Architektura je uměleckou tvůrčí činností, v níž architekt rozvíjí své osobní estetické vize a své představy harmonického uspořádání prostředí. Zároveň je však i činností velmi praktickou, závislou na klientových potřebách, jeho ekonomických možnostech i myšlenkových stereotypech.
I vzhledem k této zásadní roli klienta-investora je zajímavé podívat se pod tímto zorným úhlem na domácí architektonickou produkci posledního období.
Porovnáme-li tři základní kategorie investorů - individuálního soukromého stavebníka, který staví sám pro sebe, firmu nebo stavebně podnikatelskou společnost a stavebníka veřejného, tedy stát a obec, pak právě ona třetí skupina veřejných investorů by v hodnocení toho, co vybudovali, možná dopadla nejlépe.
PŘÍKLAD DOMŮ PRO SENIORY
Jsem například přesvědčen o tom, že různé domy s pečovatelskou službou pro seniory a handicapované občany patří k nejúspěšnějším typům staveb, které u nás v posledních patnácti letech vyrostly. Zatímco z deseti nových bank a obdobných "chrámů peněz" by snad vždy jen jedna obstála před kritickým soudem a zbytek je jen okázalým předváděním bohatství, u domů s pečovatelskou službou by byl poměr úspěchů a proher asi přesně obrácený. Zcela po zásluze získal například takovýto domov v Českém Krumlově od architekta Ladislava Lábuse v roce 1998 nejvyšší ocenění v soutěži Grand Prix Obce architektů. Kvalitních staveb tohoto typu je přitom mnoho.
Právě tyto příklady prokazují, že kvalita architektury není přímo úměrná množství vynaložených peněz. Právě jistá omezenost rozpočtu spolu s humánním posláním takových zařízení zde tvůrce podněcovala, aby vsadili spíše na promyšlenost řešení, vnímavost vůči potřebám uživatelů a charakteru místa než na vnějškové efekty a drahé materiály.
Investor používající veřejné prostředky má z hlediska předpokladů vzniku dobré architektury jednu významnou přednost: Musí totiž hledat projektanta veřejnou soutěží. Tam, kde tato výzva není obcházena soutěží obchodní, v níž dominantním kritériem je pouze cena, ale kde se v architektonické soutěži skutečně hledají nejlepší nápady, má šanci i třeba v malém městě vzniknout architektura nadregionálního významu.
LITOMYŠL PATŘILA K PRVNÍM
Takto se Litomyšl, známá dříve jen svým historickým jádrem, stala poutním místem pro zájemce o zajímavou současnou architekturu. V minulém desetiletí tam totiž tehdejší starosta, nyní senátor Miroslav Brýdl zval do soutěží, ale i do jejich porot přední architekty z celé republiky. Škola T. G. Masaryka od Aleše Buriana a Gustava Křivinky, tenisová hala Petra Hrůši a Petra Pelčáka, citlivá úprava klášterních zahrad od Václava Babky, Radko Květa a Zdeňka Sendlera, stejně jako několik obytných skupin patří k tomu nejlepšímu u nás v posledním desetiletí.
Center, kde radnice sehrávají pozitivní roli v rozvoji architektury zvaním špičkových architektů, je dnes již více - jistě mezi ně patří malé Horažďovice stejně jako nepoměrně větší České Budějovice.
Veřejný investor má však pro architekta ještě jednu přednost spojenou ovšem s velkou odpovědností. Zpravidla je na něj odkázána výstavba veřejných nekomerčních budov, počínaje stavbami radnic a státních či krajských úřadů, přes kulturní a společenská zařízení všeho druhu až po školy a nemocnice. Tato zařízení nemají jen bezprostřední utilitární funkci, nýbrž i funkci symbolickou: Poukazují k tomu, že nežijeme pouze své soukromé životy, ale máme vztah i k celku, k obci, městu, k celospolečenským hodnotám. Jsou místy setkávání a pomáhají v sídlech budovat veřejnou sféru. To je pro architekturu velké téma, jehož zajímavost je umocněna tím, že tyto objekty celospolečenské integrace často stojí v centrálních historických částech sídel.
SYMBOLIKA BUDOV RADNIC
Nejvýrazněji se toto ztvárnění symbolických významů projevuje samozřejmě v objektech radnic. Prvním, kdo se pokusil vyjádřit nového demokratického ducha institucí samo-správy, byl Josef Pleskot svou přestavbou a dostavbou radnice v Benešově - jeho působivá vnitřní dvorana sleduje klasický motiv, vyjadřuje ho však moderními materiály i tvaroslovím. Úřad Městské části Prahy 17 v Praze-Řepích od manželů Staškových zase vytváří svou živou, lehce dekonstruktivistickou formou žádoucí ohnisko v šedi sídlištní zástavby. Tým architekta Svatopluka Sládečka dokázal s nepatrnými náklady vybudovat pro malou vesnici Šarovy stavbu obecního úřadu, jejíž dřevěný obklad ladí s přírodním prostředím, a přece má svou důstojnost. Naproti tomu architekti Zdeněk Jiran a Michal Kohout v dostavbě českobudějovické radnice hledali vhodnou odpověď pro historické jádro města: Odvážná nová věž v nádvoří nabízí zajímavé výhledy na město, sama je však za historickou radnicí skryta před přímými pohledy z náměstí. Navíc systém otevřených kanceláří tam má vyjadřovat i otevřenost úřadu vůči občanům.
DIALOG, NA KTERÝ SE ČEKÁ
Bylo by jistě možné uvést řadu dalších pozitivních příkladů i v rámci jiných typů veřejných staveb. Stejně jako (bohužel) množství realizací, kdy stavebník hledá jen splnění svých plošných a provozních požadavků a na skutečnou architekturu předem rezignuje. Nebo kdy v obavě před reakcí konzervativnějších občanů nedá kvalitním tvůrcům šanci přesvědčit, že i současná architektura může být obohacením pestré historické mozaiky našich sídel.
Architektura je nejveřejnější ze všech umění. Setkáváme se s ní na každém kroku - a přesto dialog o jejích současných možnostech stojí stranou veřejného zájmu. Veřejné stavby právě proto, že hrají tak důležitou roli v obraze obcí a měst, by k takovému dialogu měly podněcovat a jejich stavebníci by si měli být vědomi své odpovědnosti: Veřejnými stavbami mohou nasadit laťku kvality, která ovlivní i ambice investorů privátních, a přispět tak ke zvýšení celkové architektonické kultury svých sídel i tam, kde sami nestavějí.
Ústav dějin umění AV ČR
