Náklady na vodu (vodu studenou, teplo pro její ohřev na vodu teplou a stočné) představují zásadní skupinu nákladů spojených s užíváním bytu. Nákladově dominantní je teplá voda, jejíž cena je mnohdy čtyř až pětinásobkem ceny vody studené. Podobně jako u rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění je i...
Náklady na vodu (vodu studenou, teplo pro její ohřev na vodu teplou a stočné) představují zásadní skupinu nákladů spojených s užíváním bytu. Nákladově dominantní je teplá voda, jejíž cena je mnohdy čtyř až pětinásobkem ceny vody studené.
Podobně jako u rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění je i u rozúčtování nákladů na vodu a její ohřev cílem přerozdělení celkového nákladu mezi jednotlivé vlastníky či uživatele bytových a nebytových prostor. A právě tak jako u tepla pro vytápění hledáme vhodné přerozdělovací kritérium, neboť víme, že použití nevhodného nebo obtížně měřitelného kritéria je zdrojem stížností a nespokojenosti. Kritérium skutečné spotřeby má (pro teplou vodu) legislativní oporu v platné vyhlášce č. 372/2001 Sb. Abychom mohli toto racionální kritérium náležitě uplatnit, musíme instalovat bytové vodoměry pro studenou vodu (dále jen SV) a pro teplou vodu (dále jen TUV), které jsou podle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii stanovenými měřidly a podléhají povinnosti pravidelného ověřování.
BYTOVÉ VODOMĚRY
Bytové vodoměry jsou v naprosté většině tzv. suchoběžné jednovtokové konstrukce, což znamená, že voda vtéká do měřicí komory jen z jednoho místa a protéká spodní částí vodoměru, v níž se otáčí vrtulka opatřená magnetickou spojkou. Na tuto část je namontováno počitadlo zobrazující objemové náměry. Na štítku přístroje je uvedena celá řada stanovených údajů o měřidle a především jednoznačná informace o velikosti náměru na ciferníku měřidla. Současná konstrukce i technologie montáže moderních bytových vodoměrů (magnetické stínění, lomové indikátory, číslované plomby na obou šroubeních, zpětné klapky na TUV) nedovoluje nezákonnou manipulaci.
POSTUP ROZÚČTOVÁNÍ
Rozúčtování nákladu na poskytování SV je v zásadě prosté - sestává pouze z rozúčtování spotřební složky, tj. celkový náklad (zahrnující vodné i stočné) se rozděluje proporcionálně mezi jednotlivé uživatele v poměru dílčích náměrů bytových vodoměrů SV.
Rozúčtování nákladů na poskytování TUV je poněkud komplikovanější sestává jednak z rozúčtování nákladu na "surovinu" (SV včetně stočného) a dále nákladu na teplo pro ohřev TUV. S nákladem na SV pro TUV se v rozúčtování nakládá stejně jako s nákladem na samotnou SV; neexistuje zde žádná základní složka.
S teplem pro ohřev TUV je tomu jinak. Předně je nutno identifikovat množství tepla (a tím pak i výši nákladu) potřebného pro ohřev TUV (a vykrývání tepelných ztrát v cirkulačních okruzích TUV). Stanovení správné výše podílu tepla pro ohřev TUV na teple celkovém je velmi důležité a v praxi často narážející na nesnáze. Důležitost tohoto parametru spočívá v tom, že je-li identifikován příliš vysoko, pak ve svém důsledku neúměrně zvyšuje jednotkovou cenu TUV; v opačném případě prodražuje náklad za teplo pro vytápění. Nesnáze stanovení výše podílu tepla pro ohřev TUV zase pramení z nalezení reprodukovatelných podmínek, za nichž budeme tento podíl zjišťovat (například v letních měsících, kdy se teplo pro vytápění nespotřebovává, veškeré spotřebované teplo jde na vrub ohřevu TUV a ze známého množství vyrobené TUV můžeme zjistit množství tepla potřebného na přípravu 1 m3 TUV). Jiným náhradním způsobem je rozdělení v poměru 60 : 40 (teplo pro vytápění : teplo pro ohřev TUV) nebo použití ukazatele měrné spotřeby. Všechny tyto postupy jsou sice možné, ale v praxi přinášejí řadu problémů, takže jediným správným řešením je zdvojení měření na patě objektu tak, abychom přímo měřili tepla dvě - obvykle teplo celkové a teplo pro vytápění a z těchto údajů snadno dopočítali teplo pro ohřev TUV. Jakmile hodnotu tohoto nákladu stanovíme, rozdělíme jej (podobně jako u tepla pro vytápění) na základní složku ve výši 30 % a spotřební složku ve výši 70 %. Existence základní složky je v tomto případě odůvodněna skutečností, že bez ohledu na to, zda v daném okamžiku, dnu či týdnu teplou vodu odebíráme či nikoli, je třeba vodu v cirkulačním okruhu TUV stále dohřívat (a tudíž dodávat další teplo) a udržovat ji tak na předepsané teplotě (45-60 °C), aby byla stále k dispozici. A tato disponibilita je právě zajištěna základní složkou, přičemž její výše vychází z praxe, kdy se za běžných podmínek spotřebovává asi dvě třetiny tepla pro ohřev vody a jednu třetinu k dokrývání cirkulačních ztrát. Základní složka se pak rozúčtovává podle podlahových ploch uživatelských jednotek a spotřební složka podle náměrů bytových vodoměrů TUV.
V souvislosti se shora popsanou metodikou je třeba upozornit, že v uživatelských jednotkách s minimální roční spotřebou TUV existence základní složky jednotkovou cenu TUV velmi navyšuje, což bývá nezřídka předmětem dotazů a důvodem k neoprávněným stížnostem.
ODPOVĚĎ NA ČASTÝ DOTAZ
Vyplatí se instalace bytových vodoměrů a následné rozúčtování nákladů podle konkrétních spotřeb? Praxe ukazuje, že jednoznačně ano! Roční náklad na bytový vodoměr SV činí zhruba 110 Kč a na bytový vodoměr TUV přibližně 160 Kč. Přepočteno na měřené medium odpovídají náklady na vodoměr SV přibližně 2 m3 studené vody ročně a náklady na vodoměr TUV asi 750 litrům teplé vody ročně. To při obvyklých spotřebách čtyřčlenné rodiny činí pro SV asi 2,5 % a pro TUV málo přes 1 % ročního nákladu. Je proto nepochybné, že úspory vyvolané motivačním stimulem jsou několikanásobně vyšší než náklady spojené s instalací a provozováním bytových vodoměrů, nehledě k tomu, že transparentnost a srozumitelnost rozdělování nákladů na vodu je v rámci sousedských vztahů cennou devizou.
JIŘÍ ZERZAŇ
ista Česká republika s. r. o.
