Je v zájmu nejen současníků, ale i dalších generací, aby se uchovala výlučnost historického vesnického prostředí. Nařízeními vlády České republiky byly proto vyhlášeny poprvé v roce 1995 a následně v roce 2004 Vesnické památkové rezervace a Vesnické památkové zóny. Přitom první kategorie - rezervace - jsou hodnoceny výše než zóny.
Na vytypovávání neporušených, hodnotných lokalit a následně na zpracovávání daných území do katastrálních map se podle ujednocené legendy podíleli pracovníci památkových ústavů. Vycházeli z platného zákona č. 20/87 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších předpisů. Zpracované mapy dále upřesňovali a upravovali tehdejší pracovníci ministerstva kultury. Ti však podle názoru pracovníka územně odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Pardubicích PhDr. Miroslava Madaje nebyli vždy znalí terénu.
SOUČINNOST S OBCEMI
Před i při zpracovávání vytypovaných území, stejně jako při dokončení příslušných návrhů byla daná problematika projednávána s dotčenými obcemi. "Téměř ve všech případech se dá říci, že obce s návrhy nesouhlasily. Někde si vyžádaly naši účast v zastupitelstvu, kde jsme přítomné seznámili s klady a zápory pozdějšího dopadu na obyvatele," shrnul získané poznatky PhDr. Madaj.
Představitele obcí i širší veřejnost vedla a stále ještě vede k odmítavému postoji kromě jiného skutečnost, že s plošnou ochranou území a obnovou památek nejde ruku v ruce památkový zákon s novelou stavebního zákona. "Ve stavebním zákoně se počítá a uvažuje spíše jen o novostavbách. Pokud nebude v novele stavebního zákona počítáno s památkami jako výjimkami, bude při stavebních opravách docházet k jejich zániku. Památkově chráněné objekty tak nebude možné uchovat pro další generace," konkretizuje danou tezi PhDr. Miroslav Madaj.
Je však zapotřebí zdůraznit, že vyhlášením plošné ochrany území ve vesnickém prostředí, ať již formou rezervace nebo zóny, se nemění postavení tamějších obyvatel. Všichni bez rozdílu mají jednu přímo zavazující povinnost. Podle paragrafu 14 odst. 6 a 7 zákona č. 20/87 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů si musí vždy vyžádat závazné rozhodnutí ke stavebním pracím.
ZKUŠENOSTI Z VÝCHODNÍCH ČECH
Návštěvník Pardubického kraje může zatím navštívit jednu vesnickou památkovou rezervaci, a to místní část městské zástavby v Hlinsku-Betlém, v okrese Chrudim. Dále může zavítat do tří památkových zón: Svobodné Hamry, Vysoká u Javorníka a Telecí. V sousedním kraji Královéhradeckém se kromě dvou rezervací (Vesce u Sobotky, v okrese Jičín a Křinic u Broumova) nalézá ještě třináct vesnických zón: Libeň a Vysočany, Karlov u Roškopova, Nové Smrkovice, Studeňany, Šidla, Skalka, Dolní Vernéřovice, Radvance, Chotěborky, Malá Úpa-Šímovy Chalupy, Pec pod Sněžkou-Modrý Důl a Velké Tippeltovy Boudy.
Každá z uvedených lokalit má svoji historii. Vypovídá o ní velký počet prohlášených památkově chráněných domů a památek i zachovaný původní urbanismus. Liší se však vlastnickými vztahy i způsobem využití.
Jako příklad můžeme uvést Hlinsko-Betlém a Vesec nebo Křinice. V Hlinsku je totiž větší část chalup v majetku Národního památkového ústavu a jsou využívány k expozičním účelům Souborem lidových staveb Vysočina. Naproti tomu ve Vesci u Sobotky a v Křinicích na Náchodsku objekty slouží k rekreačním účelům a bydlení, přičemž nejobydlenější rezervací jsou Křinice.
Udržování a restaurování památek není jednoduché administrativně ani finančně. V ekonomické rovině lze však využít toho, že ministerstvo kultury poskytuje na obnovu nemovitých kulturních památek jejich majitelům finanční dotace, zbývajícím vlastníkům nemovitostí nikoli.
Zároveň samosprávné kraje za stejným účelem vypisují granty, přičemž finanční prostředky z obou zdrojů se dají slučovat. Bohužel této možnosti se dá využívat jen v menší míře. Proč tomu tak dosud je, vyjadřuje PhDr. Madaj zcela jednoznačně: "Tam, kde jdou ministerské peníze, kraj tyto žádosti eliminuje." Zároveň zdůrazňuje, že dotační tituly nejsou nárokové, záleží na naléhavosti a potřebě památku zachovat.
CHYBÍ POCIT HRDOSTI
Někdy by se vnějšímu pozorovateli mohlo až zdát, že vyhlášení vesnických památkových rezervací a zón přináší jejich obyvatelům převážně jen komplikace. Je však třeba připomenout, že mají zajištěnu bezplatnou poradenskou službu od pracovníků památkové péče, dále propagaci svých objektů v médiích. Navíc se dá předpokládat, že v jejich těsné blízkosti nepovede nová frekventovaná silnice apod. Zároveň se vytvářejí podmínky pro zvýšení návštěvnické přitažlivosti dané lokality. Příkladem může být třeba již zmíněná rezervace Hlinsko-Betlém. Vedle zpřístupněných chaloupek někdejšího tkalce nebo výrobce hraček se zde nachází restaurace a dokonce i základní umělecká škola - učebna výtvarného oboru.
Velmi tedy záleží na schopnostech a vůli vlastníků památek. Dosavadní zkušenosti podle PhDr. Madaje totiž ukazují, že většině občanů schází jakýsi pocit hrdosti vlastnit něco historicky výjimečného, cenného. Proto také považují památky spíše jen za velké břemeno.
Aby se daný stav změnil, bylo by kromě jiného zapotřebí zlepšit součinnost odborných památkových pracovišť s orgány krajů a obcí. Zvýšit by se měla též zainteresovanost místních lidí na tom, aby památky ožily. Navíc by si zasloužily větší osvětu, rozšířit o nich obecné povědomí. Přes svůj omezený počet by se tím vesnické památkové rezervace a zóny mohly stát v daných regionech jedním ze stimulů rozvoje venkovského cestovního ruchu.
MILOŠ CHARBUSKÝ
JAN STEJSKAL
