Zaměstnanec je povinen. zaměstnavatel je povinen. účetní jednotka je povinna. zadavatel je povinen. Kdo to ale přesně je? Potisknout stovky stran směrnic se spornou vymahatelností a použitelností je snadné. K tomu ještě změť dodatků, příloh a metodických pokynů, a výsledek je zaručen.
Ale takový úřad stojí na hliněných nohách - zvláště pokud bychom chtěli zaměstnance sankcionovat za porušení povinností, které vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci (až po výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce), popřípadě pro neuspokojivé pracovní výsledky (až po výpověď podle § 52 písm. f) zákoníku práce).
KDO VYDÁVÁ VNITŘNÍ PŘEDPISY OBECNÍHO (MĚSTSKÉHO) ÚŘADU
V § 110 odst. 4 písm. e) zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) se stanoví, že tajemník MěÚ vydává spisový řád, skartační řád a pracovní řád městského úřadu a další vnitřní směrnice městského úřadu, nevydává-li je rada města. Rada města podle zákona o obcích schvaluje organizační řád městského úřadu, stanoví pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížností, ale může vydat i řadu dalších vnitřních směrnic, což vyplývá z pravomoci rady organizovat obecní úřad podle §102 odst. 2 zákona.
Kompetence rady vydávat vnitřní směrnice úřadu je logická zejména tam, kde rada plní určité specifické funkce, ať už jde o vyhrazené kompetence, nebo o ty tzv. zbytkové podle § 102 odst. 3 obecního zákona. Jak však řešit »pásmo nikoho«, kde není zcela jasné, zda příslušný vnitřní předpis má vydat rada nebo tajemník? Jednou z možností je, aby tajemník zpracoval a rada města schválila Metodický pokyn k vydávání vnitřních předpisů, který by jasně stanovil kompetence a odpovědnosti v této oblasti.
MATKA SMĚRNIC
Vydávání vnitřních směrnic je vlastně »malým legislativním procesem« a mělo by mít pevný řád, počínaje číselníkem, jenž jednoznačně identifikuje každý předpis a vše, co k němu patří (dodatky, přílohy, formuláře, matice zodpovědnosti). Autor (správce) vnitřního předpisu by měl před jeho schválením předložit návrh vnitřního předpisu nebo jeho revize k posouzení a připomínkám všem zainteresovaným pracovníkům.
Metodický pokyn k vydávání vnitřních předpisů by dále měl stanovit povinné náležitosti směrnic (až například po termín poslední revize v zápatí každého listu, aby bylo jasné, s kterou verzí směrnice zrovna pracujeme). Důležité je také, aby každý nově vydávaný vnitřní předpis obsahoval popis vazeb na další vnitřní předpisy, účinné v době jeho vydání. Autor je tím přinejmenším donucen si je přečíst. Zároveň se tak omezí riziko, že vnitřní směrnice opsané z různých vzorů si budou navzájem protiřečit.
Autor předpisu by pak měl ručit za jeho aktuálnost a za soulad s obecně závaznými právními předpisy. Rolí tajemníka by mělo být dbát na systém, provázanost vnitřních předpisů, ale především na jejich »užitečnost« pro uživatele i úřad jako celek.
PROČ TO VŠECHNO DĚLÁME
Cílem by mělo být vytvoření jednoduchého, přehledného systému vnitřních předpisů. Především je však třeba odpovědět si na otázku, mají-li být vnitřní směrnice především metodickými pokyny, v nichž se úředníci dozví, co mají dělat a jak, nebo je-li naší prioritou vymahatelnost směrnice. (Jinými slovy: do jaké míry má směrnice pomáhat zaměstnavateli, aby například ustál u soudu výpověď danou zaměstnanci.)
Nic proti metodické roli směrnic - pozor však na zbytečnou akademičnost, mnohomluvnost a zejména na opisování obecně závazných právních předpisů. (Doporučuji raději použít »legislativní odkazy« - metodickou funkci plní stejně dobře, ne-li lépe, protože vedou uživatele k tomu, aby nahlížel do předpisů, o které se daná směrnice opírá.)
SMĚRNICE MUSÍ UMĚT KOUSNOUT
Směrnice musí být dostatečně konkrétní, aby bylo jasno, jaká práva a povinnosti z nich vyplývají a komu. Pokud jde o vymahatelnost, je v první řadě potřeba zmínit pracovní řád (§ 306 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Ten by měl zejména rozvádět povinnosti zaměstnance podle konkrétních podmínek u zaměstnavatele. V praxi však povinnosti zaměstnancům stanoví i celá řada dalších směrnic, od směrnice o poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. až po kontrolní řád města.
Vymahatelnost takových vnitřních předpisů by byla nesporná, pokud by byly přímo přílohami pracovního řádu (včetně schválení odborovou organizací). I pouhý odkaz v pracovním řádu je lepší než nic. Nemá-li úřad stát na hliněných nohách bezzubých metodických doporučení, musí vnitřní směrnice umět i »kousnout«.
JOSEF MATOCHA
tajemník MěÚ Valašské Meziříčí
Směrnice a jak na ně
Vydávání vnitřních směrnic je malým legislativním procesem a má mít pevný řád, včetně číselníku, jenž jasně identifikuje každý předpis a vše, co k němu patří (dodatky, přílohy, formuláře, matice zodpovědnosti).
Autor (správce vnitřního předpisu) musí před schválením předpisu předložit jeho návrh nebo revizi k posouzení a připomínkám všem zainteresovaným pracovníkům.
Autor předpisu zodpovídá za aktuálnost a soulad s obecně závaznými předpisy.
Každý vnitřní předpis má obsahovat popis vazeb na další vnitřní předpisy účinné v době jeho vydání.
Metodická role směrnic nespočívá ve zbytečné akademičnosti, mnohomluvnosti nebo opisování obecně závazných právních předpisů.
Směrnice musí být dost konkrétní, aby bylo jasné, jaká práva a povinnosti určuje a komu.
Vymahatelnost vnitřních předpisů podpoří, pokud budou přílohami pracovního řádu.
Vnitřní směrnice musí být dostatečně konkrétní. A nemá-li úřad stát na hliněných nohách bezzubých metodických doporučení, musí směrnice umět i »kousnout«.
