Spolu se vznikem tržního prostředí se masívně rozšířila i reklama, která zasáhla rovněž městské památkové rezervace a zóny i ochranná pásma kulturních památek.Města a obce se ji s větším či menším úspěchem pokoušejí...
Spolu se vznikem tržního prostředí se masívně rozšířila i reklama, která zasáhla rovněž městské památkové rezervace a zóny i ochranná pásma kulturních památek.
Města a obce se ji s větším či menším úspěchem pokoušejí regulovat. K dispozici přitom mají nedokonalou a v mnohém už překonanou legislativu.
STAVEBNÍ PŘEDPISY
Základním právním předpisem, který se předmětné problematiky týká, je zákon číslo 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon). Ten v ustanovení § 71 odst. 2 až 5 upravuje postup při povolování informačních, reklamních a propagačních zařízení. Přestože zákon neuvádí definici těchto pojmů, lze dovodit, že zmíněné tři kategorie rozlišuje. Různí se i zákonný postup pro jejich pořízení. V zásadě jde o dva procesní způsoby - pro reklamní stavby a pro reklamní zařízení.
Zatímco stavby pro reklamu vždy vyžadují územní rozhodnutí, stavební povolení a kolaudaci, informační, reklamní a propagační zařízení tomuto režimu podléhají pouze tehdy, zaujímají-li plochu větší než 0,6 m2 a jsou viditelná z veřejných prostorů.
Ohlášené zařízení lze provést jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jeho provedení nemá námitek. K podání žádosti o povolení nebo ohlášení těchto prací je oprávněn vlastník pozemku nebo stavby, případně ten, kdo prokáže jiné právo k použití pozemku nebo stavby pro požadovaný účel.
Umísťování reklamních a propagačních zařízení na stavbách, které jsou kulturní památkou nebo se nacházejí v chráněném území, je možné pouze se souhlasem příslušného výkonného orgánu památkové péče.
DVĚ MOŽNOSTI: ZÁKONNÉ ZMOCNĚNÍ A REGULAČNÍ PLÁN
Stavební předpisy poskytují obcím v podstatě dvě možnosti, jak přímo ovlivnit umísťování reklamních zařízení. První z nich je zákonné zmocnění podle § 71 odst. 6 stavebního zákona, které obcím umožňuje, aby stanovily své požadavky pro umísťování zařízení ve svém územním ohledu podle místních podmínek. Obce mohou režim umísťování reklamních zařízení regulovat obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti. Do samostatné působnosti patří tato problematika proto, že souvisí s tvorbou životního prostředí.
Při vydání obecně závazné vyhlášky nesmí obec překročit své zákonné zmocnění ani se dostat do rozporu s prováděcími vyhláškami stavebního zákona. Obecní vyhláška může například stanovit požadavek, aby reklamní zařízení byla umísťována mimo historické centrum, nemůže však v celém územním obvodu obce umísťování reklamních zařízení zakázat. Obecní vyhláška rovněž nemůže stanovovat požadavky na povolování těchto zařízení, požadavky na podklady přikládané k ohlášení apod.
Druhou možností jak usměrňovat reklamní zařízení na území obce je cesta územně plánovací dokumentace, a to prostřednictvím regulačních plánů. Regulační plán stanoví využití jednotlivých pozemků a určuje regulační prvky plošného a prostorového uspořádání. Regulační plány pořizuje obec v přenesené působnosti buď pro část území obce, nebo - zejména u menších obcí - pro celé území obce, pokud jsou zde jednoznačné územně technické a urbanistické podmínky.
K základním informacím, které slouží jako výchozí podklad pro zpracování územně plánovací dokumentace, patří mimo jiné údaje o území z hlediska památkové péče, jako jsou údaje o objektech a územích chráněných podle zákona o státní památkové péči - památky zapsané v seznamu UNESCO, národní kulturní památky a nemovité kulturní památky zapsané v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR, památkové rezervace a zóny, archeologické lokality a příslušná ochranná pásma.
V regulačním plánu mohou být z důvodu ochrany veřejného zájmu stanovovány regulační prvky v mezích zmocnění příslušných speciálních předpisů, tedy i zákona o státní památkové péči.
Je-li vydána vyhláška upravující umísťování reklamních zařízení obcí, stavební úřad z ní vychází a je jejím zněním vázán, stejně tak jako v případě, že o reklamních zařízeních pojednává regulační plán.
NÁVRH NOVÉHO ZÁKONA
V současné době je v paragrafovém znění připraven nový stavební zákon, který po téměř třiceti letech existence nahradí zákon číslo 50/1976 Sb. Nesporným přínosem nové úpravy bude mimo jiné uvedení zákonných definicí základních pojmů.
Především bude zákonem definován pojem stavba. Za stavbu budou považována jednak veškerá stavební díla, která vznikají stavební či montážní technologií na staveništi, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité materiály a konstrukce, účel a dobu trvání. Za stavbu se považují také výrobky, které plní funkci stavby. Zařízení pro účely stavebního zákona je definováno jako informační a reklamní panel, tabule, deska, výkladec či jiná konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu. Při pochybnosti, zda jde o stavbu nebo zařízení, je určující stanovisko stavebního úřadu.
