Vliv některých opatření proti hydrologickým extrémům klesá, protože nejsou budována systematicky dle promyšlených plánů. Často nefungují jednotlivě, závisí totiž na typu krajiny a množství vody.
V posledních letech lze vysledovat na území ČR vyšší frekvenci suchých období. Problémům se suchem je třeba se bránit postupným zvyšováním retenční schopnosti krajiny. Je třeba využívat netradiční postupy, ale i vhodné doplňky klasických inženýrských metod jako stavba přehradních nádrží, úprava koryt toků nebo výstavba ochranných hrází.
OBNOVME ZANIKLÉ RYBNÍKY
Vyplatí se realizovat tzv. integrovanou ochranu před hydrologickými extrémy, ta spočívá ve zpomalování odtoku vody. Součástí je aktivní a pasivní ochrana v průběhu extrémních událostí. Za pasivní ochranu před hydrologickými extrémy přispívající k zachycování vody v krajině považujeme výstavbu a obnovu malých retenčních nádrží (akumulační nádrže v horských oblastech, suché poldry) a ochranných hrází. Významné jsou revitalizace toků a niv, rašelinišť a jiných mokřadů, tvroba protierozních mezí a průlehů.
Také je třeba ponechat říční nivy v nejvyšší možné míře jejich přírodnímu vývoji a pohlížet na ně především jako na přirozené zátopové území. Sídelní a výrobní prostory často ohrožované povodněmi by měly být přemístěny do bezpečnějších částí ohroženého území nebo by z něj měly být zcela odstraněny. Využití zátopového území pro jakékoli stavební a hospodářské aktivity je třeba omezit úpravou existující legislativy, resp. respektovat již existující nařízení. Užitečné je řádně udržovat zásobní prostory existujících rybníků či rybničních soustav, případně uvážit obnovu některých rybníků zaniklých.
Stále více se však v rámci snahy o trvale udržitelný rozvoj začíná mluvit o přírodě blízkých opatřeních, která mají zadržet více vody v přírodním prostředí. Patří sem zachování či zvýšení retenční kapacity půdy a její infiltrační schopnosti, postupná změna struktury využití půdy směrem k trvalým porostům (nahrazování orné půdy lesními a lučními porosty, vysazování rychle rostoucích dřevin), zvyšování podílu lesů charakteristických pro daný krajinný typ (např. nahrazování smrkových monokultur lesem smíšeným), ponechání či obnovení lužních lesů, opatření v údolních nivách či úprava hospodaření na orné půdě nebo nástroje protierozní ochrany zemědělské půdy.
Z ekologického a hospodářského hlediska jsou přírodě blízká opatření velmi účinná. Existující retenční prostory je dobré zachovávat, důležité je obnovovat zejména mokřady. Mezi efektivní a přitom přírodě blízká opatření patří tzv. suché retenční nádrže. Cílem v současnosti prováděných studií je návrh takových opatření, která díky zvýšení retenčního potenciálu krajiny sníží odtokovou odezvu na extrémní povodně a navýší odtok v periodách sucha.
JEDNOTLIVÁ OPATŘENÍ NEJSOU SAMOSPASITELNÁ
Preventivní opatření musí být systematickou činností, a ne jednorázovým řešením akutního problému. Neschopnost prosadit plynulý rozvoj prevence v relativních obdobích klidu mezi odtokovými extrémy činí systém eliminace negativních dopadů stále málo efektivním.
Jednotlivá opatření bychom neměli podceňovat, jelikož tvoří významnou skupinu opatření pasivní protipovodňové ochrany. Ale jejich účinky by neměly být ani přeceňovány, pomocí nich lze eliminovat účinky negativních hydrologických projevů řádově v procentech. Navíc se stále vedou dohady o vhodnosti implementace jednotlivých opatření. To, jaké opatření bude realizováno, závisí na charakteristikách krajiny v povodí a velice často hrají význam také rozdílné zájmy jednotlivých zájmových skupin. Roli hrají i rozdílné finanční náklady pro rozdílná opatření.
Při realizaci veškerých sanačních opatření je třeba brát v úvahu, že extrémní hydrologické události jsou přirozenou součástí říční dynamiky a plná ochrana před nimi není možná, povodně znamenaly pro naše území ohrožení vždy. Měli bychom tedy vypracovat stupňovitou ochranu, která bude v jednotlivých povodích a jejich dílčích částech zapracována do místních, územních, resp. oblastních plánů rozvoje.
Jan Kocum
Univerzita Karlova v Praze
