Zdvojený model veřejné správy, kdy se pod jednu střechu úřadů obcí a měst dostává jak samospráva, tak státní správa, přináší v praxi kuriózní situace. Jednou z nich je nepochybně to, že úředníci nemohou rozhodovat o věcech, které se týkají...
Zdvojený model veřejné správy, kdy se pod jednu střechu úřadů obcí a měst dostává jak samospráva, tak státní správa, přináší v praxi kuriózní situace. Jednou z nich je nepochybně to, že úředníci nemohou rozhodovat o věcech, které se týkají jejich "mateřského města". Proč?
TYPICKÉ JE ŘÍZENÍ U STAVEBNÍHO ÚŘADU
Rozhodnutí nemůže nikdy vydat zaměstnanec účastníka řízení.
Zákon o správním řízení (správní řád) číslo 71/1967 Sb., upravuje mimo jiné v § 9 odst.1 otázku vyloučení pracovníků správního orgánu z projednávání a rozhodování věci takto: "Pracovník správního orgánu je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti."
Pokud by měl tedy pracovník městského úřadu rozhodovat o záležitosti dotýkající se města, které tento úřad zřizuje, je nepochybně z projednávání a rozhodování vyloučen. Je totiž zaměstnancem účastníka řízení a má tak k tomuto účastníku "poměr".
Typické je řízení u stavebního úřadu. Ten by za stávající právní úpravy neměl ve prospěch svého města vydat žádné rozhodnutí, protože všichni jeho pracovníci jsou v citované pozici zaměstnance stavebníka.
V praxi se tato skutečnost tiše opomíjí. Nejsou-li rozhodnutí napadena, tato právní kuriozita se neřeší. Přitom je nepochybné, že by mělo dojít k postupu podle § 10: "Účastník řízení oznámí správnímu orgánu skutečnosti nasvědčující vyloučení pracovníka správního orgánu, jakmile se o nich dozví." Nebo § 11 odst. 1: "Jakmile se pracovník správního orgánu dozví o skutečnostech nasvědčujících jeho vyloučení, oznámí to neprodleně svému nejblíže nadřízenému vedoucímu..."
Nadřízený, jemuž byly důvody vyloučení oznámeny, nemá v daném případě jinou možnost než rozhodnout, že pracovníci jsou z projednávání a rozhodování vyloučeni, protože žádné jiné rozhodnutí ani přijmout nemohou. Těžko mohou totiž rozporovat poměr k účastníku řízení - městu.
Zaměstnanec účastníka řízení není svobodný v rozhodování.
Tato právní úvaha nejenže má oporu v platném zákoně, ale má též vnitřní logiku. Stěží si lze představit svobodu rozhodování pracovníka úřadu, který by měl přijmout nějaké negativní rozhodnutí proti městu, jehož je zaměstnancem - například odstranění neoprávněné stavby, zamítnutí žádosti o stavební povolení, nebo dokonce udělení pokuty za porušení zákona.
Narušení rovného postavení adresátů veřejné správy.
Rovněž rovné postavení všech adresátů veřejné správy by bylo v případě jiného právního výkladu velmi narušeno - z praxe vím, že rozhodnutí pro město, jehož byl rozhodující pracovník zaměstnancem, bylo vydáno promptně, prakticky do několika hodin, kdežto ostatní "řadoví" žadatelé na nic takového nemohli ani pomyslet. Kontrola dodržování projektů a podobně vůči svému městu je též diskutabilní. A nelze se pracovníkům ani divit, že vůči svému zaměstnavateli nijak přísně nepostupují a i jasná porušení předpisů například nepokutují.
Z hlediska zákona je přitom jednotka územní samosprávy, tj. město, účastníkem řízení jako každý jiný. Mělo by splňovat vše, co ostatní a platí pro ně stejné lhůty, sankce atd.
Praxe je však zcela jiná. Správně by však o záležitostech města měli rozhodovat pracovníci města jiného, nikoliv jeho vlastní zaměstnanci. Je to podivné, ale je to tak.
