Tento článek vznikl na základě seminární práce studentů Fakulty životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Není obhajobou průmyslové těžby vltavínů v jižních Ćechách, snaží se jen poukázat na to, že tento problém má dvě strany jedné mince a je správné hovořit o obou stejně...
Tento článek vznikl na základě seminární práce studentů Fakulty životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Není obhajobou průmyslové těžby vltavínů v jižních Ćechách, snaží se jen poukázat na to, že tento problém má dvě strany jedné mince a je správné hovořit o obou stejně objektivně. Kontrolovaná oficiální těžba není sice nejlepší variantou, ale je variantou nejméně špatnou.
Vltavíny patří mezi tzv. tektity. Jsou to přírodní skla, vznikající při dopadu meteoritů na Zemi. Při kontaktu s povrchem dochází k natavení a rozstříknutí zemského materiálu. Stáří tektitů se pohybuje maximálně do 60 miliónů let. Starší tektity již nemohou existovat, neboť jsou během této doby postupně rozpuštěny kyselinou fluorovodíkovou přítomnou v půdních minerálních roztocích. Tato kyselina způsobuje charakteristický vzhled vltavínů, respektive jejich skulptaci.
Tektity se vyskytují na několika místech planety a jsou většinou hnědočerné a neprůhledné. Výjimku ve světovém měřítku tvoří jihočeské vltavíny - zelená až hnědozelená průhledná odrůda tektitů.
PROBLÉM ČERNÝCH KOPÁČŮ
Jakmile společnost projevila zájem o vltavíny nejen jako o zajímavý minerál, ale i jako cennou šperkařskou surovinu, začalo se uvažovat o způsobu jejich získávání. Po dlouhou dobu se lidé spokojili se sběrem vltavínů na polích, kde se na nejbohatších lokalitách dalo nalézt až 500 kusů za den. Lokality se však postupně vyčerpávaly, a proto se objevily pokusy o kutání pod povrchem země. Vznikl tak problém tzv. černých kopáčů, po kterých zůstávají hluboké jámy a nepořádek, gumové rukavice, PET lahve a nákupní košíky na promývání jílu.
Zatímco dříve tam hledači přicházeli zejména po dešti, kdy se vltavíny lesknou, nyní vyrážejí před vyhlášenými výstavami drahých kamenů.
Na všech významných světových burzách se s nimi obchoduje a za každý gram se platí dvacet až třicet dolarů, z nichž Česká republika nemá ani haléř. Vzhledem k množství nabízených drahých kamenů jejich cena klesla až o padesát procent. Kolik vltavínů z republiky tedy dosud zmizelo? V posledních letech jich bylo oficiálně vytěženo dvaadvacet kilogramů. Odborníci však shodně uvádějí, že jde o tuny. Z těchto tun se neplatí ani daně, ani náklady na průzkum. Kopáči za sebou nechávají zdevastovanou zemi s desítkami jam, které obyvatelé některých jihočeských vesniček zavážejí odpadem.
V případě nezákonné těžby dochází k devastaci jak zemědělských, tak lesních pozemků a celkové škody mohou být vyšší než ty, které způsobuje obcházení horního zákona, v němž jsou vltavíny zařazeny mezi vyhrazené nerosty a jejich těžba není bez povolení možná /§ 3 odst. 1 písm. j) zákona č. 44/1988 Sb/. Černí kopáči mohou za den nalézt vltavíny v hodnotě 3000 až 5000 Kč (100 - 160 g, tedy 10 - 20 kusů).
Deset let diskusí
Stát se rozhodl ověřit vltavínové výskyty a možnost jejich průmyslového získávání již v roce 1974 prostřednictvím Geoindustrie, n. p. Projekt však zůstal jen v teoretické rovině až do počátku 90. let. Za nejlukrativnější je považováno širší okolí obce Besednice, kde je unikátní naleziště, přesahující svým významem pro vědu rámec ČR. Tamní vltavíny vynikají zvláštní hlubokou skulptací, nesrovnatelnou s jinými vltavíny z ostatních lokalit. Paradoxně výjimečnost této lokality se stala velkým problémem. Rozpoutala se více než desetiletá diskuse o její budoucnosti.
Prvotním záměrem bylo zahájit na této lokalitě oficiální těžbu. V roce 1990 vydal Český geologický úřad osvědčení pro výhradní ložisko Besednice firmě Geoindustria Praha, v roce 1993 stanovilo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) chráněné ložiskové území, což je v praxi předpokládaný rámec těžby. Současně se prohloubily problémy s nelegální těžbou. Někdejší Okresní úřad v Českém Krumlově proto vyhlásil na velké části lokality přírodní památku Besednické vltavíny I. Vltavíny tedy získaly ochranu díky zákonu č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tím se situace kolem těžby zkomplikovala. Do hry vstoupily neziskové ochranářské organizace a firma usilující o těžbu - G-plus.
