Záležitosti spojené s cestovními náhradami obecně spadají do kategorie tzv. pracovních podmínek ve smyslu článku 28 Listiny základních práv a svobod. Podle citovaného ustanovení Listiny mají zaměstnanci - vedle práva na spravedlivou odměnu za práci - právo na uspokojivé pracovní podmínky, přičemž...
Záležitosti spojené s cestovními náhradami obecně spadají do kategorie tzv. pracovních podmínek ve smyslu článku 28 Listiny základních práv a svobod. Podle citovaného ustanovení Listiny mají zaměstnanci - vedle práva na spravedlivou odměnu za práci - právo na uspokojivé pracovní podmínky, přičemž podrobnosti má stanovit zákon.
V rámci obce lze poukázat na několik skupin veřejně činných osob, které (zpravidla) sice nejsou zaměstnanci obce, avšak i jim je možné - obdobně jako zaměstnancům obce - poskytovat ve výši a za podmínek stanovených příslušnými právními předpisy (zejména zákoníkem práce) cestovní náhrady.
VÝŠE A PODMÍNKY NÁHRAD PRO ZASTUPITELE
Na prvním místě je třeba zmínit členy zastupitelstva obce, neboť se nejvýznamněji podílejí na správě obce (rozhodují o nejdůležitějších otázkách obecní samosprávy). Pouze v případě členů zastupitelstva obce je právní úprava cestovních náhrad výslovně zmíněna v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, byť v poněkud dílčí podobě.
Podle § 78 obecního zřízení platí, že členovi zastupitelstva obce náleží v souvislosti s výkonem jeho funkce cestovní náhrady ve výši a za podmínek stanovených právními předpisy platnými pro zaměstnance v pracovním poměru. Dále je v § 84 odst. 2 písm. t) obecního zřízení upravena vyhrazená pravomoc zastupitelstva obce, která spočívá ve stanovení zásad pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce.
Cestovní náhrady se poskytují členům zastupitelstva obce (uvolněným i neuvolněným) ve výši a za podmínek jako pro zaměstnance v pracovním poměru. Poskytování cestovních náhrad s účinností od 1. ledna 2007 obsahuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který v této oblasti nahradil předchozí zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Cestovní náhrady jsou upraveny v části sedmé zákoníku práce (§ 151 až § 190) v rámci náhrad výdajů poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce.
Účelem poskytovaných náhrad, které mají zásadně peněžitou povahu, je přispět k úhradě výdajů, které vznikly zaměstnanci (členovi zastupitelstva obce) v souvislosti s výkonem jeho práce (funkce), nikoliv však uhradit veškeré vzniklé náklady. Náhrady výdajů nemají charakter odměny člena zastupitelstva obce, což vyplývá z ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně nejsou náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce (například stát, územní samosprávný celek nebo příspěvková organizace), jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách. Dílčím způsobem charakterizuje cestovní náhrady rovněž obecní zřízení. Obecní zřízení v § 71 odst. 2 stanoví, že za odměnu se nepovažují plnění poskytovaná v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva obce podle zvláštních právních předpisů, přičemž jako příklad uvádí cestovní náhrady. Toto ustanovení obecního zřízení odpovídá § 6 odst. 11 zákona č. 586/1992 Sb., podle něhož se za funkční požitek (funkčním požitkem je i odměna podle obecního zřízení) nepovažují a předmětem daně nejsou náhrady výdajů poskytované v souvislosti s výkonem funkce, na které vzniká nárok podle zvláštních předpisů, s výjimkou náhrady ušlého příjmu. Odměnou člena zastupitelstva obce tedy nejsou zejména cestovní náhrady.
Vzhledem k uvedené podstatě cestovních náhrad nejsou tato peněžitá plnění ani předmětem daně z příjmů fyzických osob /viz již zmíněný § 6 odst. 7 písm. a) zákona číslo 586/1992 Sb./. V důsledku toho se ani nezahrnují do vyměřovacího základu pro účely pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, což vyplývá z § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Část sedmá zákoníku práce (zákon číslo 262/2006 Sb.), jež upravuje náhrady výdajů poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce, je rozdělena do pěti hlav. "Základ dané právní úpravy je obsažen v hlavě II (§ 156 až § 172), která se zabývá poskytováním cestovních náhrad zaměstnanců zaměstnavatele v podnikatelské sféře, zatímco v hlavě III (§ 173 až § 181) jsou zahrnuty pouze odchylky použitelné pro zaměstnance zaměstnavatele ve veřejné správě (a ve spojení s § 78 obecního zřízení se tato úprava bude týkat i členů zastupitelstva obce). Při poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce (uvolněným i neuvolněným) postupuje obec tedy podle části sedmé hlavy II zákoníku práce. Musí ale respektovat odchylky stanovené pro skupinu zaměstnanců zaměstnavatele ve veřejné správě, které jsou uvedeny v hlavě III.
Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci (členovi zastupitelstva obce), není-li v sedmé části zákoníku práce stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce (funkce), v rozsahu a za podmínek stanovených v této části zákoníku práce. Z povahy funkce člena zastupitelstva obce přichází v úvahu aplikace pouze takových ustanovení, která reflektují skutečnost, že člen zastupitelstva obce není v pracovním poměru k obci, ale vykonává veřejnou funkci (viz § 70 věta první obecního zřízení).
DRUHY NÁHRAD
Mezi druhy cestovních náhrad, které je možno členovi zastupitelstva obce poskytnout, náležejí zejména jízdní výdaje, výdaje za ubytování, zvýšené stravovací výdaje (stravné) a nutné vedlejší výdaje. Vzniknou-li členovi zastupitelstva obce v souvislosti s výkonem jeho funkce výdaje, je povinností obce je ve výši a za podmínek stanovených zákoníkem práce uhradit.
V případě náhrady jízdních výdajů je sazba základní náhrady stanovená v § 157 odst. 4 a 5 zákoníku práce pro obec závazná a nemůže ji sjednat nebo před pracovní cestou určit odchylně (viz § 175 zákoníku práce). Sazba základní náhrady za 1 km jízdy konkrétně činí u jednostopých vozidel a tříkolek 1,10 Kč, osobních silničních motorových vozidel 3,90 Kč; při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu obec sazbu základní náhrady za 1 km jízdy zvýší o 15 %. Uvedené sazby základních náhrad se mění v závislosti na vývoji cen, a to prováděcím právním předpisem (s účinností od 1. ledna 2009 jde o vyhlášku č. 451/2008 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot). Sazbu základní náhrady u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů zaměstnavatel (obec) poskytne zaměstnanci (členovi zastupitelstva) ve dvojnásobné výši, než jaká je stanovena u osobních silničních moto- rových vozidel (v roce 2009 tedy tato sazba činí 7,80 Kč).
Stravné poskytne obec členovi zastupitelstva za každý kalendářní den pracovní cesty ve výši
60 Kč až 72 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
92 Kč až 110 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
144 Kč až 172 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Uvedené výše stravného se mění - stejně jako v případě náhrad jízdních výdajů - v závislosti na vývoji cen, a to opět formou prováděcího právního předpisu (pro rok 2009 jde o vyhlášku č. 451/2008 Sb.).
V souladu s § 179 odst. 1 zákoníku práce poskytuje zaměstnavatel (obec) zaměstnanci (členovi zastupitelstva) za každý kalendářní den zahraniční pracovní cesty zahraniční stravné ve výši základní sazby zahraničního stravného stanoveného prováděcím právním předpisem, kterým je vyhláška číslo 417/2008 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2009.
Stanovení zásad pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce je vyhrazenou pravomocí zastupitelstva obce /§ 84 odst. 2 písm. t) obecního zřízení/. Obsahem těchto zásad může být například úprava podmínek, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad (například úprava doby tuzemské či zahraniční pracovní cesty, možné druhy ubytování, způsoby dopravy včetně možnosti použití soukromého dopravního prostředku, bližší specifikace nutných vedlejších výdajů).
V souladu s § 173 zákoníku práce může obec poskytnout členovi zastupitelstva ces-tovní náhrady ve výši a za podmínek stanovených v hlavě III části sedmé zákoníku práce. Jiné nebo vyšší cestovní náhrady nesmí obec členovi zastupitelstva poskytovat. Peněžní částky, které by případně obec poskytla nad rámec zákoníku práce, by tak již neměly charakter cestovních náhrad, ale šlo by o takové peněžité plnění, které by bylo zdanitelným příjmem podle 6 odst. 1 zákona číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů /viz § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb./.
NÁHRADY PRO DALŠÍ FYZICKÉ OSOBY
Vedle členů zastupitelstva obce se na výkonu správy obce podílejí další fyzické osoby, které mohou vykonávat například funkce ve výborech zastupitelstva obce, komisích rady obce nebo zvláštních orgánech obce. Obecní zřízení v jejich případě otázku poskytování cestovních náhrad nijak neupravuje, a proto se nabízí možnost postupovat obdobně jako u členů zastupitelstva obce. Nelze ovšem vyloučit, že s některými těmito osobami obec uzavře dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, tj. buď dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti (viz § 74 až § 77 záko- níku práce). Potom se v daném případě uplatní pravidlo stanovené v § 155 odst. 1 zákoníku práce. Podle něho je možné zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, poskytnout cestovní náhrady pouze v případě, že bylo sjednáno toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance (na rozdíl od pracovní smlouvy totiž není podstatnou náležitostí těchto dohod sjednání místa výkonu práce).
Podle § 155 odst. 2 zákoníku práce dále platí, že pokud má zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště.
JAN BŘEŇ
právník