Pokud bude nový stavební zákon přijat v navrhovaném znění, nebude ani nadále nutné povolení, ani ohlášení ke stavbám a zařízením informačních a reklamních zařízení umísťovaných mimo ochranná pásma pozemních komunikací, u nichž byla územním rozhodnutím nebo územním souhlasem omezena doba trvání nejvýše na tři měsíce a jejichž výška nepřekračuje 10 m a reklamní plocha 20 m2. Ohlášení stavebnímu úřadu budou vyžadovat informační a reklamní zařízení o ploše větší než 0,6 m2 na stavbě nebo na pozemku umísťovaná mimo ochranná pásma pozemních komunikací.
Zařízení, která nevyžadují povolení, ohlášení ani jiné posuzování podle stavebního zákona, však samostatně podléhají režimu zákonů speciálních, především zákona o pozemních komunikacích, o dráhách a o státní památkové péči.
PAMÁTKOVÉ PŘEDPISY
Právní úprava vychází ze zákona číslo 20/1987 Sb., o státní památkové péči , ve znění pozdějších předpisů (dále jen památkový zákon). Tento zákon je poplatný době svého vzniku a přes několik novelizací klade v současnosti značné nároky na výklad v souladu se současnou úrovní společenských vztahů.
Jelikož umísťování reklamních a propagačních zařízení na stavbách, které jsou kulturní památkou nebo se nacházejí v chráněném území, je možné pouze se souhlasem příslušného orgánu státní památkové péče, podléhají režimu § 14 památkového zákona. Toto ustanovení ukládá povinnost také vlastníku, případně uživateli nemovitosti, která sice není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, vyžádat si předem závazné stanovisko úřadu obce s rozšířenou působností.
Orgán státní památkové péče vydá své stanovisko na základě předchozího písemného vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Příslušnou odbornou organizací jsou od 1. 1. 2003 územní pracoviště Národního památkového ústavu (dříve Státní ústav památkové péče), jehož zřizovatelem je Ministerstvo kultury.
ZKUŠENOSTI Z OLOMOUCE
Pro městskou památkovou rezervaci Olomouc, druhou největší po Praze, přijalo zastupitelstvo města Olomouce regulační plán městské památkové rezervace v říjnu 2002. Reklamou a reklamním zařízením se v tomto dokumentu rozumí prvky městského mobiliáře určené ke krátkodobému i trvalému veřejnému doporučování zboží ke koupi či veřejné prezentaci firem a jejich výrobků bez vztahu k prostorům a objektům městské památkové rezervace.
Propagačním zařízením se pak rozumí maximálně na jeden měsíc instalované prvky městského mobiliáře sloužící k časově omezenému "veřejnému uvedení ve známost" (propagace kulturních akcí probíhajících v prostorách městské památkové rezervace, zahájení provozu nebo činnosti firem apod.). Informační zařízení je definováno jako mobiliář trvalejšího charakteru sloužící k orientaci v řešeném území (městské informační systémy), případně seznamující návštěvníky s historií i současností městské památkové rezervace (informační tabule, označení provozoven).
Vyhláška o závazné části regulačního plánu městské památkové rezervace Olomouc v zásadách prostorového uspořádání území požaduje užití reklamy v řešeném území omezit na minimum. Výjimečně se připouští:
dočasné umísťování propagace firem na lešení rekonstruovaných budov, kdy lze překročit plošný limit 0,6 m2; podmínkou je přímý vztah k firmě podílející se na obnově objektu a odstranění reklamy bezprostředně po ukončení stavby;
umísťování maloplošných (max. 0,6 m2) mobilních propagačních a informačních zařízení na chodnících a veřejných prostranstvích před objekty a na objektech; podmínkou je stanovení limitního počtu na objekt, každodenní odklízení a souhlas památkových orgánů;
umísťování trvalých informačních zařízení na budovách a nezastavěných plochách v městské památkové rezervaci (městské informační systémy); podmínkou je kvalitní design a souhlas památkových orgánů.
Regulační plán nepřipouští umísťování velkoplošných reklam a reklamních zařízení (nad 0,6 m2) a rovněž reklam splňujících uvedený plošný limit, avšak bez vztahu ke konkrétním objektům a prostorům v městské památkové rezervaci. Zapovídá se rovněž záměrné kombinování velkoplošné reklamy s jinými užitkovými prvky mobiliáře včetně informačních systémů.
ZÁVĚREM
Pokud si umístění reklamních zařízení vyžádá zásah do stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci nebo zóně, představuje zásah tohoto typu stavební úpravu ve smyslu § 14 odst. 2 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. V takovém případě orgán státní památkové péče vydává stanovisko podle § 14 ve formě správního rozhodnutí.
