru pro komunitní práci (CpKP). Smyslem projektu Nová tvář prostoru tržnice bylo vtáhnut širokou veřejnost do rozhodovacího procesu o dalším využití území.
V letech 2002 až 2003 se tak uskutečnila série mediálních programů, zejména workshopy, výtvarná soutěž apod. A také anketa, která zjišťovala názory lidí na další uspořádání inkriminované lokality. Výsledky byly předány magistrátu. Zastupitelé na jejich základě později rozhodli o regeneraci prostoru ve prospěch tržiště.
Zdeněk Szczyrba
katedra geografie Přírodovědecké fakulty
Univerzity Palackého, Olomouc