Argumenty ochránců přírody
Ochranáři zastoupení především Hnutím Duha a občanským sdružením CALLA důrazně brojily proti těžbě, argumentovaly jedinečností lokality s odkazem také na statut přírodní památky. Naproti tomu Obvodní báňský úřad v Plzni stanovil dobývací prostor. Referát životního prostředí bývalého Okresního úřadu v Českém Krumlově se v celé věci choval velice liknavě, sice vyhlásil přírodní památku, v jejích stanovách je však možnost těžby výslovně zmíněna. V roce 2001 vydal souhlas s průmyslovou těžbou v požadovaném rozsahu.
Diskuse o vltavínech se dokonce přesunula na akademickou půdu, občanská sdružení získala podporu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Proti těžbě byla i Agentura ochrany přírody a krajiny v Českých Budějovicích. V roce 2001 také obyvatelé obce Besednice sepsali petici proti těžbě a zaslali ji na Krajský úřad Jihočeského kraje. Ten však petici odmítl a potvrdil rozhodnutí bývalého okresního úřadu.
Celá záležitost skončila až na Ministerstvu životního prostředí, kam byl podán podnět k přezkoumání rozhodnutí krajského úřadu. Došlo i na interpelace v Poslanecké sněmovně. Na přelomu roku 2001/2002 zrušilo MŽP rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje a vrátilo žádost o těžbu vltavínů k novému řízení.
Rozhodnutí ministerstva
Obec Besednice využila stejně jako společnost G-plus poslední zákonné odvolací možnosti. Proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí podala rozklad, případem se tudíž zabývala zvláštní rozkladová komise ministra.
Na počátku května 2002 celá kauza skončila: Ministerstvo překvapivě uvolnilo s konečnou platností naleziště besednických vltavínů k průmyslové těžbě. Tehdejší ministr Miloš Kužvart odsouhlasil, že příštích sedm let může v chráněné oblasti těžit plzeňská firma Bohemia Deposits, a. s. V současné době probíhá prospekční činnost, těžba v pravém slova smyslu to zatím není, pouze se odkrývá vltavínonosná vrstva. Hledá se nejvydatnější ložisko.
Starosta obce Besednice Jaroslav Klein osobně s těžbou souhlasí. Do obecního rozpočtu má totiž přijít z těžby částka rovnající se zhruba dvojnásobku ročního rozpočtu obce.
Odpovědět na otázku "těžit, či netěžit" v zásadě objektivně nelze, neboť všechny možné varianty mají svá negativa a v podstatě se vybíralo mezi různě špatnými variantami.
Pokud by se problém vltavínů ponechal přirozenému vývoji, bude stále dál probíhat černá těžba. Lokalit vltavínů je celkem dost, těžitelných jámovým způsobem je však jen několik. Až se vyčerpají, těžba zákonitě ustane. Než by se však tak stalo, bude se její intenzita nějaký čas zvyšovat, aby se kompenzovalo snížení vydatnosti nálezů. Nakonec budou opět sbírat vltavíny jen mineralogové, kteří budou mít upřímnou radost z ojedinělého nálezu, který rozšíří jejich sbírku.
Z ekologického hlediska je možné průmyslové těžbě mnohé vytknout, má však i své podstatné přednosti. Argumentem není snad ani to, že se vltavíny vytěží a černá těžba tak ustane. Intenzívní těžba zákonitě velice brzy způsobí příliv množství poměrně levných vltavínů na český a potažmo i zahraniční trh. Šperkaři i sběratelé by pak spíše nakupovali u firem či na burzách, čímž by černí kopáči přišli o podstatnou část svých zákazníků. Tento vývoj by mohl vést k útlumu individuální těžby.
Důležité je také hledisko následné rekultivace po těžbě. Těžařská firma počítá s návratem území do původního stavu, tj. vysázením lesa.
Obec má dokonce své vlastní plány, podle starosty by bylo vhodnější zbytkovou jámu zatopit vodou - jednak z finančního hlediska, jednak proto, že obec uvažuje i o rekreačním využití areálu.
V tomto převážně lesnatém území by vodní plocha znamenala oživení krajinného rázu. Nově vzniklá krajina však nikdy nebude mít stejnou hodnotu a v nejlepším případě ji bude možné charakterizovat jako "přírodě blízkou". Vše bude lepší než současný stav. Četné jámy po nelegální těžbě totiž nikdo sanovat nehodlá.
RICHARD POKORNÝ,
JANA ŠKODOVÁ,
Fakulta životního prostředí
Univerzity J. E. Purkyně,
Ústí nad Labem
