Nedílnou součástí většiny památkových objektů jsou historické zahrady a parky. V České republice je jich nespočet, ale jejich stav bohužel odborníky optimismem příliš nenaplňuje.
S památkově chráněnými zahradami a parky se to má stejně jako s památkovými objekty: máme jich moc. Tomuto potěšitelnému faktu ubírá na atraktivnosti stále malé povědomí o jejich nesmírných hodnotách, čemuž také odpovídá malý přísun potřebných finančních prostředků.
"Máme "problém" v tom, že u nás je téměř v každé vesničce a městečku zámeček nebo panský dvůr, který měl v minulosti krásnou zahradu či park. Je toho tolik, že je skutečně obtížné vše udržet v žádoucím stavu; a soustřeďovat finanční prostředky jen do pár vybraných objektů také nelze," povzdechla si Ing. Ina Truxová z ústředního pracoviště Národního památkového ústavu. To není kritika vlastníků ani kastelánů, kteří se i s omezenými prostředky většinou snaží o maximum, pouze konstatování faktu.
ZAVÍRACÍ DOBA JE NUTNÁ
Pokud se památkové objekty nacházejí v intravilánech, obce by byly nejraději, kdyby se jejich zahrady a parky staly součástí veřejné zeleně a vůbec se nezavíraly. Památkáři se tomu brání. Důvody jsou nasnadě - když se zahrady na noc nezamknou, stávají se útočištěm různých pochybných živlů, jsou ve zvýšené míře vystaveny vandalismu a krádežím.
"Domnívám se, že vůči občanům je velice vstříčné, když sem mají vstup zdarma. Ale měli by pochopit, že je také třeba dodržovat určitá pravidla. Ve světě je běžné, že se na noc zavírá. V prvních porevolučních letech jsme předpokládali, že nová zastupitelstva budou k těmto památkám vstřícnější a budou se na jejich údržbě podílet i finančně. Zatím se tak neděje, alespoň všude, kde jsem se ptala, byla odpověď záporná," řekla ing. Truxová.
Uvedla i příklady, kdy se velká vstřícnost nevyplatila: Majitelka jednoho restituovaného zámku v jižních Čechách park vůbec nezavírá, umožňuje dokonce vstup se psy, kteří by ovšem měli být na vodítku. Důsledek? Nové lavičky, byť zcela obyčejné, zmizely nebo byly poškozeny za 14 dnů, volně pobíhající psi způsobili, že zahynulo osm v zahradě žijících daňků. Jak se lidé chovají k veřejnému majetku, vědí i v Brně: Po nádherně provedených rehabilitacích veřejných parků, například Denisových sadů a Lužánek, byl nový mobiliář do týdne polámaný a počmáraný od sprejerů.
ČINNOSTI NEVHODNÉ A VHODNÉ
Historický park nemůže suplovat park městský. Je proto obtížné do tohoto prostředí umisťovat dětská hřiště, dopravní hřiště, amfiteátry letních kin či jiné podobné stavby. Obdobně nevhodné jsou tyto prostory pro sportovní akce typu masových běhů, cyklistických závodů apod. V takovém případě je prakticky jisté, že sportovci park poškodí. Přesto se občas obdobný požadavek u památkářů objeví. Ti pochopitelně souhlas nevydají a kritika je pak prý dost ostrá.
Další problém se objevuje s rostoucí oblibou cykloturistiky a vzrůstajícím počtem cyklistických stezek, které se nevyhýbají některým památkově chráněným parkům. Na mapách jsou například zakresleny cesty přes památku UNESCO, Lednicko-Valtický areál, s tím, že cyklista zde má sesednout a kolo vést. Mohl by to být jakž takž přijatelný kompromis, kdyby ho ovšem cyklisté respektovali a z kola skutečně sesedli. Většinou se to ale nestává.
Naopak kulturním pořadům, divadlům, koncertům nebo i svatbám v těchto prostorách se památkáři rozhodně nebrání. Je ovšem nutné počítat s tím, že podmínky budou přísné.
VĚČNÝ PROBLÉM: PENÍZE
Pro historické zahrady a parky nevznikl žádný speciální program, obdobný například programu záchrany architektonického dědictví, z něhož by každoročně plynuly alespoň nějaké peníze na jejich údržbu a obnovu. Musí se vystačit s tím, s čím hospodaří celý komplex. Nepřekvapí, že stavby mají většinou přednost před zelení, na níž se škody neprojevují tak nápadně. Ing. Truxová však varuje: "Dlouhou dobu se zdánlivě nic neděje, ale zkáza pak může přijít naráz a kompozice parku se zcela rozpadne."
Napjaté rozpočty navíc mnohde vedly k tomu, že bylo nutné se zříci zahradníků a o údržbu pečují jen neškolení údržbáři. Památkáři a kasteláni proto jsou vděčni za jakoukoli pomoc - třeba když některé obce povolají alespoň jednorázově na pomoc nezaměstnané.
Velký problém je i s mobiliářem. Vzhledem k nákladům na jeho pořízení a také k tomu, že je vystaven víc než cokoli jiného nájezdům vandalů, bývá většinou zcela neinvenční.
Pokud se už podaří nějak peníze sehnat a k obnově přistoupit, vyvstává tu otázka, do jaké podoby vrátit zahradu, která během několikasetletého vývoje mnohokrát změnila svůj vzhled. Památkáři obecně doporučují zvolit období, které je nějak ikonograficky dobře doloženo, tj. existuje k němu co nejvíc obrazové i jiné dokumentace.
KVANTITA NENAHRADÍ KVALITU
Nespočet českých a moravských historických zahrad a parků čeká na svou rehabilitaci. Patří k nim například i známá Královská zahrada Pražského hradu. V Lednicko-Valtickém areálu přistupuje k běžným problémům další, jímž jsou přísně chránění bobři, kteří už se zde už "zasloužili" o pád mnoha věkovitých stromů. Pokus o biologickou ochranu neuspěl, proto se nyní bude stavět oplocení areálu a speciální zábrany ve vodních tocích, aby se zamezilo přístupu živočichů do parku. V kroměřížských zahradách je toho k nápravě a úpravám mnoho - stromy počínaje přes zprovoznění vodních rezervoárů až po drobnou architekturu. Zámecká zahrada v Českém Krumlově by byla celkem v pořádku, nebýt letitého a známého problému s divadelní točnou... A takto by prý bylo možné pokračovat velmi dlouho.
A tak závěrečná slova inženýrky Truxové nebyla zrovna optimistická: "Když se na mne někdo obrátí s dotazem, kam u nás zavést mimo Prahu fundovaného návštěvníka, ať amatéra nebo znalce zahradního umění, je obtížné vymyslet trasu tak, aby ho plně zaujala a uspokojila, všechna ta původně krásná a zajímavá místa neodpovídají svou nynější kvalitou. Pokud se vydáte například do Itálie nebo do Anglie, nestane se to, tady se nabízejí desítky možností a celkový dojem je úžasný, máte z toho krásný zážitek. U nás máte v duši smutek."