KONEC TOLERANCI DANÉHO STAVU UČINIL NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD
Nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož znění ještě nebylo publikováno, ale jehož obsah proběhl v obecných médiích, plně koresponduje s výše uvedeným právním výkladem. Říká, že pracovníci městského úřadu jsou vyloučeni ze správního řízení, které se dotýká města, jehož jsou zaměstnanci. Dalo by se též říci, že daný verdikt potvrzuje platnost zákonů pro každého.
A jsou-li zakotveny striktně důvody pro vyloučení pracovníka pro možnou podjatost, platí tato právní úprava pro všechny.
Co se stane, když rozhodne pracovník města.
Fakt, že věc nebyla rozhodována objektivně a nestranně, je velmi vážnou okolností správního řízení. Zpravidla vždy je rozhodnutí už z tohoto důvodu (a třeba jen z tohoto důvodu) napadnutelné a nadřízený orgán je musí zrušit. Pokud by tak neučinil tento nadřízený orgán, udělá to na základě podané správní žaloby soud. Proto odkládat rozhodnutí o vyloučení pracovníka se nemusí vyplatit, jen to oddálí vydání pravomocného rozhodnutí, o které město usiluje. To proto, že vydané rozhodnutí bude pravděpodobně zrušeno a celý proces se bude opakovat.
ŘEŠENÍ
Za existence zdvojeného modelu veřejné správy řešení této kuriózní situace neexistuje. To by musely být stavební úřady, popř. úřady zabývající se životním prostředím, dopravou a podobně samostatné, podobně jako například úřady práce. Pokud se podobné vyčlenění neuskuteční, měl by pracovník úřadu v případě, že se mu na stole objeví jako účastník řízení město - jeho zaměstnavatel, oznámit svému nadřízenému svou podjatost.
Ať se to zdá jakkoli úsměvné, žádá to zákon, logika i pravidla fair play pro ostatní účastníky řízení. Dostane-li se do sporu o realizaci určité stavby například město - občan, nebo město - sousední obec, měli by být úředníci vykonávající státní správu zcela nestranní. Mohou však takoví opravdu být, jsou-li zaměstnanci města? Jistěže ne. A pokud ano, lze to považovat za akt ryzí osobní odvahy.
PŘÍKLAD Z PRAXE, KTERÝ VŠAK NENÍ OJEDINĚLÝ
To, že můj výklad má své opodstatnění a že Nejvyšší správní soud se nemýlí, když hodnotí pozici pracovníků úřadu vůči městu jako neoddiskutovatelnou podjatost, dokládá následující skutečný příklad z praxe.
Město XY provozovalo skládku na tuhý domovní odpad. Ta byla v roce 1993 uzavřena kvůli plánované rekultivaci. Soukromý subjekt však s tichým souhlasem daného města namísto rekultivace na skládku navozil načerno tisíce tun dalšího odpadu. Samozřejmě za velké peníze pro sebe sama. Vše v rozporu s původním projektem rekultivace.
Když na to přišla sousední obec, které část pozemků patřila, město XY místo toho, aby načerno navezený odpad odstranilo, se snaží tento stav legalizovat dodatečným povolením. Jinak má obrovský problém, kam s odpadem, za jehož uložení inkasoval někdo jiný.
Proces dodatečného povolení iniciovalo na svém stavebním odboru, který jej začal zcela vážně projednávat. Obec - majitelka pozemků, namítla podjatost těchto pracovníků. Neuměla si totiž představit, že by pracovníci města nařídili "svému" městu odstranit tisíce tun odpadu. Námitka podjatosti byla zamítnuta tajemníkem téhož města.
Řízení tedy pokračuje, avšak tato námitka samozřejmě uspěje v dalším průběhu řízení. Pracovníci, kteří o věci rozhodují, neformálně naznačují, že si vůbec nemohou dovolit městu nevyhovět...
Po pravomocném skončení tohoto typického příkladu se k jeho výsledkům ještě na stránkách Moderní obce vrátíme. Už dnes však popsaný případ dokumentuje nesvobodu úředníků - zaměstnanců města a nerovný přístup způsobený zdvojeným modelem státní správy a samosprávy pod jednou střechou.
advokátka
stálá spolupracovnice redakce
