V zemích EU se cestovní ruch v průměru na HDP i na zaměstnanosti podílí zhruba 12 procenty. U nás je to zatím o něco méně. Proč není využit potenciál České republiky, která má přitom téměř všechny podmínky pro to, aby se stala přímo zemí turisticky zaslíbenou?
Podle Ing. Šárky Tittelbachové, vedoucí katedry cestovního ruchu Vysoké školy obchodní, o. p. s., v Praze, údaje o cestovním ruchu nejsou dostatečně vypovídající. U nás se totiž cestovní ruch hodnotí jako jedno z průmyslových odvětví, tj. to, co přináší prostřednictvím služeb, hlavně ubytovacích, stravovacích a zčásti v dopravě. V Evropě se sledují jeho efekty prostřednictvím tzv. satelitních účtů, do nichž se zahrnují třeba i výkony stavebnictví, protože vlivem turistické poptávky vznikají nové hotely, kulturní a sportovní zařízení, lázně atd. Exis-tují také přínosy v kultuře, sportu a dalších odvětvích, které se do statistik nikterak nepromítají.
Přesná čísla nemáme. Neznáme ani přesný počet návštěvníků naší země. Statistika může spočítat hosty ubytované v ubytovacích zařízeních, ale už nezná počty těch, kteří přespí u příbuzných, známých a podobně, přičemž toto číslo není zdaleka malé.
"Tyto údaje se v klasicky turistických zemích doplňují průzkumem, u nás taková povinnost není, protože pro cestovní ruch nemáme žádnou legislativu," podotýká Ing. Tittelbachová.
Samostatný zákon o cestovním ruchu u nás skutečně neexistuje, máme pouze zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, který chrání spotřebitele, což zkráceně znamená, že každá cestovní kancelář musí být pojištěna.
Mnohem důležitější ale je, že absence zákona dělá trochu zmatek v kompetencích. Ing. Tittelbachová pokládá cestovní ruch za jeden z hlavních nástrojů regionálního rozvoje. Ten je v rukou krajů a obcí. Veškeré kompetence vůči turistice má však ministerstvo pro místní rozvoj. "V praxi to pak vypadá tak, že v každém kraji a v každém městě spadá cestovní ruch někam jinam, samostatný odbor není snad nikde," doplňuje.
DESTINACE MAJÍ VZNIKAJÍ PŘIROZENĚ
Dalším problémem je někde nucené začlenění do turistických regionů či oblastí, které zřídily CzechTourism a kraje, i jim odpovídající řízení prostřednictvím destinačních managementů. Ing. Tittelbachová říká, že ať už se turistické destinace nazývají jakkoli, měly by vznikat přirozeně, odzdola. Původní idea, kdy se vytvořily ty základní a přirozené, jako třeba Šumava, Český ráj či Krkonoše, byla dobrá. Ale špatné je to, že kraje prosadily, aby každé město, každá obec spadala pod nějakou destinaci, respektive turistický region či turistickou oblast. Leckde tak vznikly nesourodé celky, jako na Plzeňsku, kde je severní část zcela odlišná od té jižní, a lidé, dokonce i starostové, tam spolu příliš nekomunikují.
Nesprávné je i to, že některé turistické managementy financují kraje. "Největší bolest spočívá v tom, že pod pojmem "produkty cestovního ruchu" se myslí hlavně účast na veletrzích a tištění plakátů. Ale to je jen marketing, až ta poslední třešnička na dortu. Turistický management mají tvořit především ti, kteří turistiku produkují, tedy podnikatelé. A jakmile soukromý subjekt něco platí, pak si ohlídá, na co jeho peníze jdou. Určitě nedopustí, aby se jezdilo jen na veletrhy a tam se rozdávaly letáčky, přičemž konkrétní efekt ve zvýšení počtu turistů se nedostaví."
ZMĚNIT NABÍDKU
Další věc, kterou podle Ing. Šárky Tittelbachové vůbec neumíme, je dnes ve světě všude prosazovaný trend zaměření na určité cílové skupiny. U nás stále převažuje nabídka prohlídek hradů a zámků. Památek sice máme na rozdávání, jsou krásné, ale to už dávno nestačí. Je nutné vědět, jakému turistovi je nabídka určena; u nás se turisté rozlišují maximálně podle země, odkud přicházejí.
Ve světě se nabídka řídí a přizpůsobuje přímo potřebám konkrétních skupin. Třeba seniorů, kteří jsou stále početnější skupinou turistů. Ale ani tu nelze chápat jako jednolitou masu. V zahraničí se rozlišují senioři nad 50 let, což je skupina cestovatelsky nejsilnější, a dále mezi 60 a 70 lety a pak dokonce ještě starší.
Další skupina, na kterou se nyní svět orientuje, jsou návštěvníci typu singl. Což může být třeba jeden dospělý s dítětem, nebo jeden člověk samotný. Je mnoho lidi, kteří by rádi takto cestovali, ale jednak neexistuje odpovídající nabídka, jednak se jim nelíbí, že musí v takovém případě hradit příplatek na ubytování. Možná mají tyto příplatky logiku, ale nikoli za situace, kdy jsou hotely poloprázdné.
A konečně: Naše země je krásná, všude mají a také nabízejí všechno. Každý turista a zahraniční zejména, však vyjíždí především za zážitkem. Co to znamená?
"Kulisa je jasná - mohou to být třeba naše památkové objekty, ale zároveň i nějaké aktivity. Nabídka by také měla lákat na něco navíc, co jinde není. Mohou to být místní osobnosti, zvyky a tradice, folklor, kulinářské speciality apod. Je ale nutné bedlivě zvažovat, jakou skupinu má ona zvláštnost oslovit. V každém případě se region musí nějak profilovat," uzavírá Ing. Šárka Tittelbachová.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ
