Od října 1999 působí v rámci Mise OSN v Kosovu (UNMIK) ve funkci "Municipal Administratora" pro město Istog Ing. Martin Dvořák, v letech 1990-1998 primátor Hradce Králové. Protože se spolupodílí na řešení situace v dnes nejožehavější části jihovýchodní Evropy, požádali jsme ho o rozhovor. [*] Co je...
Od října 1999 působí v rámci Mise OSN v Kosovu (UNMIK) ve funkci "Municipal Administratora" pro město Istog Ing. Martin Dvořák, v letech 1990-1998 primátor Hradce Králové. Protože se spolupodílí na řešení situace v dnes nejožehavější části jihovýchodní Evropy, požádali jsme ho o rozhovor.
[*] Co je cílem vašeho působení?
Jako člen dočasné administrativní mise OSN v Kosovu jsem byl pověřen funkcí "Municipal Administratora", což je poněkud těžko přeložitelné označení nejvyššího reprezentanta UNMIK v každé z 29 obcí v Kosovu. Obce tu ovšem mají spíše strukturu našich okresů. Například město, kde sloužím, má kolem padesáti tisíc obyvatel, kteří žijí v téměř třiceti obcích, z nichž Istog je s necelými deseti tisíci obyvateli největší.
Takže "administrátor" je cosi, co se u nás nejspíše blíží přednostovi okresního úřadu. Mým základem je postupně v souladu s celkovým působením UNMIK postupně nastolit pravidla a právní rámec pro fungování státu, ekonomiky, státní správy i samosprávy.
[*] Jaký je nejzásadnější rozdíl ve správě obcí v Kosovu a naší republice?
Tím nejviditelnějším rozdílem v současné struktuře správy obcí v porovnání s ČR je fakt, že v Kosovu se jedná o dočasné a provizorní orgány, které nemají plnohodnotný mandát, získaný ve volbách, ale jsou jen jejich náhražkou v podobě jmenování UNMIKem.
Místní politická reprezentace obce tedy nemůže v pravém slova smyslu rozhodovat, ale jen doporučovat "administrátorovi", který má právo posledního slova a definitivního rozhodnutí.
[*] Mají naše obce, případně jejich obyvatelé možnost se nějakým způsobem zapojit do překonávání velice obtížné kosovské situace?
Dobročinnosti se meze nekladou. Vím, že řada obcí ze svých rozpočtů přispěla na některé konto, které bylo k dané věci k dispozici. Osobně mám nejlepší zkušenosti s Nadací Člověk v tísni. Obce tedy mohou přispívat přímo těmto dobročinným organizací a mohu se zaručit, že peníze budou užity pro potřebnou a správnou věc.
Pomoci mohou i jednotliví občané, spolky, kluby a skupiny. Pokud by někdo měl zájem a chuť pracovat přímo tady, zase mohu odkázat např. na Člověka v tísni, přičemž potřebnou kvalifikací je dobrá angličtina a otevřené, soucitné srdce. Získat práci v UNMIKu nebo OBSE je určitě možné, neumím ale poradit, jak na to. Moje cesta sem byla poněkud atypická, protože mě oslovila Rada Evropy přímo se žádostí o pomoc.
[*] Na co by se měly české obce podle vašich mezinárodních zkušeností nejvíce zaměřit ve svých domácích aktivitách?
Pokud se dá něco z práce radnic zevšeobecnit, pak je to povinnost úředníků i volených reprezentantů si uvědomovat, že úředník ani starosta nejsou pro svoje spoluobčany vrchností, ale servisem. Ten by měl být co nelepší a přitom také efektivní, tedy ne přehnaně drahý.
Pro vnější svět pak každá obec domácí, kosovská i kterákoli další musí počítat s tím, že se dostává do konkurence s obcemi v okolí i jinde ve světě, například v soutěži o přilákání investorů, ale i v tom, co nabídne svým obyvatelům. Obce, jejich občané a volení představitelé by měli vnímat poněkud širší souvislosti, neuzavírat se do sebe s pocitem, že co se děje za našimi humny, již není naše starost.
Radnice by měly být vždycky trochu před všemi ostatními s humanitární pomocí, s mezinárodní solidaritou a s vyjádřením odporu a protestu proti bezpráví a porušování norem lidskosti kdekoli na světě. Obce války nevedou. Měly by si navzájem pomáhat, aby je nevedl nikdo.
MILOŠ CHARBUSKÝ,
Fakulta ekonomicko-správní
Univerzity Pardubice
