Provozování veřejného bazénu či jiného sportoviště, kulturního zařízení, zooparku, nebo třeba i veřejné dopravy. To všechno jsou příklady tzv. veřejných služeb, často poskytovaných na tržním principu, avšak nemyslitelných bez veřejné dotace. Pravidla, jak je stanovovat a kontrolovat - například přiměřenost ceny, však pro mnohé stále zůstávají nejasná.
Správně se tato oblast nazývá "služby obecného zájmu hospodářské povahy". Často jde o takové, které si samy na sebe nevydělají, avšak jejich poskytování je v daném teritoriu žádoucí. Proto jsou zpravidla dotovány z městských či obecních rozpočtů (případně jiných dotačních titulů ministerstev, fondů atd.). Mnohdy u nich nemáme na výběr mezi poskytovateli, neboť jejich nabídka bývá vzhledem k charakteru omezená (leckdy jde vysloveně o lokální monopol - těžko lze třeba nahradit místní městskou dopravu autobusy ze sousedního města).
ZÁKLADNÍ RÁMEC Z EU
Jak však postupovat, aby aktivity příhraničního města nenapadla kupříkladu Evropská komise? Není to tak jednoduché. Jistý pořádek a pravidla pro poskytování dotací a cenotvorbu poskytuje legislativa EU v oblasti veřejné podpory. A to tam, kde mají dotčené služby účinky na obchod mezi členskými státy unie. Tato úprava je závazná pro poskytovatele a zejména pro nositele veřejné moci v České republice (obce, města, kraje atd.), kteří nejrůznějšími akty těmito službami pověřují různé subjekty, anebo je jakýmkoliv způsobem dotují.
Cílem je zamezit, aby prostřednictvím dotací nedošlo k nedovolené veřejné podpoře na vnitřním trhu EU, například umožněním nadměrného (nepřiměřeného) zisku či nedostatečným vymezením předmětu. Důležitá je výše podpory a charakter subjektu, který dotaci přijímá. Zjednodušeně řečeno, pod určitou hranici, určenou jinak pro každou oblast činnosti, o narušení soutěže nejde. Důležitý je potom i charakter příjemce podpory, zda jde o soukromou firmu či o subjekt s participací veřejného sektoru.
V českém právu se pojem služeb obecného zájmu hospodářské povahy (Services of General Economic Interest - SGEI) poprvé objevil v zákoně č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, a to v ustanovení § 3 písm. e), které obsahuje definici výše uvedeného pojmu. Toto ustanovení mimo jiné uvádí, které činnosti se za tyto služby považují (poštovní služby, veřejná doprava, zásobování vodou atd.), a že právo poskytovat je musí být poskytovateli uděleno zvláštním právním aktem. Za takový lze považovat nejen zákon, ale například i vyhlášku nebo koncesní smlouvu.
Vyjdeme-li mimo tento přesný výčet, je na samotných městech a obcích, které služby si určí za služby obecného hospodářského zájmu. Na zářijové konferenci "Veřejné služby a veřejná podpora 2009" v Praze tento fakt - pro mnohé jistě překvapivě - potvrdilo vyjádření zástupců Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚHOS) a zástupce Evropské komise, odboru DG Competition.
Samozřejmě ani diskrece v této oblasti nemůže být bezbřehá. Základním předpokladem je, že v dané oblasti, ve které se služba poskytuje,
neexistuje trh,
případně trh existuje, avšak ceny za poskytované služby nejsou pro běžné občany únosné.
Poskytovatel služby by měl být k výkonu služby pověřen tzv. pověřovacím aktem, který může mít podobu smlouvy nebo legislativního aktu (například vyhláška), přičemž obsah pověřovacího aktu je rámcově stanoven v právu EU (rozhodnutí Komise 2005/842/ES, viz: http://eur-lex.europa.eu/ LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:312:0067:0073:CS:PDF).
RÁMCOVÁ METODIKA CHYBÍ
Bohužel, právě v těchto obecnostech je kámen úrazu, protože obce a města nevědí, jak celou problematiku správně uchopit. Můstkem, který by je měl dokázat přes nejistotu přenést, by mohla být rámcová metodika v oblasti veřejných služeb. Ta by rozpracovávala obsahové náležitosti pověřovacích aktů, radila by, kdy jakou jeho formu zvolit, jak kvalitativně a kvantitativně vymezovat takové služby, jaké nástroje používat pro kontrolu výkonu jednotlivých poskytovatelů veřejných služeb atd. Mohla by také zmapovat služby, které jsou v ČR dotovány, a provést alespoň jejich základní kategorizaci.
Samostatnou stránkou věci je tzv. vyrovnávací platba (tedy zejména dotace, kterou obec či město poskytuje provozovateli a jíž se mu hradí ztráta) a s tím související přiměřený zisk, na nějž má poskytovatel služby - podnikatel nárok. V ČR však chybějí konkrétní pravidla, jak k této problematice přistoupit, ačkoliv je jasné, že "o peníze jde vždy až v první řadě" (zvláště nyní, kdy je zřejmé, že "zdroje nejsou"). Jistý posun představuje novelizace zákona o cenách, která však nepřekračuje své hranice poměrně značné obecnosti.
Přitom lze očekávat, že problematika služeb obecného zájmu hospodářské povahy bude nabývat na významu (zejména po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy) a objem veřejných prostředků v této oblasti se bude každým rokem zvyšovat (zejména ve zdravotnictví, sociální oblasti, ale například i v oblasti vodovodů a kanalizací).
JAK NA TO
Jaký je však správný postup? Obec nebo město by mělo poskytovatele pověřit výkonem služby pověřovacím aktem. Ten by měl obsahovat identifikaci poskytovatele a popis dané služby; vymezení území, na němž bude poskytována; dobu, po kterou má být poskytována; způsob, jakým bude vypočítána a kontrolována vyrovnávací platba (kompenzace ztráty poskytovatele), a opatření směřující k vyloučení a vrácení nadměrné vyrovnávací platby.
Vedle těchto "povinných" náležitostí může pověřovací akt obsahovat například ustanovení, kterými bude měřen a sankcionován nedostatečný výkon poskytovatele (smluvní pokuty, předčasné ukončení poskytování) a další podrobnosti týkající kvality poskytovaných služeb (služby zákazníkům atd.). V zásadě platí, že čím bude obsah pověřovacího aktu přesněji stanoven, tím se sníží riziko nejasnosti a interpretačních problémů v budoucnosti.
DAVID EMR
Weinhold Legal
Jaké jsou pravomoci měst a obcí při podpoře a kontrole veřejných služeb? Na to se pokusila odpovědět konference Veřejné služby a veřejná podpora 2009, která se za účasti zástupců Evropské komise, ÚOHS, státní a veřejné správy i několika poradenských společností konala v září pod záštitou hl. města Prahy v budově pražského magistrátu.
