S případným připojením jiné obce k jejich by ještě souhlasila pětina dotázaných starostů. Ale možnost připojit svou obec k nějaké jiné jich připouštělo už jenom 1,5 procenta. Tak vyzněly reakce více než jedenácti stovek starostů, kteří odpovídali v průzkumu Sociologické laboratoře České zemědělské univerzity Praha.
Kde je vlastně venkov? Odpověď může znít poněkud překvapivě: Venkov je všude kolem nás. Pro vymezení venkova existuje celá řada definic a kritérií. Shodují se v tom, že venkov je prostor - krajina a v ní žijící lidé. Většinou je také charakterizován zemědělským využitím půdy a nízkou hustotou osídlení.
VENKOV? VŠE KROMĚ PRAHY
Pokud aplikujeme poslední jmenované kritérium na dostatečně velká území (kraje), můžeme opravdu dojít k výše uvedenému závěru: Venkov zaujímá prakticky celé území České republiky - s výjimkou Prahy.
Abychom si však pojem venkov přece jen poněkud přiblížili, používáme při naší práci (sociologie venkova) jako kritérium počet obyvatel. Za venkovskou pak považujeme obec s méně než 2 tisíci lidí. Ovšem ani toto vymezení není úplně přesné, protože víme, že existují jak menší města (s historickým statutem - v pohraničí), tak větší vesnice (zvláště na jižní Moravě). Obecně však lze říci, že ve venkovských obcích žije zhruba čtvrtina obyvatel republiky, ale jejich katastry pokrývají tři čtvrtiny území. Takových obcí bylo ke konci roku 2003 v ČR 5615.
Z hlediska sídelní struktury a jejího historického vývoje je osídlení na našem území rozptýlené. Z evropských zemí má obdobnou strukturu Francie, ale ve srovnání s ostatními zeměmi je u nás počet samostatných obcí vysoký a průměrný počet obyvatel v nich nízký.
Život v malých venkovských obcích má bezesporu své kouzlo, ale přináší také mnoho problémů. V takových obcích, jak známo, nelze z ekonomických důvodů zajistit uspokojování základních potřeb obyvatel (nákup potravin, zdravotnické či sociální služby, školu a další společenské nebo kulturní aktivity) a někdy ani kvalitní fungování státní správy a samosprávy.
PŘES SLUČOVÁNÍ CESTA NEVEDE
Administrativní slučování obcí však tuto situaci nevyřeší. Sice by se vylepšila statistika vybavenosti, ale občané by to měli do obchodu pořád stejně daleko.
Navíc ještě v řadě obcí nezapomínají na své špatné zkušenosti se střediskovou soustavou ze 70. let minulého století. Většina obcí po roce 1989 naopak využila první příležitosti k opětovnému osamostatnění a teď to nehodlá měnit.
To nám potvrzují i výsledky výzkumů - s případným připojením jiné obce k jejich by ještě souhlasila pětina dotázaných starostů (z celkového počtu 1129 platných odpovědí). Ale možnost připojit svou obec k nějaké jiné jich připouštělo jen 1,5 %. Z těchto výsledků je patrné, že zachování samostatnosti obce bývá pro většinu starostů důležitější než řešení všech dalších problémů, které obce trápí.
Fakt, že rozpočtové příjmy venkovských obcí jsou nízké a se zmenšujícím se počtem obyvatel se snižují i v přepočtu na hlavu, je dostatečně známý. Možnost změny systému přerozdělování rozpočtových prostředků je však v brzké době velice nepravděpodobná, neboť by se proti ní patrně postavila větší města, která by tak přišla o část svých příjmů.
I přes tyto problémy se však většina obcí na venkově dokáže "uživit" a mnohé se i rozvíjejí. Z našeho vzorku venkovských obcí tři čtvrtiny starostů uvedly, že v letech 1998 až 2003 se u nich provedla alespoň jedna investiční akce nad 0,5 miliónu Kč. I v kategorii nejmenších obcí (do 200 obyvatel) se prostavěly v průměru 3 milióny Kč v každé druhé takové obci. Větší obce (od 1 do 2 tisíc obyvatel) průměrně investovaly kolem 7 miliónů korun. Nejčastěji se tyto akce týkaly technické infrastruktury, tedy plynofikace, rekonstrukce místních komunikací či vodovodů a kanalizace.
Šedesát procent obcí také získalo v uvedených letech nějakou dotaci, nejčastěji z ministerstev pro místní rozvoj (Program obnovy venkova), životního prostředí (programy Státního fondu životního prostředí), zemědělství (z programu SAPARD). Tyto peníze byly využívány na podporu bydlení, výstavbu cyklostezek, úpravu veřejných prostranství a ostatních komunikací a chodníků, na vybudování infrastruktury, rekonstrukce veřejných budov a kulturních památek.
Budoucnost obce závisí mimo financí také na tom, jaké rozvojové plochy může obec nabídnout. Více než polovina dotázaných uvedla, že v jejich obci jsou rozvojové plochy pro bydlení, pro podnikání či zemědělství nebo pro sport či rekreaci. Třicet procent obcí má dokonce k dispozici všechny z nabízených možností. Rozvoj obce vidí většina dotazovaných starostů v bydlení. Další rozvojové možnosti již závisejí na velikosti obce. Velké obce upřednostňují podnikání, ty nejmenší naopak rekreační funkce a zemědělství. Další výsledky jsou uvedeny v tabulce.
SDRUŽOVÁNÍ MŮŽE POMOCI
Některé problémy malých obcí může pomoci řešit sdružování ve svazcích obcí. V takovém případě několik starostů sousedících obcí spolupracuje, což jim může přinést úsporu práce či větší šanci na získání dotací a dalších finančních zdrojů pro rozvoj obce. O zájmu o tuto formu kooperace svědčí fakt, že na našem území již funguje více než 500 mikroregionů, ve kterých jsou zapojeny tři čtvrtiny obcí.
Být starostou venkovské obce není jednoduché - orientovat se, pochopit a zvládnout celou problematiku vedení a řízení venkovské obce, natož systém a problematiku dotací a fondů z Evropské unie není v silách jednoho člověka. Malá obec má také omezené možnosti spolufinancování. Sdružením více takových obcí se však šance výrazně zvyšují, protože finanční i informační toky se mohou využívat efektivněji. Budoucnost venkovských obcí je tedy ve spolupráci.
V čem vidíte tři hlavní možnosti rozvoje vaší obce?
Sociologická laboratoř ČZU Praha
