Cílem rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění je přerozdělit celkové náklady mezi jednotlivé vlastníky či uživatele bytových a nebytových prostor.
Prvním krokem při adresném rozúčtování uvedených nákladů je získání vstupních dat, na němž participuje jak vlastník objektu (zúčtovací jednotky), respektive jím zmocněný správce, tak dodavatel rozúčtování.
Při samotném výpočtu se nejprve celkové náklady na teplo pro vytápění rozdělí na základní a spotřební složku v určeném poměru (vyhláška č. 372/2001 Sb. § 4 odst.1 umožňuje procentní poměr od 40:60 až po 50:50). Výše celkových nákladů náležejících základní složce se vydělí započitatelnou plochou (součtem dílčích výměr) zúčtovací jednotky. Tím se získá cena základní složky v Kč/m2. Náměry jednotlivých I-RTN se po přepočtu změní na tzv. spotřební dílky. Výše celkových nákladů náležejících spotřební složce se vydělí počtem spotřebních dílků (součtem dílčích náměrů) celé zúčtovací jednotky. Tím se získá cena spotřební složky v Kč/spotřební dílek. Přerozdělený náklad každé uživatelské jednotky sestává z ceny základní složky (v Kč/m2) vynásobené výměrou konkrétní uživatelské jednotky a ceny spotřební složky (v Kč/spotřební dílek) vynásobené součtem náměrů v konkrétní uživatelské jednotce.
Vyhláška č. 372/2001 Sb. však v § 4 odst. 4 dále ukládá zpracovateli rozúčtování prověřit, zda se jeden každý uživatel neodlišuje v celkovém nákladu na 1 m2 od průměru o více než 40 %. Pokud ano, ukládá upravit výpočtovou metodu tak, aby tomu tak nebylo. Nejčastější příčinou nutnosti této korekce jsou jednak uživatelé parazitující na svých sousedech, od nichž se nechávají vytápět a na indikátorech mají velmi nízké až nulové náměry, jednak uživatelé plýtvající teplem s vědomím, že současná legislativa nedovolí zatížit jejich konto víc než 140 % průměrných nákladů celé uživatelské jednotky. Jinými slovy na jejich plýtvání musí participovat všichni uživatelé.
Vyhláška se týká i prostor s nižší výpočtovou teplotou. Proto korekce v oblasti minusové tolerance by neměla být na hranici 40 %, ale v souladu s Metodickým pokynem Ministerstva pro místní rozvoj ČR k vyhlášce č. 372/2001 Sb. č. j. 28203/2002 - 71 z 19. 12. 2002 by měla korespondovat s požadavky vyhlášky č. 152/2001 Sb. a zohledňovat tzv. teplotu tepelné stability objektu. Tato teplota by neměla být v průběhu otopného období podkročena ani v období útlumu vytápění, obvykle mezi 22.00 až 6.00 hod. Pokud bychom připustili spodní mez odlišnosti ve výši 40 %, akceptovali bychom fakt, že uživatelé takových jednotek měli v průběhu otopného období ve svých bytech teplotu zhruba 13,6 °C, což je jednak nepřípustné, jednak technicky vyloučené. Následná požadovaná úprava výpočtové metody v zásadě spočívá v proporcionálním navýšení základní složky tak, aby všichni uživatelé byli se svými náklady v předepsaném rozmezí. Výši korekce je nutné sdělit uživateli v jeho individuálním rozúčtování.
I přes poměrnou složitost rozúčtovacího postupu a existující legislativní omezení je motivační charakter adresného rozúčtování nákladů na teplo vycházející z principu poměrového měření nesporný. Navíc přináší i dosti velké rozdíly v nákladech pro jednotlivé uživatele v zúčtovací jednotce. Vždyť vyjdeme-li z předpokladu, že průměrné náklady budou pro typický byt 10 tisíc Kč za rok, uživatel chovající se ekonomicky uspoří ročně až 2500 Kč. Naproti tomu plýtvajícímu uživateli mohou tyto náklady vzrůst ročně až o 4000 Kč.
JIŘÍ ZERZAŇ
ista Česká republika s. r. o.