V případech, kdy umístění reklamních zařízení je uskutečněno neinvazní formou (například přivázání textilní reklamy na stávající držáky umístěné na fasádě), platí pro postup příslušného stavebního úřadu ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona. Vede-li v takovém případě stavební úřad řízení, rozhodne v něm se souhlasem dotčeného orgánu státní správy, který hájí zájmy památkové péče. Příslušný orgán státní památkové péče je povinen identifikovat zájmy státní památkové péče a zhodnotit dopad navrhovaných úprav na tyto zájmy.
Právnická fakulta UP Olomouc
Magistrát města Olomouce
Co musí obsahovat ohlášení reklamních zařízení z hlediska stavebních předpisů:
jméno, event. název a adresu či sídlo osoby, která zařízení ohlašuje;
druh, účel a dobu trvání zařízení;
označení stavby nebo pozemku, na němž má být zařízení umístěno, a jméno (název) a adresa (sídlo) vlastníka.
K ohlášení je nutno připojit:
dvojmo návrh zařízení v přiměřeném měřítku a barevném provedení (není-li obecní úřad v místě zároveň stavebním úřadem, předkládá se trojmo);
doklad, kterým ohlašovatel prokazuje právo k umístění zařízení na pozemku.
Místní podmínky nebo konstrukční řešení zařízení mohou vyžadovat i některé další přílohy, zejména:
náčrt nebo fotografii nemovitosti, případně i jejího okolí, prokazující vhodnost začlenění zařízení do prostoru;
technický popis konstrukčního řešení z hlediska bezpečnosti; jde-li o světelné zařízení, popis způsobu jeho napojení na elektrické vedení a údaj o tom, zda pro montáž bude nutný zábor veřejného prostranství;
doklady o jednání s orgány státní správy, s vlastníky či správci pozemních komunikací, sítí technického vybavení a rozhodnutí, stanoviska, vyjádření, souhlasy, posouzení případně jiná opatření dotčených orgánů státní správy, vyžadovaná zvláštními předpisy;
údaj o tom, zda se provoz zařízení dotkne práv jiných osob, například zastíněním, oslněním apod.;
údaj o tom, jak provoz zařízení ovlivní podmínky přípustnosti a užívání staveb a pozemků osobami s omezenou schopností pohybu a orientace.
ZDROJ: AUTORKY
Judikát z Českých Budějovic
O pokutě za správní delikt v souvislosti s reklamním zařízením rozhodoval například Krajský soud v Českých Budějovicích (č.j. 10 Ca 372/94-11 ze dne 18. 11. 1994). Stavební úřad České Budějovice vydal rozhodnutí o umístění stavby reklamního zařízení o rozměru 10,2x2,4 m dřevěné konstrukce na konstrukci dosavadních reklamních panelů ve výši 60 cm od povrchu pozemku. Tímto rozhodnutím bylo současně upuštěno od vydání povolení stavby - reklamního zařízení. Šetřením státního stavebního dohledu byla zjištěna instalace reklamního zařízení o rozměrech 12x2,4 m s nástavbou 0,65 m. Následně stavební úřad rozhodl o porušení § 106 odst. 1 písm.b) stavebního zákona a uložil pokutu provozovateli zařízení, který se po neúspěšném odvolacím řízení obrátil na soud. Jako žalobce namítal, že došlo ke změně zařízení, které se svou povahou blíží krátkodobému zařízení, na které se nevztahuje povinnost žádat o vydání povolení. Po soudním přezkumu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a bylo toto rozhodnutí potvrzeno.
Reklamní zařízení bylo v daném případě instalováno na základě územního rozhodnutí, které stanovilo podmínky pro jeho zřízení, přičemž od vydání povolení bylo upuštěno. Územní rozhodnutí představovalo tudíž oprávnění ke stavbě reklamního zařízení. Záleží na úvaze stavebního úřadu, zda od vydání povolení podle výsledku územního řízení upustí. Předpokladem pro takovýto postup však je, že cíle sledovaného vydáním povolení bylo dosaženo již vydáním územního rozhodnutí. Z hlediska aplikace § 106 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je třeba povolením rozumět rozhodnutí, které žalobce ke stavbě opravňovalo.
Správní předpisy užívají pro označení individuálních správních aktů řadu termínů, v důsledku čehož nelze při aplikaci předpisu využívat pouze gramatický výklad, ale je nutno zabývat se smyslem a účelem právního předpisu. Logickým výkladem proto soud dospěl k závěru, že termínu povolení je nutno podřadit i územní rozhodnutí.
V odůvodnění citovaného rozsudku se uvádí, že opačným výkladem by byla založena nerovnost mezi stavebníky s povolením k provedení reklamního zařízení a stavebníky s územním rozhodnutím, případně dodatečným povolením stavby. Zúženým výkladem termínu povolení by byl dán předpoklad pro to, že subjekty, které by územní rozhodnutí či dodatečné povolení stavby nedodržely, nebylo by možno pro správní delikt postihnout, a takové subjekty by si při zřizování reklamních zařízení mohly počínat zcela libovolně. Naopak právnické osoby, kterým bylo povolení vydáno, by při porušení těchž povinností, pouze vyjádřených v jiném správním aktu, postižitelné byly.
Zdroj: Autorky
