Výzkumy Sociologické laboratoře České zemědělské univerzity prokázaly, že touha opustit svou vesnici je nejvlastnější věkové skupině lidí od 18 do 24 let. Obecně lze říci, že ochota měnit své bydliště klesá se zvyšujícím se věkem.
Pojem venkov v sobě zahrnuje celý komplex různých prvků, vztahujících se ke krajině, přírodě, životnímu prostředí, historii, kulturnímu dědictví, zemědělství či osídlení. Všechny tyto prvky fungují ve vzájemné vazbě, ovlivňují se navzájem, a utvářejí tak vyvážený obraz českého venkova. Můžeme sice diskutovat o tom, který z těchto prvků je nejdůležitější - zda zemědělství, hospodaření v lesích nebo snad ochrana vod. Ale z pohledu své profese sociologa nepřestanu trvat na názoru, že pro budoucnost venkova jsou nejdůležitějším faktorem lidé.
Na českém venkově, který jsme si minule (Budoucnost venkova: Starostové upřednostňují rozvoj bydlení, Moderní obec 8/2005, str. 33) vymezili jako soubor obcí do 2 tisíc obyvatel, žije přes dva a půl miliónu lidí. Kteří to jsou lidé, se můžeme dozvědět ze statistik. Jací to jsou lidé, ukáží až sociologické výzkumy.
20. STOLETÍ? VYLIDŇOVÁNÍ VESNIC
Během celého minulého století vývoj směřoval k postupnému vylidňování venkova. Neznamená to však, že všichni lidé odcházeli do měst. Některé obce se naopak mohly rozvíjet do té míry, že překročily hranici dvou tisíc obyvatel. Svou roli v tomto procesu sehrál i odsun Němců z pohraničí, které bylo sice později dosídlováno (pro nedostatek zájemců i repatrianty ze zahraničí), ale na mnoha místech menší obce zanikly či byly zlikvidovány (v pohraničních pásmech nebo vojenských prostorech) a většina ostatních již nikdy nedosáhla původního počtu obyvatel.
Další ránu venkovskému osídlení zasadilo zavedení střediskové soustavy. Tento krok přinesl podporu a rozvoj vybraným větším obcím, ale pro ostatní (jichž bylo více) se rovnal úpadku. Občanská vybavenost, bytová výstavba i příležitosti k zaměstnání fungovaly a byly rozvíjeny pouze ve střediskových obcích, v ostatních byly tyto služby rušeny a tyto obce určeny pouze "k dožití". Svůj díl viny mělo i znárodnění, proces kolektivizace a vůbec centrálně řízená ekonomika období socialismu. Soukromé vlastnictví půdy a výrobních prostředků bylo omezeno, podnikání nebylo možné - venkov tak přišel o mnoho drobných živnostníků, kteří poskytovali základní služby jeho obyvatelům. Výsledky byly neradostné: ztráta vztahu k půdě, zpřetrhané vlastnické vazby, rozvinutá "šedá ekonomika" - melouchaření, korupce, a vůbec nezájem o budoucnost. Centralizovaný systém upřednostňoval velká města a průmysl - to byla perspektiva pro mladé lidi, kteří venkov opouštěli.
Dalším důvodem k opouštění venkova byla snaha o lepší vzdělání. Tento důvod zde existuje od vzniku prvních středověkých univerzit a způsobuje odchod mladých lidí dodnes. Školy vyššího stupně se totiž na venkově obvykle nestaví. Každý, kdo chce studovat, tedy musí do města. Záleží pouze na něm, zda tam zůstane natrvalo, nebo se do své rodné vesnice vrátí. Jeho rozhodnutí však často závisí na nabídce pracovních příležitostí - a ta je ve venkovských oblastech malá.
Odchod mladých lidí měl pro venkov dva důsledky - oba špatné. Způsobil zhoršování nejen věkové, ale také vzdělanostní struktury. A přesto, že již od minulého desetiletí se lidé na venkov vracejí, důsledky dlouhodobé selektivní migrace zůstávají - obyvatelé venkovských obcí mají ve srovnání s obyvateli měst stále nižší vzdělanostní úroveň. Potvrdily to podrobné výsledky získané díky Sčítání lidu, bytů a domů v roce 2001 (viz tabulka).
STÁRNOU VESNICE - ALE I MĚSTA
Na druhou stranu se tvrzení o tom, že venkov stárne, se sice zakládá na pravdě, ale města na tom nejsou o nic lépe - stárne celá česká populace. Věková struktura je obdobná ve většině obcí od 500 do 50 tisíc obyvatel, vyšší podíl starších osob (na úkor mladých) je pouze v nejmenších vesnicích a zároveň ve velkých městech.
Má-li mít český venkov budoucnost, je třeba, aby o život ve venkovských obcích byl zájem. V ideálním případě by to měli být lidé mladí, aktivní, kteří mají ke své obci vztah a chtějí v ní žít - nejen nocovat. Zásadním problémem však je, jak takové lidi na venkově udržet. Je nutné, aby tam mohli uspokojovat své základní potřeby - v prvé řadě měli práci, dále kvalitní bydlení a dostupné služby, včetně školy a zájmových aktivit pro děti. Zatím jim však venkov nabízí jen klid a přírodu, což bohužel obzvláště mladým lidem k životu nestačí.
ZMĚNU CHTĚJÍ HLAVNĚ STUDENTI A TAKÉ SVOBODNÍ
Výzkumy Sociologické laboratoře (Současný venkov 2003, Život lidí na venkově 2004) ukázaly, že právě ve skupině mladých lidí se nejvíce projevuje touha svou vesnici opustit. Obecně lze říci, že ochota měnit své bydliště klesá se zvyšujícím se věkem. V průměru se v populaci od 25 do 65 let chce z obce odstěhovat 9 procent osob, dalších 16 procent o tom uvažuje. Mezi mladými lidmi od 18 do 24 let jsou však tato čísla výrazně vyšší - pokud by jim nic nebránilo, ihned by se odstěhovalo téměř 30 procent příslušníků z této věkové kategorie, do budoucna o tom uvažuje dalších 43 procent.
Převažují mezi nimi svobodní lidé a studenti, tedy ti, kteří jsou ve městech každodenně. Není jisté, zda se všem podaří plánované stěhování uskutečnit. Ale i tak je tento trend pro budoucnost venkova alarmující. Jako důvod svého rozhodnutí respondenti nejčastěji uváděli možnost získání lepšího pracovního uplatnění, kvalitnější bydlení a více příležitostí ke kulturnímu a společenskému vyžití. To je třeba brát jako příležitosti, které by se měly vytvořit a nabídnout těmto lidem v jejich obci - a ti pak možná své rozhodnutí změní.
Na závěr jedna pozitivní zpráva: Jako relativně nejstabilnější skupina mladých lidí z našeho výzkumu se jeví ti, kdo již založili rodinu. Více než polovina z nich chce na venkově zůstat. I jim je však nutné vytvořit podmínky, aby jejich život byl kvalitní. Stejně jako ostatní potřebují práci a bydlení, ale navíc také příležitosti ke vzdělání a využití volného času svých dětí. Budou-li mít vytvořeny tyto předpoklady, pak rozvoji venkova nebude nic bránit, protože se tím výrazně eliminuje riziko vylidnění, a tedy i úpadku českého venkova.
PAVLÍNA MAŘÍKOVÁ
Sociologická laboratoř ČZU Praha
